Může se cokoli?

Zdeněk Prosek

28. října uděluje prezident republiky státní vyznamenání a medaile za zásluhy. Po slavnostním ceremoniálu se každoročně koná ve Španělském sále recepce. Mezi vyznamenanými se letos s typicky klukovským úsměvem promenoval expremiér Stanislav Gross. Tu jen pozdraví, tu se zastaví a se sklenkou v ruce se nenuceně přidá k rozhovoru. Jeho přítomnost po boku vyznamenaných politických vězňů, vojáků zraněných v zahraničních misích a významných vědeckých osobností působí značně nepatřičně.

Jeho příběh „Jak upřímný chlapec k milionům přišel“ je v naprostém protikladu k životním příběhům vyznamenaných. Jako premiér nemohl vysvětlit, za co si koupil byt. Byl nucen odstoupit. Začal se živit jako koncipient. Konečně si mohl výhodně půjčit. Výhodně nakoupil akcie, vzápětí je ještě výhodněji prodal a dluh splatil. Vydělal spoustu milionů. A může s nimi až do smrti spokojeně žít.

Jak ovšem víme, za upřímné oči a darovanou buchtu dá princeznu a půlku království jen pohádkový dědeček. Kdo nevěří na pohádky, musí se ptát, jak to vlastně bylo ve skutečnosti. Jenže korupce a praní špinavých peněz se velmi obtížně prokazují a tak se pravdu asi nikdy nedozvíme.

Ano, v právním státě je presumpce neviny nezbytná. To ale přece neznamená, že se musíme tvářit, jako že věříme na pohádky. Pachuť a pocit bezpráví, které po Grossovo příběhu zůstaly, otravují nás všechny. Když nedokážeme alespoň říct „To se nedělá“ a neumíme to dát jasně veřejně najevo, potvrzujeme tím, že se může dělat úplně cokoli. Stačí, když se to dělá ve velkém a dostatečně šikovně. Takové sdělení je projevem neúcty ne jenom k vyznamenaným.