Pryč s kultem stromů!
Ladislav Jakl
idnes.blog
Strom je krásná živá věc. Zaslouží si naši pozornost a někdy i péči. Když se ale tahle péče zvrhne v kult, jde rozum stranou.
Porazit strom, i když je evidentně nemocný? Zločin! Barbarství? Porazit strom, i když může být smrtelně nebezpečný, třeba u silnice? Zločin, barbarství! Porazit strom, i když bohužel překáží stavbě něčeho užitečného? Zločin, barbarství! Porazit strom, i když přerostl a je dnes desetkrát větší, než zamýšlel ten, kdo ho zasadil a chtěl ho komponovat do kontextu svého okolí? Zločin, barbarství! Porazit strom, i když už dávno není okrasou ale součástí vlhkého neproniknutelného houští na místě, kde by mělo být kulturní udržované prostranství? Zločin, barbarství! Přesně v takovém blázinci dnes žijeme.
Plocha lesů se navzdory obecnému povědomí stále zvětšuje a je dnes mnohem větší než za předchozích generací. Porovnejte sto let staré fotky třeba ze Šumavy a budete zírat, jak v místě dnešní zpustlé divočiny dřív lidé normálně žili a hospodařili. Já mám ale dnes na mysli spíše zeleň ve městech a kolem památek. Zeleň do města patří a takový pořádný strom, jaký stojí třeba v pražské Široké ulici kousek od Kafkovy sochy, je úplné umělecké dílo, směle konkurující kolem stojícím památkám.
Mám rád stromy v centrech měst, ale musím říci věc, za kterou to asi pořádně schytám: ze stromů se dělá nedotknutelná modla i v případech, kdy žádnou ozdobou nejsou. V zimě se korunami stromů bez listí otevírají průhledy, které přes ne zcela udržovanou džungli jindy nezažijete. Teď je jaro a s některými výhledy se člověk musí na půl roku rozloučit. Chtělo by to prosekat.
Strom se ale stal nedotknutelným. A tak zarostly naše přední památky, hrady a zámky i jiná krásná místa. Dívám se na siluetu Řípu a dalších významných míst na obrazech a starých fotografiích a musím říci, že bez souvislého porostu jim to slušelo víc. Kdysi vyhlídková místa dnes žádnou vyhlídku neposkytují, protože strom je posvátný. Nedávno rekonstruovaná Bismarckova rozhledna v Chebu na Zelené hoře dávno zarostla bujným lesem. Však to také čtyřicet let bylo hraniční pásmo, kdo by se tam co rozhlížel. Dnes to ale má být atrakce, jenže turisti koukají jen do nejbližších větví. Pár stromů se tu podařilo porazit, a tak z jednoho místa je úzkým výsekem vidět na část přehrady Skalka. Na město ale ani náhodou.
Co bylo křiku, když na pražském Karlově náměstí zkultivovali malou část zdejšího parku. Zbylo několik hezkých solitérních stromů, pěkný trávník a pár udržovaných keřů. Kvůli tlaku kultu stromů je celý zbytek náměstí dál pokryt hustými křovinami, ve kterých se skryje nejen bezdomovec či narkoman, ale také zloděj či násilník. O lidech provádějících jistou potřebu ani nemluvím.
Pokládal jsem nedávno věnec k pomníku M. R. Štefánika na Petříně. Ředitel zdejší slavné hvězdárny pan Marcel Grün mě ochotně zavedl na malou exkurzi zařízení včetně všech tří kopulí pro dalekohledy. Když jsem se ho zeptal, jestli mu nevadí tzv. světelný smog, povzdechl si, že to ani ne, ale ty stromy... Mívaly kdysi úplně jinou funkci, teď ale rostou jako v pralese a objekty nízko nad obzorem kvůli nim prostě pozorovat nelze. Odvážil by se ale někdo navrhnout pár jich skácet? Nejen kvůli hvězdárně, ale aby vůbec ti, co sem vyjedou lanovkou, viděli aspoň kousek Prahy?
Jistě existuje mnoho projektů na ozdravění našich parků či slavných dominant české krajiny. Jenže v době, kdy poražení stromu je automaticky považováno za zlo, i když se tím třeba prosvětlí plísní postižená historická památka, se autoři často bojí s takovými nápady přijít. Byl bych rád, kdyby taková debata začala a bez předsudků.
Nebo je lepší, když dnes jedni lejou do kořenů nějaké herbicidy a jiní čekají na každou vichřici jako na smilování a několika stromům po ní malinko „pomůžou"? Protože normálně svůj problém se stromy řešit nemohou?
Ladislav JaklTajemník a šéf sekretariátu prezidenta Václava Klause