Na prezidenta teď netlačme!
Mirek Topolánek
06.10.2006, Lidové noviny
Lidé se právem ptají, jaký bude další vývoj, co na ně politici ještě chystají. Chci uklidnit všechny, kteří se obávají nějakých nestandardních, překvapivých řešení. Další vývoj se musí ubírat striktně v rámci ústavy, o tom jsem hluboce přesvědčen.
Dlouhý čas jsme se pohybovali mimo ústavní rámec, v jakémsi podivném Paroubkolandu, kdy nám tři měsíce vládla vláda bez jakéhokoli mandátu, kdy se poslancům zakazovalo vykonávat mandát a hlasovat, kdy kabinet zkoušel sestavit člověk nikým nepověřený, kdy se někdo stále nějakým trikem snažil obejít výsledky voleb. Nyní se konečně vracíme na ústavní půdu a máme ještě před sebou dva pokusy o sestavení kabinetu.
Spekulace o neústavnosti dalšího fungování mojí vlády jsou zcela liché. Prvním dalším ústavně konformním krokem bude podání demise do rukou prezidenta okamžitě, jakmile to bude možné. To znamená po prvním zasedání kabinetu po návratu hlavy státu do republiky. Poté bude vláda pověřena vykonáváním svých funkcí až do jmenování vlády nové, opět přesně podle znění ústavy.
Samozřejmě že nebudeme přijímat žádná nevratná zásadní rozhodnutí. To neznamená, že složíme ruce do klína a nebudeme činit časově podmíněné kroky, jakými jsou příprava rozpočtu, splnění termínu pro přijetí programů k čerpání peněz z evropských fondů a podobně. Dále je tu celá řada administrativních úkolů, které také nepočkají.
Kroky, které přesahují mandát kabinetu v demisi, budeme jistě konzultovat s ostatními. Bylo by ale neomluvitelné, kdyby se v záplavě urážek a nevybíravých osobních útoků zapomnělo na reálné problémy země, na její ekonomické zájmy, na otázky nápravy penzijního, zdravotního a sociálního systému, na zastavení dluhové povodně. Nemáme sice důvěru poslanců, ale máme odpovědnost vůči občanům, a dokud si nás platí, musíme vykonávat svoji práci, na niž bude moci bez problémů navázat jakákoli další vláda. Což je ostatně smysl ústavního pověření prezidentem k vykonávání funkcí kabinetu.
Ke stejně striktnímu postupu dle ústavy, za jaký mohu ručit v případě své vlády, vyzývám i ostatní hráče na politické scéně. Bylo by velice smutné, kdyby se složitá povolební situace stala záminkou k hledání nestandardních, mimoústavních či přímo protiústavních východisek. Nyní se tvoří precedenty pro řešení dalších krizí.
Jaký tedy bude a má být další postup? Je nutné, aby všichni respektovali - nejen de iure, ale i de facto - že jmenování příštího premiéra je nyní výlučně v rukou prezidenta. Nátlak, který na hlavu státu vyvíjí ČSSD a její předseda, je na hraně ústavy a rozhodně za hranicí dobrého vkusu. A je navíc nelogický: každý kabinet, i takzvaně úřednický, musí dostat důvěru sněmovny a prezident bude jednat s plným vědomím tohoto faktu.
Tak jako si Jiří Paroubek neúspěšně vybral pokus k sestavení kabinetu, aniž by k tomu byl pověřen, tak se nyní snaží prezidenta vydírat tvrzením, že má být ihned jmenován premiérem, jinak jím bude ve třetím kole. Pokud si tím je jist, měl by počkat, až na něj případně přijde řada, a nepředbíhat. Nyní jsme u druhého pokusu. Pokud by snad skončil nezdarem, pak doufám, že ČSSD splní slib a její dočasný předseda sněmovny odstoupí. Teprve po volbě nového pak dojde na třetí pokus. Paroubkovy hrozby okamžitým převolením předsedy dolní komory jsou porušením veřejně daných závazků. Z hlediska ústavy jsou však bezvýznamné, protože jak již bylo řečeno, na tahu je prezident, nikoli předseda jedné z politických stran.
Všichni nyní potřebujeme klid, chladnou hlavu a dobrou vůli najít východisko z krize. Nutnou podmínkou je dodržování ústavy, která představuje jedinou jistotu v rozbouřené politické situaci. Rozhodně pro mě. Důrazně odmítám komentáře, které kladou rovnítko mezi jednání mé a Jiřího Paroubka, který mnohokrát ukázal velkou "kreativitu" při hledání zadních vrátek a bočních cestiček a pokračuje v tom i nyní. Ústava také říká, že politický systém je založen na soutěži stran. Další postup proto musí vycházet z jejich dohody, nikoli ze snahy změnit volební výsledek prostřednictvím korupce či vydírání. Striktní dodržování ústavy je tak zároveň ochranou občanů před tím, aby nebyli překvapováni "řešeními", která si nevybrali a která si ani neuměli představit.
Stále věřím, že je možné při vzájemných jednáních už před druhým pokusem uzavřít rozumnou a pro všechny akceptovatelnou dohodu o přechodu k předčasným volbám. (Vzhledem k patu je jiné východisko sotva možné.) Nebude to kvůli bojovným náladám snadné. Ústava však pamatuje i na takovou situaci a nechává prezidentovi poměrně velkou volnost, aby mohl jako autorita stojící nad stranami přispět k nalezení východiska.
Na rozdíl od Jiřího Paroubka si myslím, že je to dobře, a ústavu je třeba ctít i v tomto bodě, jako ve všech ostatních. Mimoústavních kroků už bylo dost.
