Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Nad konkurzy z rozmyslem

Vilém Barák

Stejně jako Marcus Porcius Cato každou řeč v římském senátě končil slovy: „….. a kromě jiného soudím, že Kartágo musí být zničeno“, tak si dnes politici, bankéři či představitelé podnikatelských sdružení snad v žádném projevu neodpustí kritiku konkurzů. Vedle povrchních tvrzení a obhajoby dílčích zájmů bank, však v diskusi nezaznívají racionální argumenty, co je špatně a jak to napravit. Ona se diskuse vlastně vůbec nevede, veřejnost totiž volá po „krvi“ a od aféry se soudcem Berkou jsou konkurzní správci, respektive všichni co se zabývají nucenou správou majetku, ve všeobecném opovržení. Ve středověku by zřejmě byli vystěhováni za městské hradby mezi rasy, katy a prašivé psy nebo by dopadli jako Židé.

V ovzduší této hysterie koluje poslaneckou sněmovnou novela konkurzního zákona a návrh úplně nové insolvenční normy. Oba texty si dávají tři hlavní cíle. Urychlit konkurzy, odvrátit likvidaci podniků a umožnit jejich přežití, zajistit kontrolu nad správci. Podívejme se blíže na tyto ctnostné záměry.

Správce nemá žádnou motivaci prodlužovat konkurz, ba naopak. Trvání konkurzního řízení se odvíjí od délky navazujících soudních sporů, zda existuje či neexistuje pohledávka věřitele a zda určitý majetek patří nebo nepatří do konkurzu. Navrhované legislativní změny na této věci nic nemění a konkurzy neurychlí.

Představy o zachraňování a znovuoživování podniků jsou nesmyslné. V naprosté většině případů se do konkurzu dostávají firmy v posledním tažení nebo úplně mrtvé, zbavené majetku, peněz, zákazníků, bez účetnictví a v době, kdy všichni okolo drží stohy smluv „legalizující“ a znepřehledňující předchozí tuneláž. Většinou není co zachraňovat.

V posledku se věnujme postavení správce v konkurzním řízení ve světle navrhovaných změn. Platí, že tak jako ve věznicích sedí samí nevinní, nikdo se v Česku nedostal do konkurzu po právu, ale vždy spiknutím společníků, konkurentů, soudu nebo chtivých správců. Pro úpadce dluhy věřitelů nikdy neexistují nebo už, už měly být zaplaceny bájným investorem. Hlavně ale, správce zabavuje majetek ukradený z bankrotujících firem a tím připravuje některé lidi o zdroj snadných příjmů, podává podněty policii, popírá vykonstruované pohledávky a brání dalšímu vykrádání úpadce i vstupu rádobyvěřitelů do pozice, odkud by se snažili správce ovlivňovat a zametat stopy. Jednou zmizí budova a technologie, které nesou „novým vlastníkům“ 100.000 korun měsíčně čistá ruka, jindy si bankrotář chodí obden na pokladnu pro celou podnikovou tržbu a řidiči autobusů musí nakupovat naftu během jízdy za desetikoruny vybrané od cestujících, jindy z firmy zmizí 150 miliónů korun prý na nákup pozemků na ostrovech Bali. Kdo by nekřičel, nepodával desítky žalob, trestních oznámení a nevolal televizní štáby či novináře, v lepším případě laiky, v horším „přibíječe na kříž senzací“, když správce podobné praktiky znemožní nebo těch 150 miliónů korun či pozemky na exotických ostrovech drze žádá zpět.

Každý konkurz je tady jeden velký konflikt správce s úpadcem, tuneláři a jejich pomahači, ale v mírnější podobě bohužel i s věřiteli. Ti mají osobité názory na konkurzní řízení, nereálné představy o prioritě a výši svých pohledávek, věří, že tam kde ani čert nebere, oni musí dostat všechno zpět a správce přeměňují na hromosvod (protože je po ruce) zloby, plynoucí z jejich finančních ztrát. Ani mezi věřiteli navzájem nepanuje soulad. Například věřitelé-dodavatelé zboží tvrdí, že stále vlastní výrobky ve skladech zkrachovalé firmy a stačí je pouze identifikovat. Naopak banka ve věřitelském výboru brání jakémukoliv zjišťování, protože poskytla úvěr a s každým vráceným předmětem by zvýšila svoji ztrátu. Nebo, finanční úřady navzdory rozhodnutím Ústavního soudu stále v konkurzech stále zadržují přeplatky na dani z předané hodnoty a mimochodem je tím prodlužují a prodražují. Který správce si dovolí vzdorovat snaze o zvýhodňování státu před ostatními věřiteli, když bude jednoduše odvolatelný právě finančním úřadem nebo dalšími státními institucemi?

Ze všech těchto důvodů považuji návrh, aby správce vybírali a odvolávali věřitelé se silou hlasu podle výše pohledávek, za principiálně špatný. Tam kde je síla, nemusí být právo. Je to stejné, jako kdyby soudce jmenovala movitější strana soudního sporu nebo dav s ulice. Jedinou oporu před tlaky vyvíjenými na správce ze strany úpadců, tunelářů a věřitelů s protichůdnými zájmy poskytuje právě soud. Zdá se však, že pro ty, kteří ze správců chtějí udělat loutky v rukou největších věřitelů, není soudnictví nestranné, a proto zavádí systém, kde rozhoduje silnější. Ani dnes nejsou správci bez dohledu. Jestliže se někteří z nich utrhli ze řetězu kontroly, děje se tak stejně často jako v případě policistů, politiků, účetních či příslušníků jiných profesí, které mají určité pravomoci nebo nakládají s majetkovými hodnotami.

Současný zákon o konkurzu je zdánlivě jednoduchý, ale o to více se správci řídí předchozími rozsudky (judikaturou), publikovanými názory soudců apod. Legislativní revolucionáři, kteří upřednostňují náhradu stávajícího konkurzního zákona namísto kvalitní novelizace, vlastně usilují o znehodnocení všech výkladů, které sebepodrobnější nová norma nemůže nahradit.
Za správné lze považovat snahu o zpřesnění pojmů, ohraničení vymáhání pohledávek vůči úpadcům-fyzickým osobám či zavedení povinnosti uveřejňovat všechny prodeje v konkurzu na internetu, což by ale mělo platit i u soudních exekucí, kde ceny prodávaného majetku jsou velice nízké.



Vilém Barák
Od roku 1996 působil v bankovnictví v oblasti rizikových pohledávek. Dnes se věnuje krizovému řízení společností. Publikuje články v MF Dnes, Lidových novinách, Respektu, Hospodářských novinách a Virtually, převážně k ekonomickým tématům. Je spolupracovníkem Liberálního institutu.
 
  Přístupy: 16028 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA