Guy Milliere: Írán - třicet let neštěstí

Josef Mlejnek

Guy Milliere



Guy Milliere (1950) je francouzský filozof, ekonom, profesor dějin idejí a kultur na univerzitě Paris VIII. Je mj. autor knihy Kdo se bojí islámu?, životopisu Ronalda Reagana, překladatel děl Friedricha A. von Hayeka. Loni na podzim vydal knihu Tisíc a jeden život s podtitulem Obyčejný i neobyčejný život Ferajdúna Hovejdy, íránského diplomata, spisovatele, umělce a myslitele, o níž hovoří v tomto textu.

Právě v těchto dnech oslavovala Íránská islámská republika třicáté výročí svého vzniku. Je to výročí smutné, neblahé. Je to třicet let neštěstí pro íránský lid, jehož část se s islámskou republikou identifikovala. Mnozí Íránci však měli dostatek času na to, aby litovali. Je to rovněž a především třicet let neštěstí pro zbytek světa, neboť z Íránu se záhy stal hlavní finanční podporovatel terorismu a radikálního islámu na celé planetě.

V době před více než třiceti lety jsem mnoho cestoval po Středním Východě a po Asii. Írán se tehdy hospodářsky rychle rozvíjel, prozápadně orientovaná elita si dělala velké plány. Šáhův režim byl autoritářský, ale mimo velká centra působila propaganda tmářských duchovních, kteří nevzdělaným venkovanům tvrdili, že jejich dcery žijí ve městech jako západní prostitutky. Intelektuálové snili o marxismu. Stejně jako ve všech zemích přecházejících od zaostalosti k rozvoji existovaly velké rozdíly mezi stále chudým světem venkova a bohatstvím přepychových čtvrtí Teheránu.

Poznal jsem v té době perskou elitu. Tvořili ji lidé, kteří pro muslimský svět představovali reálnou naději na modernizaci. Jednou z nejvýznačnějších osobností, s níž jsem se zde setkal a s níž mne spojilo hluboké přátelství, byl Ferejdún Hovejda. Jeho bratr Amir Abbás byl šáhovým předsedou vlády, on sám byl íránským velvyslancem v USA. Na základě našich společných rozhovorů vznikla kniha, která vyšla loni. Nazval jsem ji Tisíc a jeden život, protože jsem měl pocit, že Ferejdún skutečně těch tisíc a jeden životů prožil, a jeho odchod před více než dvěma roky (3. listopadu 2006) stále vnitřně prožívám jako hlubokou ztrátu.

Mám dobrou paměť, a tak si dobře vybavuji idiotské reakce v Paříži a v celém západním světě ve chvíli, kdy byl šáh svržen, na všechny urážky na jeho adresu i na ostrakismus, jemuž byli v Evropě vystaveni ti, kdo byli spjati se starým režimem. Pamatuji si také nadšení panující mezi představiteli levice a na některé až modlářské články o ajatollázích.

Jednomu politicky správně smýšlejícímu novináři, který mi tvrdil, že íránská revoluce je v podstatě totéž, co revoluce francouzská, jsem tehdy odpověděl, že pouze čtyři roky oddělovaly rok 1789 od roku 1793 a od teroru. Byl jsem moc velký optimista, neboť teror nastal v Íránu daleko dřív.

Vzpomínám si na politováníhodného Jimmyho Cartera, který to všechno zavinil, na rukojmí zadržovaná na velvyslanectví USA v Teheránu, na orgie nenávisti organizované „islámskými studenty“, při kterých shořelo mnoho amerických vlajek. Vzpomínám si rovněž, že od chvíle, kdy Spojené státy měly nového prezidenta, který byl hoden tohoto jména, rukojmí byla okamžitě propuštěna, což jen ukázalo, že fanatikové nemusejí být nutně sebevrahy a že vědí, před kým si mohou dovolit překračovat meze a před kým se musejí krotit.

Prioritou Ronalda Reagana byl pád sovětského impéria, které se mu skutečně podařilo svrhnout. Ke zbrzdění válečnických choutek chomejnismu přispěl Reagan tím, že se postaral o to, aby se Irák Saddáma Husajna nerozpadl - Husajnův pád by v té době znamenal pohromu. Nejlepší by ovšem bývalo bylo, kdyby se oba režimy tehdy zlikvidovaly navzájem. Každopádně je oba válka citelně oslabila. Co bylo potom? Následovala cynická politika Bushe otce, váhavost a slepota Billa Clintona. Strategií George W. Bushe bylo vydusit íránský režim v sevření mezi svobodnějším Afghánistánem a svobodnějším Irákem. Rusko, Čína, Německo a Francie však dělaly všechno pro to, aby vláda mulláhů přežila.

Írán vytvořil Hisballáh a kryje záda Hamásu. Rusko Íránu poskytuje prostředky k tomu, aby se mohl vyzbrojit jadernými zbraněmi. Evropští představitelé dělají, co umějí: mluví. Představitelé Ameriky Obamovy éry se pozvolna začínají chovat podobně jako Evropané. Írán může zastavit pouze jediná země - Izrael. Je třeba dodat, že pro Izrael to velice záhy může být otázka života nebo smrti. Izraelci si toho jsou naštěstí sami velice dobře vědomi.

Je zbytečné Evropanům opakovat, že jsou ohroženi i oni sami. Evropa je v podstatě hluboce podrobená už nyní. Nelze se spoléhat na Spojené státy. Třicet let neštěstí íránského lidu i těch, jimž na této planetě záleží na důstojností a svobodě lidských bytostí, tak může představovat pouhý prolog k něčemu ještě mnohem horšímu.





Les 4 vérités, 11.února 2009

Z franc. vybral a přeložil jfm

Josef Mlejnek