Lze rozumem poznat pravdu?

Roman Joch

„Ano!“ - říkali jinak tak odlišné osobnosti jako Platón, Aristoteles, sv. Tomáš Akvinský, Thomas Jefferson či C.S. Lewis. „Ne!“ – kontrovali William Occam, Martin Luther, David Hume, Michel Foucault či Jacques Derrida – tedy taky hezky různorodý tábor.

Dovolím si tvrdit, že první skupina byla pro identitu západní civilizace zásadní, zatímco ta druhá byla vedlejší. Rovněž si dovolím tvrdit, že ta první má pravdu, zatímco ta druhá se mýlí. A myslím, že není nijak kontroversním tvrzením, když řeknu, že ta druhá v intelektuálním prostředí a myšlení dneška dominuje naprosto.

Než se pustím do nástinu, proč ta první skupina má pravdu a ta druhá se mýlí, musím upozornit čtenáře, že otázka tohoto eseje zní „lze rozumem poznat pravdu?“ a nikoli „lze poznat pravdu?“ Je to tedy otázka užší. Totiž kromě možnosti či nemožnosti poznat pravdu rozumem, by měla být zvážena i otázka možnosti či nemožnosti poznání pravdy vírou. V zásadě jsou čtyři možnosti: (1) pravdu lze poznat rozumem, ale nikoli vírou; (2) pravdu lze poznat vírou, ale nikoli rozumem; (3) pravdu lze poznat rozumem i vírou; a (4) pravdu nelze poznat ani rozumem, ani vírou. V táboru „Ano!“ z prvního odstavce jsem tak zahrnul zástupce možností (1) a (3), zatímco v táboru „Ne!“ zástupce možností (2) a (4) – a nechávám na důvtipu a vzdělání čtenářů, aby sami určili, kteří byli kteří.

„Lze rozumem poznat pravdu?“ – co se tou otázkou vlastně míní? Myslí se jí, zda správným použitím rozumu je člověk v principu schopen poznat pravdu o realitě, včetně pravdy o dobru, zlu, spravedlnosti a právu. Pravdu v dané zvažované otázce absolutní, univerzální, platnou pro všechny lidské bytosti vždy a všude, tedy pravdu meta-dějinnou a trans-kulturní. Tvrzení, že jeden člověk může poznat takovou pravdu platnou pro všechny, se zdá být arogantní a drzé. Kdo vlastně je, že se snaží určovat (údajné) pravdy (údajně) platné pro ostatní?

Na první pohled se argumentace proti zdá být rozumnější, neboť skromnější a pokornější. Jenže každá takováto skeptická pozice má jeden zásadní, strukturální defekt, který ji destruuje zevnitř. Popírá možnost poznání a zároveň tak činí univerzálně a definitivně – tj. představuje absolutní nárok na poznání o tom, jak to s realitou vlastně je. Proklamuje zároveň její nepoznatelnost (obsahem sděleného) i poznatelnost (formou sděleného).

Ukažme si to na příkladech: sdělení „poznat pravdu nelze“ zároveň tvrdí, že pravdu poznat nelze, a zároveň tak tvrdí autoritativně, samo sebe postuluje jako pravdivé, a tedy vlastně říká, že pravdu (o možnosti poznání pravdy) poznat lze. Odporuje si samo sobě.

Sdělení „nevíme, zda pravdu lze poznat“ se zdá být opatrnější, skromnější a tolerantnější, ale zatěžuje je stejný problém: ono samotné je svou formou definitivní a předkládá nám jako poslední pravdu to, že poznání o pravdě je nejisté. Ta nejistota se však nevztahuje na ono tvrzení. Tudíž ten samý vnitřní rozpor.

Sdělení „pravdu nepoznáváme takovou, jaká skutečně je, ale poznáváme jen její obraz, který vznikne přefiltrováním reality přes naše smysly a náš mozek“ je zřejmě míněno o pravdách o všem ostatním, nikoli však o poznání pravdy, neboť toto tvrzení nám předkládá pravdu takovou, jaká je, nikoli „filtrovanou.“ To by pak nemohlo říci nic. Ale ono nám závazně říká, jak to s tou pravdou skutečně je. Jinými slovy, opět vnitřní kontradikce.

Zkusme konkrétněji: tvrzení „pravda je relativní“ je samo o sobě nerelativní, ale absolutní. Rozpor. Tvrzení „pravda je dějinně podmíněná“ se samo nepovažuje za dějinně podmíněné, ale za platné pro všechny dějiny, za platnou pravdu o poznání pravdy v dějinách. Rozpor, o to více sebe-zničující, neboť kdyby platilo, že „pravda je dějinně podmíněná“, platilo by to i pro pravdivost tohoto tvrzení, a my bychom se mohli oprávněn zeptat: toto tvrzení platí dnes, ale neplatilo včera a nebude zítra? Anebo platilo včera, ale již nebude zítra? Anebo bude zítra, ale jak to můžeme vědět, když pravda je dějinně podmíněná? A vůbec, prosím Vás, kdy vaše tvrzení vlastně platí? Anebo tvrzení: „pravda je kulturně, tj. civilizačně, podmíněná. Co je správné ve společnosti (době, místě) jedné(m), není nutně správné v společnosti, kultuře či civilizace (a době či místě) jiné(m).“ Platí na něj ta samá námitka: Vy sám to postulujete jako poznání pravdy absolutní, pravdy o platnosti norem ve všech společnostech a v celých dějinách! Tak jak je to s Vámi, Vy si odporujete! Navíc, pokud by skutečně byla pravda kulturně podmíněná, pak to platí i pro Váš výrok o pravdě, a já ho tedy nemusím brát vážně jako pravdivý, neboť je jen obrazem, reflexí, provincionalismu a omezenosti Vašeho místa, doby a společnosti. Není pravdou, je jen stínem pomíjivosti.

Vidíme tedy, že každé rozumové skeptické tvrzení o poznání pravdy rozumem je nutně rozporné a tedy neudržitelné. Jinými slovy, pokud jde o poznání pravdy, jsou zde věci či znalosti, které postě nemáme šanci nevědět. Opakuji, jsou věci, které nemůžeme nevědět. Znalost určitých věcí je nutná a jistá. Jednou z těch věcí je, že rozumem pravdu poznáváme alespoň o něčem.

Jsme už tedy hotovi? Tak rychle? To se nějak nezdá. Vskutku, vůči mému dosavadnímu postupu mohou být vzneseny dvě námitky. Za prvé, nezávisí ono vyvrácení skeptika na nějakém nesamozřejmé a zároveň nedokázaném předpokladu? Ano, závisí na principu sporu. Na principu „pokud platí A, neplatí nonA“. Princip sporu se zdá být samozřejmým – zkuste ho někdo vyvrátit, a uvidíte, do jakých potíží se dostanete. Přesto jej lze taky dokázat (na to však tady nemáme místo, odkazuji na dílo Jiřího Fuchse).

Druhá námitka může být tato: Vy (tj. já, R.J.) jste ukazoval nemožnost pozic, které hlásají nemožnost poznání. Ukázal jste, že pozice popírající pravdu jsou nemožné. Tím jste však žádnou konkrétní pravdu nedokázal. Ukázal jste jen, že pravda je; ale která to je? Co je tou pravdou, konkrétně „pravdu o realitě, včetně pravdy o dobru, zlu, spravedlnosti a právu“, abych vás – mně, R.J. - citoval?

Takže míček je opět na mé straně. Co je onou univerzální, absolutní pravdou o dobru, zlu, spravedlnosti a právu? Neukáže se nakonec náhodou, že všechny naše představy o dobru, zlu, spravedlnosti a právu jsou dobově či místně podmíněné a tudíž žádné objektivní dobro, zlo, spravedlnost a právo neexistují, anebo pokud existují, my je nejsme s to poznat? Nikoli.

V mnoha otázkách je poznání pravdy, dobra, spravedlnosti a práva obtížné, ale abychom naplnili naši ambici, že poznat pravdu o dobru, spravedlnosti a právu lze rozumem, stačí nám najít jen jeden jediný příklad. Pokud o jednom jediném nároku budeme moci rozumem dokázat, že „toto je pravda, dobro, spravedlnost a právo“, vyhráli jsme. To proto, že jsme prokázali, že pravda je v principu rozumem poznatelná.

A já jako nárok na absolutní a univerzální pravdivost předkládám tezi: „záměrně zabít nevinného není nikdy správné, dobré či spravedlivé; záměrné zabití nevinného je vždy zlé, nesprávné a nespravedlivé.“ Všimněte si dvou věcí. Za prvé, hodnotím jen záměrné zabití nevinného, nechávám stranou problém záměrného zabití vinného či nezáměrného zabití nevinného – jejich správnost či nesprávnost teď hodnotit nebudu. A za druhé, budu onu tezi obhajovat v řádu ideálním, v řádu poznání pravdy o spravedlnosti, takže jejím vyvrácením není poukaz na faktické záměrné zabíjení nevinných v praxi, dějinách či zvyklostech. Je-li skutečně nespravedlivé záměrně zabít nevinného, pak fyzická schopnost člověka záměrně zabít nevinného není důkazem správnosti záměrně zabít nevinného, je jen důkazem schopnosti člověka dopustit se zla, zločinu a nespravedlnosti.

Jak tedy víme, že maxima „záměrně zabít nevinného není nikdy správné, dobré či spravedlivé; záměrné zabití nevinného je vždy zlé, nesprávné a nespravedlivé“ je pravdivá? Na základě principu sporu. Zkusme myslet opak: univerzální přípustnost svévolného záměrného zabíjení nevinných. Žádná společnost založena na tomto principu nemůže existovat. Okamžitě kolabuje a destruuje se. A to nikoli nahodile, kontingentně, nýbrž nutně, kategoricky. Jinými slovy, ona negace naši teze je ontologickou nemožností; je ontologicky neslučitelná s existencí jakékoli společnosti, v níž jsou lidé. Je to metafyzická nemožnost. Proto onu negaci můžeme vyloučit jako nepravdivou, čímž se nám okamžitě verifikuje jako pravdivá její negace, tj. naše postulovaná teze.

Pak je tady ještě jeden fakt: každý, kdo by chtěl hájit pravdivost negace naší teze, tj. chtěl by hájit přípustnost svévolného záměrného zabíjení nevinných, by se sám, podle svého přesvědčení legitimně, mohl stát obětí záměrného zabití. Jinými slovy, obhajobou negace naší teze by si sám mohl přivodit svou eliminaci z populace – a to v rámci ideálu! Tudíž ontologicky by nezbyl nikdo, kdo by onu negaci hájil. Jakožto propozice se ona sama eliminuje z diskuse o pravdě, neboť nakonec (vlastně celkem rychle) nezbude nikdo, kdo by ji hájil. Což je další ontologickou indikací její nepravdivosti (vede-li nějaké mínění k nutnému, nikoli jen nahodilému zániku jeho nositelů, pravdivé nebude). Je-li ale negace určité teze ontologickou nemožností, ta teze je pak nutně pravdivá. „Vyloučíme-li ostatní alternativy jako nemožné, ta zbývající, jakkoli podivuhodná, je nutně pravdivá, milý Watsone!“

Ale vy sami zkuste najít výjimku vůči zásadě „„záměrně zabít nevinného není nikdy správné, dobré či spravedlivé; záměrné zabití nevinného je vždy zlé, nesprávné a nespravedlivé“ – a uvidíte, jak ve svém mentálním experimentu pochodíte.

Tím mám zato, že jsme dokázali, co jsme si předsevzali: rozumem lze pravdu o dobru, právu a spravedlnosti v alespoň jedné otázce poznat. To však není vůbec málo, jak by se mohlo zdát, neboť z jedné propozice lze následně odvozovat propozice další, až nakonec celý komplex přirozeného práva. Máme-li v řádu ideálu jednu mravní maximu prokázanou jako nezpochybnitelnou, lze na ní stavět celou koncepci spravedlnosti, jak ji má státní autorita ustavovat, garantovat a chránit v řádu praxe. Politická filosofie začíná, ale to by již bylo námětem pro kapitolu další.