Do důchodu v třiceti
Jan Suchánek
"Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky ...“. Tohle slibují, když se v třiceti letech stávají soudcem. Realizace tohohle slibu je základem našeho státu ve smyslu „IUSTITIA REGNORUM FUNDAMENTUM“ (Spravedlnost je základem státu). Stále se mi honí hlavou jestli vůbec naše justice nějakým takovým základem může být, když jsme stát dožívajících budovatelů nespravedlivého třídního státu, stát bývalých posluhů bolševiků a jejich potomků.
Když pominu pochybnost, zda takoví občané jsou schopni zvládnout svoji státnost, když navíc tady již téměř nic mimo dluhů nevlastní nebo brzo nebudou vlastnit, společně budují evropský multikulturní sociální stát, v kterém za ně bude rozhodovat Špidla a spol. někde v Bruselu o sociálních podporách mudžahedínům, pak se chci soustředit jen na to, jestli to nezbytné podmínění státnosti existencí justice je realizovatelné v zemi, kde se nevěří v Boha, nerespektuje desatero a neví se tedy, co vlastně čest je. Na co ti soudci vlastně slibují? Mezi elitami pornohvězdy vedle bankrotářů, STBák za slušného člověka. Ani s jednou z těchto VIP skupin bych žádnou čest sdílet nechtěl, i když má zkušenost byla, že STBáci byli v mé podnikatelské zkušenosti vždy ti nejčestnější. Nebyl jsem nikdy svědkem, že by pojem čest byl někdy v této společnosti po sametové revoluci přehodnocován, aby se z podvodné fikce cti bolševika vymanil. Se svědomím člověka nevěřícího navíc školeného v třídním právu to bude asi stejně nevalné jako s vyprázdněným pojmem čest. Prázdnost pojmu čest prokazuje obecný stav našich trestních řízení. Zásadně si soudci po zkušenostech sami se sebou odmítají připustit to, že by měli svědky, pokud neprokáží opak, považovat za natolik čestné osoby, že by je soudce považoval za pravdomluvné i když vypovídají v neprospěch soudcem zamýšleného rozhodnutí. A pokud jde o ten právní řád, o to, zda se jím bude soudce řídit, jak každý soudce slíbil? Do toho vnesl jasno Ústavní soud. Jednoznačná pochybnost o schopnosti soudů vést řízení dle platného práva byla potvrzena, když vysokou pravděpodobnost neznalosti zákonů ze strany soudců jednomyslně konstatovalo dne 15.2.2007 plénum Ústavního soudu. V tom jak a jestli vůbec soudce zákony respektuje, je soudce zcela nezávislý. Jediný, kdo může výlety nebo trvalé setrvávání soudců mimo právní řád tohoto státu napravit, je soud odvolací. Ale u soudců odvolacích soudů nejsou zmiňované neduhy soudců soudů prvního stupně žádným mechanismem vyloučeny.
Náprava ze strany soudů odvolacích, pokud tento soud dá na vaše upozornění na právní řád, které mu pošlete v odvolání, a k nápravě vůbec dojde, je vždy a ze zákona prosta jakékoliv sankce pro v právu desorientovaného soudce soudu prvního stupně. Například náš oblíbený zkorumpovaný konkurzní soudce již pět let úspěšně ignoruje to, že mu odvolací soud vrací rok co rok jeho rozhodnutí o neodvolání zločinného správce konkurzní podstaty. Soudci odvolacího soudu pravidelně a marně zkorumpovanému soudci konkurznímu vysvětlí, že u nás existují zákony, kterými by se měl řídit. Z toho všeho mi vyplývá jediný nezvratný závěr, že slib soudce je naprosto formální bezúčelný akt, který i kdyby takový nebyl, stejně není jeho naplňování kýmkoliv kontrolovatelné a kýmkoliv vynutitelné, když pomineme, že nevíme, co je to čest. Pak tady také justice nemůže být k naplnění svého ústavního poslání. Dokonce, když tu není ani žádný mechanismus, který by vylučoval soudce nečestné, nesvědomité a nerespektující právní řád, pak tu nemáme žádný mechanismus, který by vylučoval ty, kteří realizují bolševické třídní právo partizánským způsobem, navazují na svoji třeba prokurátorskou minulost a nebo jsou vydíráni svými bývalými řídícími důstojníky STB. Takové marxistické partyzány snadno poznáte dle jejich ostentativního odporu k vašim vlastnickým právům. Když nevěříte, zeptejte se majitelů domů, restituentů, okradených a mnoha dalších.
Jak se může morálka soudců opírat o princip rovnosti (Nečiň, co nechceš aby jiní činili Tobě; I. Kant), když všichni soudci mohou beztrestně při výkonu svých funkcí lhát a pomlouvat, za což by ostatním občanům hrozilo trestní stíhání. O právu soudců beztrestně při výkonu svých funkcí lhát a pomlouvat mám jednoznačné rozsudky, že bránit se jako oběť, adresát pomluvy, kterou soudce pronese v soudní síni, je jen svévolným a zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva pomluveného.
Navíc pokud soudce řekne, že jeho lživé a nactiutrhačné výroky na adresu účastníka řízení či svědka jsou pouze presentací úvah, kterými se při rozhodování řídil, pak proti takové pomluvě, poškození cti či dobré pověsti neexistuje obrana. S tím souvisí, že rozsudek by měl být odůvodněn přesvědčivé. To je i presentací úvah, kterými se soudce při hodnocení a odmítání důkazů řídil. Přesvědčivost je v naší severoatlantické civilizaci dána buď silou moci či argumentace. Pokud tedy úvahy soudce mohou být plné lží a pomluv, pak je pochybné, že by se v nich mohla uplatnit logika. Právě aplikace logiky je sporná, když logika má blízko k matematice a právníci matematiku nesnášejí ještě víc než bolševici buržoasii. Mně osobně se mnohé rozsudky zdají svými odůvodněními být spíš dovoláváním se práva soudce na ignorování nejen práva ale hlavně na ignorování logiky.
Když je někdo nezávislý na cti a svědomí, nezávislý na právním řádu tohoto státu a nikdo jej nekontroluje, jak pak mohou vypadat věci takovým soudcem projednávané? Řídkou existenci soudců odpovídajících projektované ústavní verzi justice si můžeme ověřit žalobou na ochranu vlastnických práv soukromě vlastněné firmy, žalobou logicky argumentovanou metodou strukturovaného programování, která se odkazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Má zkušenost je, že v očích soudců taková žaloba hraničí s trestným činem pohrdání soudem a soud si to s takovým žalobcem taky s využitím „soudcovského stavovského práva“ vyřídí. Soudí se převážně podle subjektivního, v umělecké licenci nelogického snad estetického hodnocení dojmů. Zkušení advokáti z toho důvodu ve prospěch svých klientů na právo zcela rezignovali a hrají si jako zkušení psychologové se slabostmi a ignorací soudců, které často důvěrně znají už od školních let.
Protože je soudce z podstaty věci individualistou, pak můžeme porovnat ze své životní praxe, jak to vypadá tam, kde tomu rozumíme a něco je jen věcí někoho osamělého mimo jakoukoliv kontrolu. Obecná zkušenost vede k tomu, že takový stav věcí se označuje za „chlív“. Když přijdete k soudnímu jednání, mnohdy zjistíte, že je to ten den jediné jednání tohoto soudce v této soudní síni. Soudce přijde a čtvrt hodiny čekáte na pozvání dovnitř. To se soudce seznamuje s tím o co vlastně v souzené věci jde. Přece nebude siestu ve své kanceláři rušit nějakou přípravou na jednaní!
Ze zde uvedené teoretické úvahy podpořené rozsáhlou justiční zkušeností „kuponového nepřítele státu“ a zkušeností desítek advokátů, které jsem při tom potkal, mi vychází, že v justici nejde o hledání spravedlnosti. Může to být jen a jen systém sociálního zabezpečení pro část absolventů právnických fakult. Tento systém soudci brání jak rudý odbory. I za cenu likvidace naší státnosti, stejně jako odbory úspěšně likvidují americké automobilky. Nástroje obrany sociálního systému „justice“ jsou veřejně rozsáhle presentovány, aby po vládě marxistické i občansko-demokratičtí socialisté budování tohoto sociální ráje jen vystrašeně podporovali. Naši soudci ve prospěch svého poklidu odmítají fenomén „precedentů“, i když je máme zavedeny ústavním zákonem, Listinou základních práv a svobod. Podle ní zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. To je podle soudců přímo v rozporu s jejich všemu nadřazenou nezávislostí. Já dodávám, že je to v hlavně v rozporu s jejich právem na penzijní siestu a podezřívaví by mohli říct, že by taková rovnost na základě precedentů znemožnila korupční obchod se spravedlností.
Sociální systém „justice“ má další fintu, jak se vyhnout konfrontaci se ctí, svědomím a psaným právem. Jedná se o totální ignoraci § 118a Občanského soudního řádu. Snad nikdo nezažil, že by jej soudce poučil, o čem má svá tvrzení doplnit. Pokud ano, a někdo to štěstí měl, pak určitě nikdo nezažil, že by před koncem dokazování byl soudcem informován, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru a poučil jej, o čem má svá vylíčení rozhodných skutečností doplnit. Stejně jsem nebyl svědkem, že by soud účastníka upozornil, že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení. To totiž mnohdy znamená, že by soud musel dříve než v rozsudku přiznat, že je vůči účastníkovi podjatý, protože účastníka a jeho svědka považuje neústavně za lháře a účastníka za autora podvrhů fiktivních důkazů. Další pro soudce nepřijatelnou variantou je, že by se díky aplikaci § 118a Občanského soudního řádu účastníci třeba svých práv dovolávali tím, že by soudci citovali soudcem ignorované zákony.
Že jde jen o luxusní penzijní systém, do kterého soudci formálně vstupují ve 30ti letech bezobsažným a formálním slibem, jehož dodržení je nevynutitelné, potvrzuje absence jakkoliv statisticky zaznamenatelného, když už ne významného jevu, že jsou soudci pro nedodržení slibu ze svého stavu vylučováni. Je logické, že statistické zákonitosti musí platit i v justici. To znamená, že zatímco rozhodující masa soudců se účastní jen pro těch 80 nebo kolik vlastně tisíc důchodu měsíčně, pak jsou zde i soudci čestní, kteří zastávají pojmy čest v tradičním severoatlantickém kontextu a mají díky tomu svědomí a morálku. Můj anděl strážný zařídil, že jsem měl na takové soudce nakonec taky štěstí i za bolševismu i teď. Modlím se, abych to štěstí měl i v budoucnu. Jen za bolševismu jsem byl stoprocentně úspěšný, teď jsem zatím odsouzen k žebrotě.
Stejně je statisticky zákonité, že v justici budou vedle penzistů soudci, kteří ten penzijní systém využijí ať pro svůj prospěch, prospěch mafií nebo se jen nechají vydírat svojí minulostí. Ono to může platit všechno současně. To, že mám pravdu plyne i z toho, že „justice“ nečiní nic k tomu, aby svoji ústavní roli v ústavou předpokládané aplikaci obhájila jinak, než soudní mocí. Snad se dočkáme, že „justice“ svoji ústavní roli obhájí hezky podle zákona přesvědčivě silou logické argumentace.
Jan Suchánek
|