Ruský medvěd v "humanitárním" balení

Alexandr Vondra

12.08.2008, Lidové noviny

Letní "okurkovou" sezonu mají agresoři rádi. Koncem léta 1939 zaútočilo Německo na Polsko. V srpnu před čtyřiceti lety sovětská vojska okupovala Československo. V srpnu před osmnácti lety vtrhl Saddám Husajn do Kuvajtu. Nyní se Rusko rozhodlo zúčtovat s odbojnou Gruzií.

Formát je pokaždé stejný: využít ke změně status quo momentu překvapení. Doba, kdy je většina světových politiků na dovolené, se k takové operaci hodí.

Letošní léto je přímo ideální - v Pekingu začaly olympijské hry, ve Spojených státech vrcholí volební kampaň a Evropská unie má problémy sama se sebou kvůli zatím neúspěšné ratifikaci Lisabonské smlouvy a začínající hospodářské recesi.

Rusko si může myslet, že masivní vojenská operace proti suverénnímu státu projde bez povšimnutí. Něco takového bychom ovšem právě my Češi, s naší vlastní zkušeností, neměli tolerovat.

Jistě - mnozí budou namítat, že horkokrevní Gruzínci se nechali v Jižní Osetii zbytečně vyprovokovat. Nemohli přece očekávat, že řešení statusu Abcházie a Jižní Osetie je možné v řádu týdnů, když víme, že soužití mezi jednotlivými etniky v Zakavkazsku je problémem neřešeným století. A nemuseli přece na ozbrojené aktivity tamních separatistů reagovat nasazením armády, když bylo předem zřejmé, že Moskva může mít v provokacích separatistů své "prsty" a nastalé situace využije k prosazení svých mocenských zájmů.

"Co by bylo, kdyby" ovšem nechme historikům, nyní je třeba jednat, neboť času mnoho nezbývá. Paralela: spíše 1938 než 1968. Ze všeho, co víme, včetně výroků prezidenta Dmitrije Medveděva a premiéra Vladimira Putina, se zdá, že Rusko rozehrálo tuto hru velmi tvrdě. Mentalitu svých jižních sousedů Rusové dobře znají a možná kalkulují s tím, že Gruzínci nemohou vzhledem ke své národní povaze a hrdosti jen tak ustoupit - pokud vláda prezidenta Michaila Saakašviliho couvne, může to pro ni mít fatální vnitropolitické důsledky.

Nenechme se uvést v omyl: nejde tu o žádnou improvizaci, ale zřejmě o předem promyšlený ruský plán. Minimálním cílem je definitivní odtržení Jižní Osetie a Abcházie od Gruzie, maximem pak změna režimu v Tbilisi a nahrazení Saakašviliho nějakým proruským politikem. Mnohým lidem u nás to může připomenout léto 1968. Taková paralela je ovšem zavádějící. Dnes jde víc o geopolitické zájmy než o ideologii. Politika Moskvy už nevychází z idejí sovětského komunismu, ale ze zájmů ruského nacionalismu, který se nyní prezentuje jakoby v "humanitárním" balení. Spíše tím připomíná politiku Německa v roce 1938.

Švédský ministr zahraničí Carl Bildt v reakci na dění v Gruzii správně evokoval sudetskou paralelu, když v rozhovoru pro AFP prohlásil, že ochrana několika stovek lidí s ruskými pasy, kteří žijí v Cchinvali, nesmí ospravedlnit vojenskou agresi proti suverénnímu státu.

Co tedy dělat? Rada bezpečnosti Organizace spojených národů, Evropská unie a NATO musí neprodleně jednat. Za prvé je třeba žádat okamžité zastavení všech vojenských operací a návrat k liniím příměří před týdnem. Za druhé je nezbytné vyslat do oblasti mírové jednotky složené ze třetích zemí. Ruské jednotky po tom, co se nyní odehrálo, už nemohou hrát roli nezaujatého garanta příměří. A za třetí je nezbytné zahájit seriózní jednání o řešení statusu Abcházie a Jižní Osetie v rámci Gruzie pod patronátem OSN.

Gruzie je, zdá se, s takovým postupem připravena souhlasit. Otázkou je, jak bude reagovat Rusko. Zdá se, že mezinárodní společenství disponuje jen omezenými prostředky. Přesto jednu kartu v ruce má. Lze si totiž jen těžko představit, že by se v Soči, které leží na dosah Gruzie, mohla konat zimní olympiáda, pokud by Rusko pokračovalo v agresivní politice posledních dní.