Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


O užitečném konzervatismu

Pavel Švanda

Revue Politika 1/2007

Slovo konzervatismus bylo populární několik let po roce 1990. V době velkých změn ve veřejné sféře i v soukromých životech jsme se rádi uchylovali k povšechným představám o trvalých, obecně srozumitelných hodnotách. Ale když došlo na praktická stanoviska, rychle jsme zjišťovali, že představy o konzervativních oporách se značně různí.

Dnes přídavné jméno konzervativní funguje jenom jako řídce užívaný ornament, který se občas připojuje k programovým prohlášením několika málo politických stran. V mediálním životě nemá historizující konzervatismus výraznější reprezentaci. Například monarchistické nebo stavovské ideály přežívají na okraji současných zájmů. Ani konzervativní marxismus stalinistického typu, i když je občas terčem polemiky, není ve středu veřejného života.

Konzervatismu jako nezávazné slovní dekorace asi nemusíme litovat. Významnější otázka je, jaký smysl vůbec a jakou podobu mohou mít konzervativní politická a kulturní tíhnutí ve světě orientovaném především vědou. Ta ve svobodných podmínkách směřuje vždy kupředu a své cíle spatřuje v budoucnosti, ve zlepšujících se metodách výzkumu a uplatnění. I ten, kdo vědecky zkoumá, případně jako památkář opatruje minulost, předpokládá, že zítra bude vědět a moci více než dnes a že pozítří se jeho situace ještě zlepší.

Zato existuje živé konzervativní tušení o lidské duši. Domníváme se celkem konzervativně, že jsme jaksi stále titíž. Ale která naše přání a tíhnutí jsou stále stejná, žijeme-li v čase věčných změn? Například vidíme, že interpretace poměru, který je věru věčný, totiž naléhavé přitažlivosti mezi mužem a ženou, prodělala do očí bijící modifikace v rozsahu života jedné, dvou generací. Výrazné proměny našeho pohledu živě reflektuje i průmyslová kultura. Pamatujeme časy, kdy milostným splynutím, zastoupeným cudným polibkem, vrcholil příběh šťastné dvojice. Kdežto dnes filmové vyprávění dost často rovnou začíná hlučným zvířecím pářením, které se ostatně musí objevit na obrazovce, ne-li na začátku, pak určitě v průběhu děje. Co se prožívalo za dveřmi ve dvojicích, je zpřístupněno obecnému nahlížení davu, jako by šlo o určitý nový druh sportovního zápolení. Změnila se však podstata nebo pouze interpretace této běžně prožívané milostné situace?

Aktuální způsoby erotických vyprávění, jak se mění podle módy, vypovídají více o strádání naší duchovně podvyživené psychiky než o našich skutečných aktivitách. Důležitější je, že bez ohledu na to, zda si milostné příběhy vyprávíme s ostýchavými náznaky, nebo s obscénními detaily, nezasahují proměnlivé společenské a epické konvence podstatu situace. Ať už se milenci těžce prodírají k prvnímu polibku, nebo se svlékají dříve, než si sdělí stálé adresy, zůstává aktuální požadavek chvíle vskutku stejný. Buď dva lidé převezmou odpovědnost za svůj vztah, nebo ne. Utečou nakonec jeden před druhým? Anebo se z napětí mezi dvěma póly lidskosti zrodí nové lidské souručenství a noví lidé? Obě možnosti zůstávají otevřené jako otázka vložená do každého milostného setkání, dnes jako před několika sty lety. Tato opakující se výzva se týká vždy znovu jednotlivých živých lidí. Náš podvědomý konzervatismus stále znovu nachází oporu v zásadních životních situacích, jež věda může jen upravovat.

Konzervatismus v době vědy
Jako celek jsme společností pokroku, vedenou vědou z dneška do budoucnosti. Naše psychické vybavení někdy váhavě a jindy radostně následuje vnější proměny našeho světa. Přitom zůstává přítomno v našich životech něco podstatně konzervativního. Základní existenciální rozlišování mezi přijetím a odmítnutím, mezi ano a ne, mezi dobrým a špatným doléhá i dnes na každého z nás zhruba s dosažením hranice první dospělosti. Na tom nic nemění fakt, že nás při denním rozhodování ovlivňují dynamické vnější vlivy.

Prudkým vlivem vědotechniky a rozvojem technologií nabídky jedinec disponuje nebývalými možnostmi volby vlastní budoucnosti. I naše nejčastější námitky směřují vůči vlivům, jež údajně nebo skutečně omezují svobodnou volbu. Jiná věc je, že jsme dnes nuceni volit ve světě, který nám jako celek připadá příliš komplikovaný, málo srozumitelný, a proto někteří z nás konzervativně teskní po údajně průhlednější minulosti. Máme totiž často pocit, že ve světě, který je v pohybu, jen obtížně vyhledáváme své jedinečné místo. Jistý význam má i určité nedorozumění. Vlastní životní polohu si běžně představujeme jako nehybný bod. Ideální obraz, který bychom každý o sobě jako jednotlivec i jako národ chtěli tvořit v prudkém toku všeobecných změn, by měl být neměnný.

Jsem-li stržen proměnou, což se v dnešním světě běžně děje, zdá se mně, že už nejsem zcela svůj. V jistém smyslu je to pravda. Nepatřím si zcela, neboť nejsem věčný ani soběstačný. Ve skutečnosti musím volit a tedy pohybovat se do budoucnosti skoro nepřetržitě. Jiná věc je, zda bych v technologicky jednodušší minulosti patřil opravdu sám sobě. Sokratova, ale i Ježíšova smrtelná srážka s archaickými institucemi by nás měla vyzývat k opatrnosti vůči historizujícím nostalgiím.

Údajně konzervativní politické nebo kulturní oživování některých historických společenských koncepcí se v podstatě zakládá na ideálu znehybnění a na údajném odvrácení všech komplikací, jež přináší nezadržitelný rozvoj lidské kreativity. Takové zdánlivě konzervativní zvolání "Stop změnám!" je vlastně dost podobným spoléháním se na všemocnost člověka jako projevy radikálně pokrokové touhy po vybudování zbrusu nové společnosti. Ani Bůh si netroufal slibovat, pokud je známo, znehybnění lidského světa v ideální poloze. Snad proto, že bychom nejen pro něj, ale i sami pro sebe v tom okamžiku ztratili veškerý sdělitelný význam.

Základní rozdíl mezi konzervativním a pokrokovým pojetím lidské společnosti není v tom, přejeme-li si údajně konzervativně restauraci některých historických forem veřejného života, nebo chceme-li vybudovat údajně pokrokově zcela nové instituce a jim odpovídající nové lidské vztahy, které by konečně opravily lidskou společnost. V obou případech se jedná o projekty poloutopického sociálního inženýrství. Existuje však zásadní rozdíl mezi nostalgickými i pokrokářskými kolektivizmy na jedné straně a mezi konzervatismem, věnujícím zájem a důvěru duchovním osudům a kreativním iniciativám jednotlivce, na straně druhé. Důvěra v člověka, postupně budujícího a opět přemáhajícího nepružné institucionální vztahy, je racionální důvěrou v dotazujícího se Sokrata, případně vírou v účastného Ježíše, polemizující s institucemi.

Užitečný konzervatismus
Užitečný konzervativec se odvolává k rozumu, ke svědomí a k vlastní odpovědnosti, a tedy k tvůrčím silám jedince. V tomto smyslu má liberál, zdůrazňující úlohu jednotlivce ve společnosti, poněkud větší nárok na přívlastek konzervativní než socialista, i když je pravda, že bychom jen s potížemi nacházeli vzorky ryzího liberalismu o sobě. I liberál se vyjadřuje a jedná v rámci zděděné, nejčastěji národní kultury.

Jedinec nebo skupina lidí, naslouchající svému svědomí a vědomí o světě, také nejsou opuštěni, prosti jakékoliv institucionální opory. Existuje přece - a zde se dostáváme na kloub přirozené konzervativní tradici - rozlehlý prostor minulých i současných kulturních aktivit, jež vytvářejí měřítka dobrého a zlého. Nikoliv náladový volič, ale průběžná lidská kreativita ospravedlňuje existenci veřejných institucí, včetně státu. Aktivity jedince a společenských skupin jsou zdrojem existence státu, zákona a jeho práva vládnout. Pro oči infikované kolektivizmem je to podivínská myšlenka. Zdá se nám, že národní instituce, a především státní orgány, jsou svrchovanými vládci a dárci jistot, dokonce i názorů o komplikované skutečnosti, jíž se jakž takž den za dnem probíjíme. Právě toto kolektivistické stanovisko, jež v běžné praxi přijímáme jako samozřejmé, je opakem užitečného konzervatismu.

Je to dobře vidět na zásadním kulturním problému, jímž jsou důvody a záruky naší osobní sebeúcty a úcty k druhému člověku. To jsou naše základní a vskutku neměnné požadavky. Doufáme, že nám budou kulturní společností zajišťovány víceméně automaticky. Když se musíme opravdu obávat o sebeúctu i o důvody úcty k druhému, cítíme, že něco základního není v pořádku a máme sklon mstít se sobě i okolí. Bývá to problém věčných adolescentů mezi námi. Ale i údajně zralí lidé někdy vyčítají společenským institucím špatný stav a slabý vliv, případně zpochybňují jejich legitimitu. Může to být známka akutní morální krize jednotlivce i společnosti. Abychom se tomuto nepohodlí vyhnuli, vytrvale se dožadujeme jasných a zřetelných důvodů k sebeúctě a k úctě k sobě podobným. Záleží však na tom, od koho taková základní existenciální zdůvodnění očekáváme.

Kreativní jedinci a živé kulturní instituce nám vytvářejí předpoklady pro naše nevyhnutelná rozhodování. Jsou především pramenem jazyků, jimiž myslíme a diskutujeme o sobě a o ostatních lidech. Na osobité úrovni se rozhoduje ten, kdo se modlí k Bohu nebo k národu, i ten kdo medituje Přírodu, ale i ten, kdo neúnavně registruje a třídí životní podrobnosti až po banální klepy. Samozřejmě máme sklon vyhýbat se nepohodlnému stavu neustálé volby postojů vůči sobě i jiným. Proto většinou napodobujeme navyklé, případně vděčně přijímáme postoje vyžadované institucemi.

Definitivní obraz osudu
Před nutností rozhodovat se zdánlivě unikáme do soukromí, jež je ovšem také průběžně formováno veřejnou diskusí. Ke zobecnělým vzorcům kulturního jednání se často vztahujeme i tenkrát, když si myslíme, že se řídíme jen údajným hlasem Přírody.

Živé důvody k sebeúctě a k úctě vůči druhému vyžadují stálou debatu. Vedeme ji v okruhu národní i nadnárodní kultury, avšak s nejasným vědomím jistých mezí. Je zřejmé, že užitečný rozhovor mohou například Češi vést mezi sebou a s těmi, s nimiž je spojují alespoň některé tradiční postoje, například úcta k rozumu. Tam, kde nesdílíme základy společného kulturního jazyka, je užitečný rozhovor skoro nemožný, nebo se odbývá nedbale, na příliš extenzivní úrovni prostřednictvím výměny nálad.

Rádi bychom se prodiskutovali k definitivnímu, jasnému obrazu svého osudu a své sebeúcty. Kulturní prostředky a instituce a jejich jazyky jsou ovšem také proměnlivé. Neustále se obnovují z vnějších i vnitřních popudů, kdyby ne jinak, pak nevyhnutelnými generačními střety. Ještě před několika desetiletími se zdálo nemyslitelné pojednávat o sobě a o druhém člověku jinak než z hlediska sociální problematiky. V současnosti nacházíme důvody k úctě dost často v jazyce, který byl vytvořen tvůrčími jedinci a novými institucemi v průběhu propagace toho, čemu se říká lidská práva. Protože nám institucionální kulturní nabídka - například retardované školství - vždy nedodává potřebné impulzy, nezbývá nám, než podnikat hodnotové experimenty na vlastní účet.

Jdeme-li v pohotových diskusích o důvodech k úctě dostatečně hluboko, disponujeme živou kulturou, která vyvažuje a překračuje i případné akutní komplikace v politické sféře. Naopak když nefunguje přirozená kulturní tvorba důvodů k lidské sebeúctě, jsou-li kulturní instituce neplodné a utlačené zábavním průmyslem, obracíme se svými nároky k veřejné správě. Žádáme pak po politicích, aby nám byli etickými vzory a dárci životních jistot, což ovšem není jejich vlastní úkol. Obecně asi platí, že pokud je v politických osobnostech spatřována hlavní kulturní opora, pokud po politické reprezentaci chceme, aby nám opatřovala důvody pro naše ano, ano, ne, ne, je to příznak kulturní krize společnosti.

Naše osobní i společenská identita se tedy vytváří prostřednictvím permanentní debaty. Tuto základní skutečnost může respektovat člověk, jenž uznává svou osobní odpovědnost za sebe i za své okolí. Protože tato odpovědnost je trvalou součástí lidského údělu; kdo ji ctí, paradoxně drží uprostřed neustálé proměny životních okolností v platnosti cosi trvalého. Může se právem prohlašovat za konzervativce, obracejícího se k přítomnosti s živým vědomím tradice, již svými postoji pro dnešek oživuje. Naopak kolektivista, zaměřený na budoucnost, svěřuje svou osobní odpovědnost a své nejdůležitější naděje budoucím institucím, v něž doufá jako v potenciálně dokonalé. Pro kolektivistu jsou instituce rozhodně nadány většími možnostmi než křehké vědomí občana. Avšak dynamický vývoj lidských vztahů a lidských institucí, jenž zažila většina současné středoevropské populace, by nás měl vést k opatrnosti. Zdá se, že alespoň v naší části Evropy dávají státní, kulturní i ekonomické instituce do budoucnosti ještě slabší záruky životní rovnováhy než citlivé vědomí a svědomí tvůrčího jednotlivce.



Pavel Švanda
 
  Přístupy: 18594 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA