Havlův tragikomický koktejl
Petr Štěpánek
Je to vážně zoufalá směs, když se levicový intelektuál musí držet povinné sociálně demokratické předvolební demagogie a k dovršení všeho u toho ještě chce být vtipný. Opravdu už dlouho jsem nečetl něco tak extrémně hloupého, jako je výplod lídra ČSSD do evropských voleb Jiřího Havla (Regulační poplatky za televizi).
Jiří Havel při svém akademickém vzdělání nepochybně ví, že účelem zdravotnických regulačních poplatků není kasírovat 30 korun za zlomené nohy, ale omezit zneužívání zdravotní péče. Nebo si snad oranžový pohlavár myslí, že Češi opravdu jsou – respektive donedávna byli – dle statistik největší, protože nejvíce marodící, chcípáci v Evropě?
Jediná „jistota“, kterou Jiří Havel a ČSSD voličům nabízejí, pokud tedy – nedej, Bože – vyhrají parlamentní volby, je, že někteří na to doplatí trvalým zdravotním poškozením a někteří umřou. Na jejich léčbu prostě nebudou peníze. Úplně stejně, jako když se na náročné zdravotní zákroky během osmileté vlády ČSSD stály fronty a na některé nešťastníky zkrátka nedošla řada. Přesně tohle ta tolik nenáviděná a ostouzená Julínkova reforma odstranila. „Jistota“ a la ČSSD tedy zní: acylpyrin dostanete zadarmo, na rychlou endoprotézu či drahou onkologickou léčbu (někteří) zapomeňte. Kteří? Bohužel, obvykle právě ti nejchudší. Tak to na světě chodí. Ti, co kvůli třicetikoruně nejvíce baští humoristu Havla.
Stejná tragedie je, když se Jiří Havel pouští na pole televizních poplatků. Proboha, proč je nazývá „regulační“? Je snad jejich smyslem „regulovat“ přístup k televiznímu vysílání? Smyslem nového senátního návrhu přece není nic jiného než hledání efektivnějšího způsobu financování veřejnoprávní televize. Skutečnost je taková, že kdysi skutečně koncesionářské (od slova koncese) poplatky se tím, že televizní přijímač vlastní prakticky každá domácnost, změnily v další quasi-daň.
Stejnou daň platí chudák i boháč. Pokud ale budeme veřejnoprávní televizi (a rozhlas) financovat ze státního rozpočtu, to znamená z výběru daní, ať už nepřímých či přímých, bohatí zaplatí vždycky víc než nemajetní. A podstatné procento vybrané částky navíc neshrábne ten, komu vůbec není určena, totiž pošta. Pokud tedy jde ČSSD o „dolních deset milionů“, jak vždycky tvrdí, měla by Kožušníkovu a Svobodovu senátní iniciativu přivítat. Zakopaný pes je ale asi v tom, že oranžovým vůbec nejde o obyčejné lidi, ale o vlastní preference, a s touhle chytrou iniciativou prostě přišel někdo jiný.
Zdravotnické poplatky sice „bolí“, ale mají racionální jádro. Televizní poplatky jakoukoli racionalitu dávno poztrácely. Chytrého člověka výše popsané nesrovnalosti trknou a před volební urnou se podle toho zařídí. Kardinální otázka příštích měsíců ovšem zní: jaký je procentuální poměr chytrých ku prostoduchým?
