Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Trocha úcty a respektu

Otto Drexler

Tímto textem reaguji na článek J. Macháčkové ze dne 14.4. „Proč to není v novinách“.

Trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlal pro napsání této reakce, nutno však říci, že jsem o ní uvažoval od samého přečtení inkriminovaného článku Jitky Macháčkové. Celou tu dobu jsem nabíral životní sílu, abych sám sebe přesvědčil, že pro mě má význam napsat odezvu. Tudíž, jak se říká: „lepší teď, než nikdy.“

U článku Proč to není v novinách stojí pro mě hlavní otázka v tom, jaký hlavní smysl ten článek má. Ze slov autorky v článku by se mohlo zdát, že smyslem je čirá polemika s J. Čulíkem v otázce odrazu názorů lidí v české žurnalistice nebo autorčina kritika Čulíkova „názoru na svět“ vůbec. To se mi však věřit nechce a autorka v následné diskusi sama řekla, že onen článek se týká J. Čulíka jen okrajově. Co již vůbec nechápu, je onen název článku. Byla by celkem slušná náhoda, kdyby paní autorka si nevzala předlohu pro titulek s poslední věty Čulíkova článku Znovu o tom, co česká média pomíjejí. Jitka Macháčková nepíše jednak o Čulíkově názoru na česká média, ani jsem si nevšimnul toho, že by pan Čulík vychvaloval normalizaci (pouze píše o pocitech starší generace), ale dokonce ústředním motivem článku není ani autorčin vlastní názor na média – proto, omlouvám se, nemohu pochopit význam titulku.

Místo kritiky Jana Čulíka – a já velmi rád uvítán protinázor k Janu Čulíkovi v otázce českých médií – tak v článku můžeme číst velmi nepěkná slova na adresu našich spoluobčanů starších šedesáti let. Mluví se tam o tlusté čáře za minulostí – to autorka sice výslovně napsala, ale prakticky dělá asi něco jiného, když na konci článku napsala: „Věčným prskáním staré špíny kolem sebe zbytečně zatěžujeme mladou generaci, která má opravdu jiné priority než tu našinec musel trpět za "Rusa". Věřte, že to jde a je třeba stále trpělivě vysvětlovat proč je to lepší.“ Když tedy máme trpělivě přesvědčovat, proč je to dnes lepší, tak samo sebou těžko můžeme v takovém stádiu učinit tlustou čáru za minulostí, protože v případě, pokud chceme přesvědčovat, že něco je lepší než druhé, tak se nevyhneme srovnávání, a bez přehrabování v minulosti těžko můžeme porovnávat. Chceme-li dnes učinit tlustou čáru za komunistickou minulostí, musí to pro nás znamenat, že se ke komunistické historii již nebudeme vyjadřovat, že již ji nebude porovnávat s dnešním stavem a vezmeme překonání komunismu za samozřejmost, nad kterou není nutno přemýšlet. Ale vzhledem k tomu, že paní Macháčková porovnávat chce, tlustou čáru těžko lze udělat – ta se může učinit tehdy, kdy již nebudeme porovnávat. Tlustou čáru dle mého názoru lze učinit jedině krátce po tom, kdy bude porovnávání ukončeno. Já dnes vidím velkou absenci v přesvědčování, proč je komunismus horší. Naše argumentace se většinou opírá především o masivní komunistické zabíjení, popř. nespravedlivé zavírání za jiný politický názor.

Mám ten dojem, že ten, kdo dnes souhlasí s komunismem, toho, ani jeho blízké komunisté nezavírali, ani se ho žádné popravy blíže nedotkli. Stejně tak se dá těžko představit, že by komunisté dnes popravovali a zavírali lidi za jiný názor – nedělali by to prostě proto, že by se tím naprosto zdiskreditovali, navíc národ jako takový by to dnes již nepřipustil. Je hezké přirovnávat červenou ke krvi, ale zdá se mi, že skutek utek. Proč nevolit komunisty? A proč nevolit sociální demokracii? Vždyť oranžová je moderní barva demokratických revolucí. Někdo mě může obvinit, že těmito slovy pomáhám komunistům. Možná ano, musím však říci, že vědomě se snažím pomáhat právě těm na opačné strany. Mě nezajímá ani tak názor, jako ta argumentace. Komunisté měli dříve argumentaci naprosto nejhorší, dnes si tím nejsem vůbec jist. Každopádně každý, kdo upřednostňuje názor před argumentací, je v mých očích ten starý komunista.

Abych to uzavřel: tlustou čáru není dnes rozumné dělat – bylo by to kontraproduktivní – čas vše vyřeší za nás. Za třicet let už nebude existovat názor, že za komunistů to bylo lepší, prostě proto, že nebude nikoho, kdo by měl skutečné třiceti-čtyřicetileté zkušenosti s komunismem. Nejde učinit tlustou čáru za komunisty, jak to učinili Němci s fašismem. Rozdíl je nejen v tom, že bezprostředně po válce strana hlásající staré myšlenky zanikla, ale nevytvořila se ani nová, která by změnila své jméno a své myšlenka zmírnila (jak by to bylo v případě zrušení komunistické strany u nás), ale to hlavní je, že představitelé nacistické strany byli i souzeni, což v našem případě opět nebylo.

Teď se teprve dostávám k tomu, kvůli čemu jsem se vůbec namáhal tyto věty napsat. Jsou to občané starší šedesáti let. Musím se jich zastat. Ptám se: Mohou snad tito lidé za to, že se narodili do doby, která jim přisoudila 41 let v komunistické totalitě? Jen humorista by snad mohl kývnout kladně. Jitka Macháčková o nich napsala: „Generace seniorů je generací zatvrzelých a mnohdy zhrzených beranů, kteří si nechtějí nebo snad ani nedokáží připustit, že socialismus, který budovali 40 let, byl fatálním omylem několika pokolení… Tito lidé budou také volit znovu a neustále KSČM, protože celý život pracovali ve vizi toho, že na stáří budou žít přece v komunismu a budou mít všechno zadarmo… Proč by nemohla starší generace, která je na mladé závislá finančně, tolerovat a podporovat zdravý vývoj společnosti?“ Jsou to od paní autorky hnusná slova. Nejenom, že mnoho seniorů má názory jiné, ale také mnoho z těch, kteří říkají, že za komunistů bylo lépe než dnes komunisty nevolí. Jsou natolik uvědomělí, že i když nadávají, tak i přes to volí třeba ODS; ale já považuji názory dnes komunisticky smýšlejících seniorů za naprosto přirozený vývoj. Je si nutné uvědomit, že tady poslední roli hraje KSČ, nebo ten socialismus, tady nejde o ten daný subjekt, nýbrž o princip. Je jasné, že když celý život nějak žijete pod něčím (komunismem), a pak přijde někdo jiný a začne Vám říkat, že vše, co jste dělali, bylo špatné – tak se Vám to logicky líbit nebude. Pro ty seniory je to téměř jejich celý život – a my jim ho dnes bereme. Tady totiž nejde o ten režim, nýbrž o jejich osobní život. My říkáme, že bylo dřív vše špatné, ale o ni ví, že mnoho věcí bylo dobrých. Prostě člověk si zvykne na všechno. Když se 40 let někomu v mezích možností daří celkem slušně, pak nevnímá rozsáhlé změny pozitivně, ba naopak. Kdyby žijícím generacím se za třicet let provedli rozsáhlé změny, opět by se to těm generacím nelíbilo. Je to prostě přirozené. Když budete například třicet let počítačovým programátorem, těch třicet let Vám tu práci budou uznávat, pak přijde někdo nový, a řekne: „Vaše práce je hrozná.“ Bude se Vám to snad líbit? Málokdo najde sílu, aby připustil, že dělal celý svůj život práci špatnou. Paní Macháčková se ptá, proč by senioři nemohli tolerovat a podporovat zdravý vývoj společnosti. Ne, to mi bychom je měli tolerovat a respektovat. Oni celý svůj život pracovali, v jakém prostředí, to je druhořadé. Naším minimem je, je respektovat, když už je nedokážeme ocenit. Nadávat na ně – to je hnus. Jak jsem již řekl: oni nemůžou za to, v čem museli čtyřicet let žít.







Otto Drexler
 
  Přístupy: 990 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA