Příští rok je v našich rukách
Mirek Topolánek
51PRO
Jaký bude příští rok? Zde plně platí slova písně: „Jaký si to uděláš, takový to máš…“ Vzhledem k tomu, co vše se podařilo letos, není vůbec žádný důvod hledět za Silvestra s pesimismem. Jediné, čím si můžeme rok 2008 pokazit, by byla naše nesoudržnost a zbytečně poraženecká interpretace prvního roku vlády.
Pro názornost rozdělím působení kabinetu vedeného ODS do tří hlavních oblastí: ekonomická politika, zahraniční politika, bezpečnostní politika. K ní pak přidám ještě koaliční politiku, jejíž úspěšnost je nezbytným předpokladem pro vše ostatní. Tvrdím, že ve všech zmíněných oblastech si vedeme v absolutním měřítku dobře, navzdory objektivním problémům: špatné výchozí rozpočtové situaci, relativně slabé pozici vlády, rozdílnosti programů a někdy přímo filosofických rozporů mezi jednotlivými koaličními stranami. Někdy je však kromě absolutního měřítka důležitější hledisko relativní. Nemáme naprosto žádnou jinou a už vůbec ne lepší alternativu, žádný vysněný formát vládnutí, který by nám umožnil dosáhnout vůbec něčeho. Natož více, než jsme dokázali takto. To říkám zvlášť pro ty, kterým žádný výsledek není dost absolutní, dostatečně ideologicky čistý, dostatečně modrý. Přičemž jsem přesvědčen, že dosavadní zkušenosti s koaličním kabinetem opravňují k závěru, že se nemáme vůbec za co stydět.
Buď anebo
Musím říci, že co se týká ekonomických reforem, šlo o otázku buď a nebo. Buď se nám podaří prosadit takové nutné změny, které nám vůbec umožní stabilizovat státní finance, sestavit rozpočet a mít finanční prostředky k plnění zbytku programového prohlášení. Nebo se nám to nepodaří, a pak se odporoučíme. Právem – jako neúspěšná reprezentace, která selhala. Kdyby se nepodařilo onen často vysmívaný „batoh“ protlačit parlamentem, mělo by to do fatální dopad na hospodaření státu. Ale i na poměry v koalici a na naše vlastní sebevědomí a elementární soudržnost. My jsme však uspěli. Nejen po formální stránce – na rozdíl od minulé koaliční vlády, která reformy neprosadila a málem se kvůli tomu rozpadla. I obsahově jsme dosáhli výsledku, který představuje největší reformní změny za uplynulých deset let. Prosadili jsme rovnou daň. Prosadili jsme zpomalení růstu a postupné snižování podílu mandatorních výdajů na hrubém domácím produktu. Prosadili jsme pokles složené daňové kvóty na úroveň devadesátých let. Prosadili jsme strop na odvod sociálního a zdravotního pojištění. Prosadili jsme základní regulaci ve zdravotnictví. A mnoho dalších věcí z programu ODS. Ale ty, které jsem uvedl, způsobí, že i kdyby se nám do konce volebního období nepodařilo prosadit vůbec nic, tak už tyto kroky povedou ke stabilizaci veřejných rozpočtů a k podpoře aktivity a ekonomického růstu. Budoucnost i ve střednědobém horizontu ocení změny, které jsme prosadili po osmi měsících vládnutí. Chápu, že jsme terčem ostré kritiky zleva. Pro opozici je trpkým zklamáním fakt, že jsme dokázali projít onou ekonomickou soutěskou smrti. Že reforma nejen, že nerozbila koalici, ale naopak ji utužila. Že plníme své předvolební sliby. Že jsme provedli reformy tak, aby byly sociálně únosné. Čemu naopak nerozumím vůbec, je tvrdá a masivní kritika „zprava“. Chápu, že křičí poražení, ale proč vítězové? Mít vládu a realizovat její program, tomu se přece říká vítězství. Rozbít tento kabinet kvůli boji „za modrou šanci modřejší“ znamená být v opozici a nerealizovat nic. Tomu se říká porážka. To nejhorší máme už vlastně za sebou. Další změny ve zdravotnictví či v sociální oblasti můžeme provádět s vědomím, že jsme zvládli potřebný nultý krok. Zejména pak máme prostor pro tak pozitivní změny, jakými jsou zlepšení práce justice a policie, budování infrastruktury, podpora vědy, omezování byrokracie a zkvalitnění činnosti veřejné správy, zlepšení podnikatelského prostředí a odbourání bariér prosperity, či zvýšení respektu k základním občanským svobodám.
Aktivní, ne aktivističtí
Za největší absolutní úspěch považuji zahraniční politiku. Zatímco v oblasti ekonomiky jsme nutně museli přistoupit na řadu kompromisů daných mocenskou konstelací, ve vztahu k zahraničí jsme přeci jen mohli více využít volného prostoru. A využili jsme ho. Zcela jsme proměnili obraz České republiky coby líného kapra Evropské unie. Nevynechali jsme žádnou příležitost na žádné úrovni k prosazování našich požadavků. Dokázali jsme si získat spojence a být platnými účastníky při jednání a hledání nutného konsensu. Nejviditelněji se to projevilo při vyjednávání o evropské reformní smlouvě. Podle obecné mocenské aritmetiky neměla země naší velikosti prosadit nic. Zvláště, když přicházela s požadavky, které absolutně odmítalo 18 zemí EU, jež již dříve ratifikovaly euroústavu. Začali jsme úspěšně už tím, že v rámci koalice, v níž jsme spolu se dvěma eurofederalistickými stranami, jsme prosadili vládní pozici, která více odpovídá našemu programu. Na jednáních Evropské rady jsme pak dokázali spolu s ostatními zabránit tužší a rychlejší federalizaci. Dokázali jsme udržet EU otevřenou dalšímu rozšiřování a prosadili jsme rychlejší a hlubší liberalizaci a plné uplatňování čtyř základních svobod Unie. Kdo se pohoršuje nad tím, z kolika procent se nová reformní smlouva shoduje s odmítnutou euroústavou a obviňuje nás z kapitulantství, měl by zároveň jasně říci, jaká byla alternativa. Vystoupit z EU, nebo přinejmenším rozbít tuto vládu a nechat tedy ČSSD uskutečňovat její euroservilní politiku. Někteří „principiální“ kritici tento závěr i připouštějí. K tomu snad není co dodat… Reforma institucí byla tématem, které dlouho dusilo debatu o otázkách, které se daleko bezprostředněji dotýkají občanů: o globální konkurenceschopnosti, o energetické bezpečnosti, o hrozbách terorismu a migrace. Nyní máme konečně volné ruce k řešení těchto klíčových problémů, na nichž závisí naše budoucí prosperita a vůbec existence. Česká republika přitom vyšla z jednání o reformní smlouvě jako země, která se nebojí říkat nahlas své požadavky a na druhé straně umí přispět ke konsensu. To je do dalších jednání velice důležité. Získali jsme kontakty, spojence, zkušenosti a jistý respekt. Tím se dramaticky zvyšují naše šance, že v debatách, kdy bezprostředně půjde o naše národní zájmy dokážeme něco prosadit. Co by chtěli prosazovat naši kritici? Zásadovou pozici v izolaci? Jejich rady ve skutečnosti nevedou k obhajobě národních zájmů. Jsou cestou k naší naprosté marginalizaci v rámci Evropy.
Konec mafiánství
Změna bezpečnostní politiky se uskutečnila doslova za pět minut dvanáct. Propojení mafií se státní správou a špičkami ČSSD, jak je popisovala Kubiceho zpráva, se potvrdilo. Navíc se ukázalo, jak obludným způsobem socialisté zneužívali bezpečnostní aparát a špiclovali své protivníky. Potvrdilo se, že základní občanské svobody jsou zásadně ohrožovány nelegitimními odposlechy a následnými úniky informací k mafiánským strukturám a do médií. Jak ukazují události posledních měsíců, čeká nás na tomto poli ještě hodně práce. Nejen příští rok. Bezpečnostní politika je opravdu dobrým důvodem, proč udržet tuto vládu. Po osm let ČSSD budovala svou vlivovou agenturu v těchto složkách. Zároveň osm let pronikaly nejrůznější mocenské skupiny do státního aparátu a oslabovaly ho. Nyní se tito lidé cítí změnou vlády (právem) ohroženi. Organizované mediální útoky na členy kabinetu jsou důkazem, že jdeme správnou cestou. Musíme se postarat všemi prostředky o to, aby v této zemi zavládly právo a pořádek. Reforma policie je prvním krokem k tomu, aby stát přestal ingerovat do soukromí občanů a naopak byl mnohem silnější v konfrontaci s mafiánskými strukturami.
Jedině v koalici
Nakonec jsem si nechal zmínku o koaliční spolupráci. Jsem přesvědčen, že za ten rok jsme dokázali rehabilitovat slovo „koalice“. Dnes už si pod tímto pojmem nikdo nepředstaví klubko peroucích se hadů. Navzdory různým názorům a programům. Navzdory střetům nad personálními otázkami. Stále dokážeme držet debatu v kultivovaných mezích. Stačí srovnat dnešní stav se situací před čtyřmi lety. Naprosto nesouhlasím s tvrzením, že ODS v rámci této vlády ustupuje do kouta. Kompromisy jsou sice krvavé, ale jsou všemi dodržovány a nám umožňují prosazovat maximum našich přístupů. To je otázka stabilizace veřejných rozpočtů i stanoviska k reformě evropských institucí. Ale třeba také americké radarové základny. Zelení jsou našimi kritiky „zprava“ líčeni coby naši zavilí ideologičtí nepřátelé. Ale ve vládě s těmito „nepřáteli“ dokážeme držet zásadové stanovisko, být dobrými spojenci a podporovat silnou euroatlantickou vazbu. Nebýt těchto našich „nepřátel“, vládl by tu někdo jiný a jinak. Uvědomují si tito kritici vůbec, že i díky zeleným jsme schopni prosadit, aby se u nás budovala protiraketová obrana? Že díky spojenectví s nimi dokážeme bránit posunu geopolitické rovnováhy ve prospěch Ruska? To je námět k přemýšlení nejen na příští rok.
S otevřeným hledím
Do příštího roku máme všechny trumfy v rukách. Téměř všechny, protože nás čeká zdražování potravin a energií dané exogenními vlivy. S tím nic neuděláme a drahotu lidé vždy vyčtou vládě. Ale příští rok už občané také pozitivně pocítí důsledky změn, které jsme zavedli a které zavádíme. Snížení přímých daní. Lepší práce policie a soudů. Menší byrokracie a snazší podnikání. Kvalitnější péče o budování a údržbu silnic. Vláda funguje a na každém svém zasedání řeší konkrétní problémy občanů a firem. Jak jsem řekl, zdražování neovlivníme, ale zbytek je na nás. Když o sobě a o své vládě budeme mluvit ošklivě, lidé nás rozhodně mít raději nebudou. Média nemají žádný komerční zájem šířit pozitivní informace o vládě. Musíme to tedy udělat sami, skrze naše vlastní lidi a věřím, že příští rok už tento systém bude fungovat. Přeji všechno nejlepší do Nového roku!
- Dosavadní zkušenosti s koaličním kabinetem opravňují k závěru, že se nemáme vůbec za co stydět.
- Do příštího roku máme trumfy v rukách. Příští rok už občané pozitivně pocítí důsledky změn, které jsme zavedli a které zavádíme.
