Tuhý život národních báchorek aneb jak Češi válčili za císaře

Jan Ziegler

Čeští vojáci bojující v řadách rakouské a později rakousko-uherské armády bývají nahlížení prizmaty Haškova Dobrého vojáka Švejka anebo legionářskými. Ve skutečnosti však Češi válčící pod císařským praporem s dvouhlavým orlem patřili k těm nejlepším.

Je to asi jeden z největších paradoxů českých dějin. Rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic se zúčastnil povstání proti Habsburkům, dokonce při oblehání Vídně roku 1618 velel dělostřelectvu, a nakonec skončil na popravišti na Staroměstském náměstí. Jeho vnuk hrabě Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic také velel dělostřelectvu, ovšem pro změnu habsburskému v roce 1683 při tureckému obležení Vídně a při obranných bojích císařské metropole si velmi statečně. Vítězství spojeného rakousko-polského vojska nad Osmanskou říší tehdy zachránilo evropskou kulturu před islamizací.

Z českých vojevůdců bojujících v rakouské armádě stojí za připomenutí polní maršál kníže Karel I. ze Schwarzenbergu, který v roce 1813 porazil jako jeden z mála samotného Napoleona v bitvě národů u Lipska. Zapomenout nelze ani na dalšího vynikajícího Čecha v rakouské uniformě -polního maršála hraběte Jana Josefa Václava Radeckého z Radče.

Čeští vojáci odvážně bojovali i s Prusy v roce 1866 a mnoho z nich dostalo vyznamenání za statečnost.

Nutno dodat, že české a moravské lidové písně dokazují, že obyvatelstvo Zemí koruny české považovalo války s Turky a Prusy za naší věc, třeba v jedné písni z východních Čech se zpívá „...naši statní bojovníci uchopili svou ručnici, silný oheň vydali, na prajze útok hnali..."

Co se týče I. světové války, tak mějme v úctě legionáře, ovšem pravda je taková, že velká většina Čechů bojovala až do konce tohoto krutého střetu v řadách Rakousko-uherské armády. Vojenský historik Josef Fučík dokládá, že legionářů padlo celkem něco přes pět tisíc, kdežto Čechů v habsburském vojsku na sto třicet tisíc.

Ono samotná RU armáda si rozhodně nevedla špatné. Je pravdou, že v prvním válečném roce neuspěla jak proti Srbsku, tak na ruské frontě, ovšem má na svém kontě i velká vítězství. Mezi ta nejvýznamnější patří průlom ruské fronty v květnu 1915 u Gorlice a zatlačení carských vojsk o pět set kilometrů zpět, dále dobytí Bukurešti o rok později a konečně výrazný úspěch v listopadu 1917 u Caporetta, který vedl téměř ke zhroucení italské armády.

A ať se nám to líbí nebo ne, čeští vojáci v rakouských řadách patřili v bojích k vynikajícím. A měli významné zastoupení i v důstojnickém sboru, vždyť k nejlepším rakouským velitelům patřil polní podmaršálek Čech Alois Zahájský, který se po roce 1918 stal generálem i v nové Československé armádě, protože jeho velitelské kvality byly obecně uznávány. Můžeme se dohadovat, proč většina Čechů zůstala věrna trůnu habsburskému, jehož osud Rakouska byl osudem, někteří nechtěli porušit přísahu a dezertovat, jiní zase měli strach z popravy za dezerci, těžko říct, k serioznímu zhodnocení tohoto problému blok nestačí.

Ano, legionáři byli hrdinové, ale na druhé straně se nemůžeme tvářit, že Češi v RU armádě neexistovali. Naštěstí už mnozí historici boří zastydlé obrozenecké české mýty. Mezi nimi například Josef Fučík, který je spolu s Jiřím Pernesem a Petrem Havlem autorem vynikající publikace Pod císařským praporem, jež pojednává o historii habsburské armády v letech 1526 až 1918. Je to určitě nejlepší dílo, které u nás na toto téma vyšlo.

Přidám nyní svoji osobní vzpomínku. Zatímco pradědeček z matčiny strany byl italským legionářem, tak pradědeček z tátovy strany naopak válčil za císaře pána až do konce a tak je možné, že tam někde na Piavě stříleli proti sobě. Já si vážím obou, oba byli hrdinové žijící několik let v zákopech za hrozných podmínek a měli pro svá jednání důvody.

Faktem rovněž je, že většina českých obecních a městských zastupitelstev i spolků posílala ve čtrnáctém roce telegramy k vídeňskému dvoru, ve kterých ujišťovala císaře Františka Josefa I. svoji loajalitou. A často ti samí lidé pak o čtyři roky později pěli nadšené ódy na Masaryka. Archivy to dokazují, přesto, že se tady někteří opožděnci bez znalostí faktů a pramenů, jako třeba nějaký anonymní Totedyne snaží dokázat opak, aniž by byli schopni předložit jediný věcný argument.