50 let evropské integrace. A co dál?
Ivo Strejček
25.března 1957 se v Římě šest západoevropských států – Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Německo a Itálie – dohodlo na vytvoření obecného společného trhu. Navrhli vnější i vnitřní celní tarify, zrušili všechna omezení pohybu osob, služeb a kapitálu, uvedli v soulad opatření pro zdravou soutěž a zorganizovali, což bylo velmi obtížné, zemědělský cenově podpůrný systém.
Tyto akty znamenaly ustavení Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii.
Je tomu v těchto dnech tedy přesně padesát let, kdy byl institucionalizován proces evropského sjednocování.
Historicky však toto datum nebylo úplným začátkem. Myšlenky na vznik jakýchsi „spojených států evropských“ sahají do 20. let minulého století. Již tehdy se objevilo několik lidí, kteří toužili vytvořit společenství evropských států, organizované na základě modelu tehdejšího Společenství národů (meziválečného předchůdce dnešního OSN).
Problematický otec zakladatel: Jean Monnet
Jean Monnet a Artur Salter jsou duchovními otci myšlenky evropského nadstátu. Oba pracovali pro Společnost národů a představovali si, že vznikne nadnárodní uspořádání, které nesmí být tvořeno národními delegáty, ale mezinárodními služebníky, kteří jsou na prvním místě loajální oné nadnárodní instituci.
„Plně jsem si uvědomil sílu státu, který může říci ne mezinárodnímu orgánu, jenž nemá žádnou nadnárodní moc. Dobrá vůle nestačí,“ řekl Monnet a dodal, že „je třeba mít mezinárodní zákony a instituce, je třeba překonat mezinárodní egoismus a zrušit právo národního veta, které je jeho nejhlubší příčinou.“
Monnet si přál vytvořit nadnárodní politický útvar, který nebude podléhat národním vládám. Válku, meziválečné zbrojení a hospodářských růst spojoval s uhlím a ocelí. Věřil, že pokud se rozhodování o těchto komoditách odejme národním vládám, zamezí se dalšímu válečnému konfliktu. Věřil, že nadnárodní instituce s výjimečnými pravomocemi stojícími nad pravomocemi národních států a ovládaná úředníky (ne politiky), bude zárukou míru a prosperity v Evropě.
Obdivuhodné EHS dnes (bohužel) neexistuje
EHS přineslo svým členům v následujících letech hospodářský růst a zemědělskou soběstačnost. Západoevropské státy těžily ze štědré poválečné americké pomoci a z přijetí pomoci ve formě Marshallova plánu. Svoji vnější politickou bezpečnost si navzájem garantovaly členstvím ve vojenské organizaci NATO.
Liberální myšlenka volného pohybu osob, služeb, zboží a kapitálu, která byla tehdy hlavním motivem západoevropské integrace, slavila úspěchy. Přinesla poválečný „hospodářský zázrak“. Zatímco se střední a východní Evropa dusila pod tlakem komunistů, západní Evropu symbolizovaly legendární italský skútr vespa, všem dostupné vozy volkswagen a výpočetní technika Olivetti.
Dnešní nadšení značné části občanů České republiky ke členství v Evropské unii je dáno vírou, že jsme se v roce 2004 stali součástí obdivovaného EHS, jehož symboly jsme obdivovali za výkladními skříněmi komunistických tuzexů.
Není většího omylu a klamu. Vstoupili jsme do zcela jiného útvaru v naprosto odlišné době, kdy zisky z hospodářského propojení již byly zřejmě vyčerpány.
Od ekonomické k politické integraci
Od podpisu Římských smluv prošly dějiny evropské integrace významnými proměnami, které dramaticky změnily Evropu bez překážek, v Evropu byrokratickou, regulující, omezující, protekcionistickou a stále se vzdalující občanům členských zemí.
EHS se v roce 1967 přeměnilo v Evropská společenství (ES). Společná zemědělská politika, která byla v počátcích integrace zdrojem soběstačnosti, začala systémem přímých dotací produkovat drahé zemědělské přebytky. Dnes „ujídá“ téměř polovinu celého rozpočtu unie.
ES se v roce 1993 přeměnila na Evropskou unii. Proces politického propojování se stal realitou. Členské země unie se zavázaly ke společné zahraniční politice i ke spolupráci v oblastech soudnictví a policejních složek.
Unie odebrala značné pravomoci členským státům a přesně podle myšlenek Monnetových vybudovala drahý a rozsáhlý byrokratický aparát loajální evropským nadnárodním institucím bez povinnosti svá rozhodnutí obhajovat před voliči.
Euro jako politický nástroj
Společná měna euro byla zavedena v roce 1999 a platidlem se stala 1.1. 2002. Euro bylo a je politickým projektem, symbolem politického propojení části kontinentu. Okolnosti jeho vzniku tak jsou a budou příčinou jeho chronických problémů.
Euro nevzniklo jako výsledek ekonomické poptávky v homogenním ekonomickém prostoru. Naopak. Euro vzniklo v prostoru s hlubokými ekonomickými, sociálními a kulturními rozdíly. Aby mohlo existovat, musí docházet k masivním finančním transferům z „bohatých“ oblastí eurozóny do „chudých“ a k všemožným harmonizacím. Němci platí za tento projekt hospodářskou stagnací, euro nazývají „teuero“ (teuer = drahý, zavedení eura bylo a je pro Němce zdražením a stagnací).
Harmonizace je omezením konkurenceschopnosti
Aby se jednotlivé části eurozóny mohly přibližovat, je třeba masivně slaďovat, harmonizovat a standardizovat. Tuto plíživou a neviditelnou hrozbu suverenitě členských států na nadnárodní úrovni administruje stále početnější a dražší armáda euroúředníků.
Tito anonymní a nikým nevolení byrokraté vytvářejí hlavní proud evropského práva, které posílají národním vládám ke splnění. Ze suverénních vlád členských zemí se stávají „vykonavatelé moci Evropské unie, kteří provádějí evropské právo. Prostřednictvím národních institucí tak může Evropa přebírat moc nad státy, aniž se proti ní obrátí hněv lidí“
Evropský komisař Verheugen přiznal, že evropské firmy musí ročně vynaložit asi 600 mld. eur na to, aby se vyrovnaly s požadavky evropské legislativy. Jeden ze členů současné české vlády připustil, že nejméně polovinu jednání každého zasedání vlády musí ministři věnovat problematice Evropské unie a vyrovnávání se s povinnými nařízeními evropských institucí.
Původně chrabrý a správný projekt založený na vytvoření svobodného hospodářského prostoru byl v čase proměněn na málokým (pokud nemám na mysli 21 000 úředníků Evropské komise) milovaný politický útvar, který je příčinou zaostávání členských států za globálním ekonomickým růstem. Nepřetržitý proud euroregulací změnilo hospodářský zázrak ve sklerotickou ekonomiku s chabým výkonem a vysokou nezaměstnaností.
EU nepotřebuje deklarace, potřebuje hlubokou reformu
50. výročí podpisu Římských smluv bychom tak mohli využít k popisu aktuálních problémů současné Evropské unie a seriózní debatě, jak ze začarovaného kruhu ven. Oslavnou Berlínskou deklaraci berme jako soudobý kolorit a nepřikládejme mu jiný než manifestační význam.
Mělo by nás zajímat, co dál. Zkusme využít 50 let (dobrých i špatných) zkušeností k přehodnocení směru evropské integrace. Je to v našem bytostném zájmu. Jinak se z evropského kontinentu stane unikátní světový skanzen, který pouze kdysi byl kolébkou skvělých nápadů a převratných myšlenek.
------------------------------------------------------------------
1. Johnson, Paul: Dějiny 20.století, str. 574
2. Bromberger, Merry a Serge: Jean Monnet and The United States of Europe, str. 19
Ivo StrejčekPaedDr. Ivo Strejček
člen VR a poslanec EP
člen Hospodářského a měnového výboru a náhradník ve Výboru pro mezinárodní obchod
rezortní mluvčí klubu pro oblasti: ekonomika a měnové záležitosti, mezinárodní obchod, finanční služby a bankovnictví
