16. Struktura „reformní smlouvy“

Svou celkovou strukturou je připravovaná reformní smlouva z jistého pohledu srovnatelná s naším ústavním právem po přijetí ústavního zákona o československé federaci z 28. října 1968. I tento zákon obsahoval mnoho samostatných částí, obdobně, jako bude i nová reformní smlouva obsahovat mnohá ustanovení, která dnešní zakládající smlouvy neznají, protože je měla přinést až teprve odmítnutá ústavní smlouva.

A obdobně, jako ústavní zákon o čs. federaci nerušil celou tehdejší Ústavu z roku 1960, stávající smlouvy rovněž nejsou reformní smlouvou rušeny, jen rovněž dochází k mnohým změnám v původním textu.

V obou případech tak je výsledkem nepřehledná směs vzájemně se prolínající a doplňující původní a nové právní úpravy, s komplikovaným číslováním a tím jednoznačným výsledkem, že nejde o jeden stručný dokument. Takový, který by mohl ospravedlnit svou transparentností, jednoduchostí a přehledností svůj vznik, jak bylo argumentováno před Konventem, který vyprodukoval sice složitý a dlouhý dokument, který ale přece jen všechny dosavadní smlouvy nahrazoval a dělal tak svým způsobem pořádek v primárním právu Unie.

Jediná, a navíc beztak jen formální výhoda ústavní smlouvy, která byla bez výhrady přijímána, tak přestala existovat. Systém smluv zůstane komplikovaným a vnitřně nesourodým; jedna oblast bude i nadále upravena na více místech Smluv.

Výše uvedené lze mimo jiné potvrdit i následujícími instrukcemi z mandátu pro mezivládní konferenci:

„20. Řada ustanovení dohodnutých mezivládní konferencí z roku 2004 se umístí do Smlouvy o fungování Unie (viz seznam v části B přílohy 2).“

22. Protokol připojený k reformní smlouvě pozmění stávající protokoly způsobem dohodnutým mezivládní konferencí z roku 2004 (včetně vypuštění deseti z nich).

24. Kromě prohlášení uvedených v tomto mandátu převezme současná mezivládní konference i prohlášení dohodnutá mezivládní konferencí z roku 2004, pokud se týkají ustanovení nebo protokolů, které budou během současné mezivládní konference přezkoumány.“





17. Kompenzační deklarace a podstata reformní smlouvy

Je zřejmé, že změny zakládajících Smluv, které má provést reformní smlouva jsou natolik zásadní, že je nutno pokračovat ve vkládání uklidňujících, jakýchsi kompenzačních prohlášení, které bude možno politicky (marketingově, propagandisticky) použít pro obhajování a prosazování euroústavních změn v procesu ratifikace, ačkoliv tato kompenzační prohlášení nebudou mít žádné (nebo žádné závažné) právní důsledky.

Používala je už euroústava, a proto mandát mezivládní konferenci přikázal do tzv. reformní smlouvy převzít i následující, do úvodu Smlouvy o založení ES/EU nově začleněné ustanovení: „V souladu s článkem [I-11] pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům.“ Jde o citát článku I-11, druhá věta druhého odstavce odmítnuté ústavní smlouvy. Jen s tím rozdílem, že místo pojmu Ústava je použit pojem Smlouvy, jak to ostatně mandát přikazuje ve všech případech, kde je v textu ústavní smlouvy použit odkaz na Ústavu.

V souvislosti s tímto kompenzačním prohlášením, které bude v tomto případě přímou součástí Smluv, je ale nutné upozornit na následující problém. Jde o ustanovení velmi obdobné 10. dodatku Ústavy USA, který byl přijatý v roce 1791 a který stanoví, že „pravomoci, které Ústava nedeleguje na Spojené státy, ani jim je nezakazuje, jsou vyhrazeny jednotlivým státům nebo občanům.“ Ani tento dodatek však samozřejmě nezabránil USA, aby se staly vysoce centralizovaným federálním státem. Podobný článek ve Smlouvách EU tedy rovněž nikomu žádnou obdobnou jistotu nedává.

Jen velmi drobným kompromisem ve srovnání s původním textem ústavní smlouvy se pak jeví doplnění věty do článku o vztazích mezi Unií a členskými státy, že „zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.“ Dochází tím k vyvrácení různých iluzí těch, kteří se ve strategických obranných otázkách spoléhají na významnou roli Evropské unie, jednak je ale nutné vidět celý kontext článku, který byl i zde přímo opsán z ústavní smlouvy (čl. I-5, 1. odstavec):

„Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti.“

EU tedy nebude díky tomuto ustanovení monarchiím vnucovat republikánské státní zřízení (nebo naopak), ale všimněme si ustanovení, že „Unie „ctí (…) národní identitu.“ Podíváme-li se na obdobné ustanovení v ústavním zákonu o československé federaci (článek 1, odst. 2 zákona č. 143/1968 Sb.) zjistíme toto: „Základem ČSFR je dobrovolný svazek rovnoprávných národních států českého a slovenského národa, založený na právu na sebeurčení každého z nich.“

Vidíme tedy, že Česká a Slovenská republika měly ve federální československé ústavě větší míru autonomie, než členské státy v Ústavě EU. Záruky pouhé „národní identity“ v Ústavě EU, a nikoliv „rovnoprávnosti národních států,“ jsou - jak je z tohoto citátu zcela zjevné - slabší než záruky, které obvykle poskytuje federální celek svým jednotlivým státům či republikám. Reformní smlouvou z ústavní smlouvy přebíraný článek o vztazích mezi Unií a členskými státy na svém konci říká: „Členské státy učiní veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k naplnění závazků, které vyplývají z Ústavy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Unie. Členské státy usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie.“

Unie analogické povinnosti vůči svým členským státům nemá. Ze všech těchto nových dílčích pravidel je tedy zřejmé, že zachována byla nejen podstata ústavní smlouvy, ale všechny její zcela jednoznačně federalizační prvky.




Literatura:

1. Závěry předsednictví Evropské rady v Bruselu; Rada EU; Brusel, 23. června 2007

2. Smlouva o Ústavě pro Evropu; Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, Lucemburk, 2005

3. Evropské právo - základní dokumenty, edice Úplné znění; nakladatelství Sagit, Ostrava 2005

4. Klaus, V.: Ústavou EU vzniká přinejmenším federace; Lidové noviny, 27. 4. 2005

5. Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě; CEP, Praha, 2005