Víza: první zkouška z dospělosti v EU

Alexandr Vondra

Příští rok na jaře sfoukne Česká republika pátou svíčku na pomyslném dortu.

1. května 2009 budeme pět let členem Evropské unie. Členem rovnoprávným, zdravě sebevědomým a férovým - mimo jiné i díky naší letošní „vízové“ zkušenosti.

Na ni, věřím, budeme vzpomínat jako na první skutečnou a úspěšnou lekci z obhajoby našich zájmů v Unii. Jako na zkoušku z dospělosti, při které se vztah mezi novými a starými členskými státy Unie vymanil ze zajetí relace žáka a učitele. A věřím také, že tou dobou už bude jediným dobrodružstvím Čechů cestujících do USA putování po tamějších přírodních parcích, nikoliv složitá procedura přidělování víz.

Na principu obhajování národních zájmů jednotlivých členských států při současném hledání nejmenšího společného jmenovatele funguje Evropská unie již padesát let. Jen my jsme bohužel dosud žádné hledání neiniciovali. Buď jsme seděli vystrašeně v koutě, nebo jsme za dveřmi nadávali.

V „případu víza“ jsme konečně vzali osud do svých rukou poté, co naše volání o podporu ze strany EU vycházela dlouhodobě naprázdno. Několik let jsme dávali šanci EU, aby nám skutečně pomohla dosáhnout bezvízového styku s Američany. Marně.

Podařilo se nám získat podporu většiny zemí, které smýšlely stejně jako my. Memorandum o porozumění s USA jsme podepsali jako první, ale brzy se přidali Lotyši a Estonci, tento týden Slováci, Maďaři a Litevci, brzy se přidají Řekové. V Unii jsme prosadili společnou pozici, která ošetřuje zájmy občanů ze všech těchto zemí. Zároveň díky nám a našim spojencům neprošel návrh takzvaného mandátu ve verzi, která by naopak znemožnila Čechům jezdit do USA bez víz dříve než za mnoho let. Nyní budeme na úrovni bruselských pracovních skupin pokračovat v hledání řešení přijatelného pro celou Unii. Zároveň bude Česko a podobně smýšlející země na jedné straně a Evropská unie na straně druhé pokračovat v jednáních s USA každý po své linii, ale koordinovaně. Kdo by Česko a jeho spojence chtěl osočit z primadonství, měl by vědět, že pro takový postup existuje v Unii několik precedentů.

První poločas pomyslného fotbalového utkání je za námi, čeká nás druhý. Na přestávku není čas - jednání s USA nyní budou pokračovat.

Jsme připraveni být maximálně transparentní a spolupracovat s Evropskou komisí a s ostatními členskými státy. Neumožníme předávání dat ze schengenského systému Američanům, ale zároveň se nenecháme zastrašit. A to i přes silnou medializaci celé kauzy v zahraničí i doma, z níž někdy nabývám dojmu, že Češi na sebe neumějí být hrdí ani tehdy, když se něco daří, když k tomu mají skutečný důvod. Přitom kromě praktických přínosů pro naše občany, a to nejen turisty, ale i studenty a ty, kteří do USA jezdí za svými blízkými, má „případ víza“ i rozměr cenné zkušenosti do budoucna. Ratifikací Lisabonské smlouvy dojde totiž k rozšíření většinového hlasování. Bude třeba více a jinak přemýšlet o možných aliancích v rámci Evropské unie a lépe a častěji propočítávat takzvané blokační menšiny. To někomu možná zní jako nekonstruktivní přístup, ale dělaly a dělají to tak všechny zkušené členské státy, které si zároveň uvědomují odpovědnost vůči svým občanům. Bude to sice znamenat více práce pro naše úředníky, ale jiná cesta neexistuje. A zároveň jedině tak se Česká republika stane respektovaným a zkušeným partnerem.