Kopni si do svého poslance
Martin Mařák
Je to zcela vzácný úkaz, leč někdy se stane skutečností, hosana, dokonce i téměř souvislý sled písmen tvořících opravdová slova jaksi samovolně poskládaná v takřka srozumitelná souvětí s náznakem jakési logické myšlenky na mne odněkud shůry spadne. Uzavřen v pivní lahvi přízemního plebejství, blahoslavený chudý duchem, s napětím očekávám podobné okamžiky prozření, neboť mě naplňují nevídaným štěstím vynášeje mne ze světa blbů do nedostupných sfér vrcholného intelektu. Včera večer, budiž sláva nejvyššímu, se má tradiční prázdnotou vyplněná klenba lebeční podobna blesku z čistého nebe najednou prudkým světlem prozářila, zatímco každou buňkou mého těla stvořitelův mocný hlas s rostoucí intenzitou do živé tkáně tato slova svou božskou rukou tesal: „ Býti poslancem, synu prostopášný, stojí vpravdě za to.“
Celou noc usnouti jsem nedokázal přemýšleje nad oním mystickým sdělením a ráno v práci se zpoceným čelem sbíječkou kvádr betonu rozbíjeje, s únavou nerovný boj jsem sváděl a zmačkané plechovky RedBullu za sebou na hromádku kupil . Závistivé charaktery sice tvrdí, že prostý lid český si oněch několika desítek vyvolených váží o něco méně, než uklizeček, leč události posledních dnů a týdnů mne nevídanou silou přesvědčují o tom, že to asi nebude tak jednoznačné, že na tom poníženém a lidem zatraceném plemeni asi přece jenom něco bude. Jinak si ty události a vůbec všeobecné hemžení oněch žen a mužů poslední dobou vysvětlit nedokáži. Navíc o tajemných slovech shůry bych si ani nepatrný zlomek času pod trestem věčného zatracení pochybovati nedovolil.
Vesmírá harmonie pondělního dopoledne byla zčistajasna brutálním způsobem přerušena. Až do tohoto okamžiku azurově modré nebe temným oblakem neštěstí jak savý papír inkoustem apokalypsy pojednou se zachmuřilo, neb prašnou ulicí těžké vojenské boty hajlujících zvěrozvěstů národního socialismu zaduněly a „Tschechische land, tschechische land über alles“ ze stovek fanatických hrdel v ďábelském unisomu zazněl. V tu chvíli jako by mystickou silou prostoupená zoufalá matka Kateřina Jacques zběsilému policistovi na pendrek se vrhá, strofy míru a tolerance statečně skanduje na své vlastní potomky s hrůzou v očích vše sledující v návalu svatého poslání zelenosti coby Johanka z Arku zapomínajíc, zatímco její přátelé zelenými prapory pravdy a lásky na jejichž panenské čistotě přece jen jakýsi krvavý škraloup vězí <>Strana zelených schvaluje zmlácení těhotné ženy! nový světový řád větrných elektráren a zákazu topení uhlím v domácnostech svou tradiční klidnou silou zastupují.
A hle, jaké štěstí, táhne mou popletenou myslí, několik náhodných fotografů onen nelidský masakr pro paměť budoucích pokolení pohotově zvěčnilo a posléze na internet vyvěsilo, ba i reportér Listů britských jakýsi krátký dokument s nasazením vlastního života nafilmovat dokázal, přičemž čirou nepředvídaností korunní svědkyně onoho nehumánního zákroku proti právům lidským, bývalá předsedkyně staré Unie svobody DEU ( pozor nezaměňovat s novou Unií svobody it´s legal to be loser it´s legal to be sick ), paní Hana Marvanová, kolem tramvají projížděla, tramvaj se v té legislativní smršti náhod naštěstí zastavila a ona mohla celou událost vlastním pohoršeným zrakem zhlédnout spolu se všemi cestujícími, kteří jako jeden muž posléze na inspekci ministerstva vnitra pravdu a jen pravdu do protokolu spontánně zaprotokolovali.
S rachotem a skřípěním se vrata policejního vozu uzavřela za nešťastnou matkou a ubohé dítky zcela ponechány osudu svému uprostřed ulice osiřely, za hubené ručky bezradně se držíce skrápěly chodník slzami smutku a hořkosti.......S obavou v duši se zamýšlím nad tím, co nás ještě do voleb čeká. Zdá se, že sebemrskačství příštích poslanců se módou stává a obávám se, aby se třeba někdo benzínem nepolil a vlastní rukou nezapálil na protest proti tomu, že na Hradě nevisí vlajka Evropské unie, nebo kdoví, co ještě. Pro zmírnění všeobecné nebezpečnosti a možných morálně negativních důsledků podobně nezvyklých módních choutek a zároveň pro ukojení onoho vzrůstajícího poslaneckého sado-masochizmu, navrhuji vyhlásit každé pondělí do voleb dnem „kopni si do svého kandidáta na poslance“. Co vy na to?
A teď vážně.
Bohužel neexistuje záznam celého incidentu, nemohu si tudíž udělat opravdu objektivní obraz. Přesto si myslím, že policie mohla postupovat s větší rozvahou a všechno mohlo dopadnout jinak. S použitím fyzického násilí proti ženě, ať už se chová jakkoliv, se nedokáži smířit. To je jedna věc. Vzhledem k tomu, že se tentokrát nejednalo o bezvýznamné vzorky tupého davu jako jsou třeba pan Šinágl a jeho antikomunistické provokace loni na Letné, či příznivci Vladimíra Hučína při procesech v Přerově, nebo „zdivočelí“ technaři na loňském Czechteku, zatřáslo to velice rychle kokosovníkem a popadalo několik hlav. Jsme totiž pár týdnů před volbami, že.
Druhá věc je skutečnost, že bych si jako otec nedovolil jít se svým synem na akci Národního odporu a Antify, kterou moniturují speciální i jiné policejní jednotky, neboť podobné happeningy se mohou během zlomku sekundy změnit v pěknou řež, asi bych to nazval pudem sebezáchovy, nebo mateřským instinktem, budu-li mluvit o ženách. Nevím, jaké instinkty ovládají paní Kateřinu Jacques, ale to, že z nějakých možná vznešených důvodů dala přednost ideologickému boji před bezpečností svých dětí, to nedokáži pochopit. Moje stupnice životních hodnot totiž staví děti na první místo.
Chci tím naznačit, že s ní cítím jako se ženou a obětí násilí. Zároveň to však prohrála na celé čáře jako možná budoucí poslankyně, protože mou důvěru naprosto ztratila.
