Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Za finanční krizi mohou především politici

Dušan Šrámek

Socialisté celého světa se radují. Opět mají své velké téma. Nenažraní dravci z Wall Streetu se napakovali na chudácích občanech Jistě, to napakovali. Jenom zapomínají dodat, že s posvěcením, ba dokonce za aktivní účasti jich samotných, ať už vystupují pod značkou jakékoli politické strany. Celý dnešní problém byl v podstatě odstartován po 11. září 2001, kdy americká centrální banka s požehnáním Bushovy administrativy několikrát dramaticky snížila úrokové sazby, během tří let z více jak šesti procent na jedno procento, aby zabránila očekávanému propadu světového obchodu. Politiky levných peněz se chopili demokraté, kteří svou populistickou politikou levného bydlení prakticky odstartovali hypoteční krizi, která se postupně přelila i do krize finanční.

Zlatý „zlatý standard“

Nicméně problém je ještě daleko hlubší, a spočívá v tom, že stát uchvátil peníze vytvořením centrálních bank a zestátněním měny. Bezesporu se dá tento krok považovat za největší loupež v lidských dějinách. Místo neúplatné neviditelné ruky trhu začali o kvalitě a množství peněz v oběhu rozhodovat zkorumpovaní politici, pro něž byť v různé míře je chod ekonomiky pouze nástrojem pro prosazování svých mocenských ambicí a psychopatických vizí. Cena peněz vůbec neodráží ekonomickou situaci, ale pouze míru manipulativních zásahů, které ovšem se skutečnou realitou nemají vůbec nic společného.

Jedním z důvodů, proč vlády ospravedlňují před svými občany existenci centrálních bank je tvrzení, že pomáhají zabraňovat inflaci a zajišťovat stabilitu spotřebitelských cen. Zajímavý je v tomto ohledu americký FED, který jako nejstarší cedulová banka na světě praktikuje tuto politiku již od roku 1913. Jak uvádí ve své vynikající knize Peníze v rukách státu Murray N. Rothbard, zatímco až na krátké výkyvy jako byla válka o nezávislost, či občanská válka zůstávala cenová hladina v USA od roku 1750, kdy toto území bylo ještě anglickými koloniemi, prakticky stabilní, právě od vzniku centrální banky ceny dramaticky, rostou. V roce 1913 byl index spotřebitelských sto, v roce 2000 to bylo již téměř 1800. bodů. Vlády tedy nedělají nic jiného, než že si kupují voliče tiskem dalších a dalších peněz, které nejsou dávno podloženy žádnými statky, respektive zlatem, jenom aby uspokojily přemrštěné sociální nároky.

Detoxikace nenastane

Je logické, že každá disproporce vytvoří následnou reakci, která směřuje k vytvoření rovnovážného stavu. Touto reakcí bývá pokles, krize, deprese, ať už tomuto pohybu kouzelníci s ekonomickými výrazy říkají jakkoli. Každá taková krize pochopitelně bolí, ale je nutná. Je to v podstatě překonávání abstinenčních příznaků v organismu, přičemž je jedno, zda se jedná o organismus jednotlivce, či celé společnosti. To nejhorší, co se v takovou chvíli může stát je to, že místo drastické, ale nevyhnutelné léčebné kůry, se do organismu začne v okamžiku krize futrovat další dávky drogy. Někdo to může nazvat přiléváním benzínu do ohně. Šéf New Yorské centrální banky Daniel Strong, jak uvádí Paul Johnson ve svých Dějinách dvacátého století, v roce 1928, tedy rok před Velkou krizí, bez obalu prohlásil. “Dám burze ještě jednou loknout whisky“ .Výstižněji to už říci nemohl.

Paralela mezi Velkou depresí a současnou krizí se přitom přímo nabízí. Kouzlem nechtěného Georges Bush prohlásil v souvislosti se současnou krizí, že Wall Street se opila. Zapomněl však na rozdíl od Stronga sdělit, že i on je oním viníkem akciového deliria. Bez státních zásahů a dalšího financování ztrát by byl sice pokles drastičtější a hlubší, ale kratší, a měl by v sobě i onen prvek očisty a detoxikace ekonomického organismu. Ekonomika by se pročistila od špatných úvěrů i slepých investičních uliček, a kapitál by se mohl vrhnout tam, kde opět bud přinášet celospolečenský užitek. Kvůli přilévání dalších peněz bude očista daleko těžší, a důsledky daleko nebezpečnější, neboť neléčí příčinu, ale důsledek.

Kluzké regulace

Evropští socialisté se předhánějí neustále v blábolech o sociálním či daňovém dumpingu, kterým údajně nové země EU ničí jejich výrobce a zaměstnance. Najednou však jakoby na to zapomněli, když přijímají populistická opatření typu stoprocentní jištění za vklady, což v případě kolapsu stejně nejsou schopni splnit. Zároveň tím ovšem destabilizují bankovní systém v těch zemích, které se k podobným populistickým opatřením nehodlají uchýlit, včetně České republiky. Stejně tak je to se státní podporou evropských bank. Kde je ono zaklínadlo zákazu veřejné podpory, kterým nás Evropská komise strašila, když posuzovala míru státní podpory našich privatizovaných bank? Vlastní chyby tak budou evropští politici ještě násobit dalšími, v rámci přijímání nejrůznějších regulačních zásahů, které jim budou dobré jenom do té doby, než je opět začnou z důvodů politické korupce sami porušovat.



Dušan Šrámek
 
  Přístupy: 34524 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA