Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Hayek, Freiburg a naše doba

Václav Klaus

Nejprve bych Vám chtěl opravdu srdečně poděkovat za mezinárodní cenu Vaší nadace, jejíhož dnešního udělení si opravdu velmi vážím. Zejména si cením toho, že je spojena se jménem Friedricha von Hayeka, jednoho z největších myslitelů 20. století, který by – shodou okolností – právě před dvěma dny oslavoval své 110. narozeniny. Bohužel už s námi téměř dvě desetiletí není. Hayek byl jedním z mých nejdůležitějších učitelů, i když se v tomto případě jednalo pouze o studium dálkové. Nikdy jsem neměl šanci s ním mluvit.

Moje generace, která v naší zemi velkou část svého života prožila v éře komunismu, objevila Hayeka už v polovině 60tých let. Bylo to v éře jistého uvolnění společenské atmosféry, která v naší zemi vedla nejprve k originální (byť nepochybně nedostatečné) ekonomické reformě a následně k dramatickému vývoji v politické sféře. Už tehdy byl pro nás Hayek obrovskou inspirací. Jako příspěvek k našim tehdejším, relativně svobodným debatám jsem do českého jazyka přeložil pro ekonomy zcela klíčovou „při o socialismus“, která v 30. letech ve světové ekonomické literatuře proběhla mezi „Rakušany“ Misesem a Hayekem a „socialisty“ Langem a Lernerem. Ve stejné době jsme také s nadšením četli Hayekovu „Cestu do otroctví“ (1944)[1], která u nás byla v 60tých letech vydávána formou různých poloveřejných výtisků, tzv. „pro vnitřní potřebu“. Tehdy to pro nás byla „kniha naší doby“.

Hayeka jsem viděl jen jednou a to za zcela absurdních okolností. V srpnu 1968, v okamžiku vpádu vojsk Varšavské smlouvy do „kontrarevolučního“ Československa, jsem se jako začínající vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV zúčastnil známého, i dnes se každoročně konajícího mezinárodního fóra v malebné tyrolské vesničce Alpbach. Zůstal jsem tam jen několik dní. Dva dny po 21. srpnu tam měl svou přednášku Friedrich von Hayek. Do téměř plného sálu jsem přišel i já, Hayeka jsem viděl, ale musím se přiznat, že jsem téměř nebyl schopen ho vnímat. V těchto chvílích běhalo v mé hlavě něco úplně jiného než detaily Hayekových teoretických úvah o „konstituci svobody“. Sovětské tanky v naší zemi pro mne byly daleko naléhavější než komplikovaná teorie ústavních předpokladů svobody, i když je naprosto jasné, že spolu tyto dvě věci souvisejí.

Proto i dalších 20 let dominoval v naší zemi společenský systém, který byl od Hayekových myšlenek velmi vzdálen. Na samém konci tohoto období, v listopadu 1989, přesně den před pražskou studentskou demonstrací, která odstartovala naši sametovou revoluci, jsem byl na univerzitě Johannese Keplera v Linzi. Shodou okolností – po dvaceti letech – opět v Rakousku. Při odpolední debatě s profesory tamní katedry ekonomie jsem se jich mimo jiné ptal na Hayeka. Jejich odpověď pro mne byla skličující: „V Rakousku je Hayek mrtev“. Večer, tedy 24 hodin před onou studentskou demonstrací, které se zúčastnil i můj starší syn, jsem se v univerzitní aule zúčastnil diskuse s několika stovkami studentů a zcela suverénně jsem vyslovil následující větu: „Je-li v Rakousku Hayek mrtev, my ho v Praze znovu uvedeme v život“. Samozřejmě jsem nevěděl, co se stane následující den a jak brzy se moje prognóza vyplní.

Radikální transformace naší společnosti i ekonomiky, která u nás v následujících letech probíhala, byla hayekovská. Ve shodě s jeho myšlenkami jsme dobře věděli, že nejen běžné fungování společnosti a ekonomiky, ale ani transformace takových komplexních systémů nemůže být organizována shora. Již tehdy jsem říkával, že je společenská transformace velmi komplikovanou směsicí spontaneity a konstruktivismu a že tato vývojová fáze musí více naslouchat zákonům hayekovské evoluce než snům nově se vynořivších konstruktivistů. Základem tohoto společenského procesu bylo uvolnění trhů, jejich liberalizace a deregulace, eliminace subvencí všeho druhu, odstátnění ekonomiky a privatizace. To byl Hayek v nejčistším slova smyslu.

Jsme ve Freiburgu a já dobře vím, že je toto město spojeno nejen s Hayekem, ale i s Walterem Euckenem a dalšími ordoliberály.[2] Chtěl bych velmi důrazně trvat na tom, že v naší zemi spolu s deregulací probíhalo i co nejrychlejší budování institucí a legislativy tržního hospodářství. Věděli jsme, že je institucionální stránka transformace pro kvalitu demokracie a trhu naprosto klíčová.

Tehdejší, ale i ještě dnes velmi zpolitizovaná debata, mohou-li či mají-li být instituce zaváděny ex ante nebo vznikají-li až ex post, byla a je pro mne navýsost scholastickou debatou, patřící do kategorie: „Co bylo dříve? Slepice nebo vejce?“ V diktatuře by snad bylo možné něco takového diktovat shora. V realitě svobodné a pluralistické společnosti, a tou naše země hned od počátku devadesátých let byla, musí slepice a vejce vznikat současně. Není možné vytvářet „empty boxes“ institucí předem. Nebylo tomu tak jen a jedině v mimořádném případě sjednocujícího se Německa. Tam takové instituce byly „po ruce“.

Toto téma jsem před několika lety podrobněji diskutoval v přednášce na Technické univerzitě v Drážďanech. Pod názvem „Komparativní analýza transformace v Multavii a Albisii“[3] (což jsou latinské názvy země „vltavské“ a „labské“) jsem se pokoušel naznačit rozdíly a podobnosti transformace v těchto dvou hypotetických, ale od reality ne příliš se lišících zemích. Češi naštěstí neměli luxus existence „staršího bratra“, a proto museli být hayekovštější než Němci. Žádnou jinou alternativu neměli.

Relevance Hayeka nekončí ani dnes. Hayek může a musí být návodem či alespoň inspirací i v době dnešní hospodářské krize, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Na straně jedné máme k dispozici Hayekovu teorii hospodářského cyklu, na druhé straně Hayekovy úvahy o vztahu státu a trhu.

Ve svých raných, striktně ekonomických pracech, zejména v knihách Geldtheorie und Konjunkturtheorie (1929)[4] a Preise und Produktion (1931)[5], které byly výslovně zmiňovány v roce 1974, kdy mu byla udělena Nobelova cena za ekonomii, Hayek jasně formuloval následující tezi: „Příčinou hospodářského cyklu je chybná peněžní a úvěrová politika“, tzv. politika levných peněz. V jeho pojetí nadměrná peněžní expanze a s ní spojené umělé snížení úrokových sazeb generuje zcela nepatřičný investiční boom a následné, naprosto nezbytné řešení jeho důsledků vyžaduje velmi bolestnou restrukturalizaci celé ekonomiky. Ekonomika dlouhodobě neunese, protože nepotřebuje, všechny ty firmy a banky, které vznikly na chybných předpokladech politiky levných peněz v předcházejícím období. Manipulace s fiskální politikou státu tuto nutnou restrukturalizaci ekonomiky nemůže nahradit. Citát z druhého vydání jeho „Prices and Production“ (z roku 1935), v němž Hayek vysvětloval, proč se Spojené státy koncem 20. let dostaly do tak hluboké recese a proč tak dlouho trvala, je zcela výstižný: „Státu se – pomocí politiky levných peněz – podařilo prodloužit konjunkturu o dva roky. Když nakonec ke krizi došlo, po další dva roky byla prováděna všemožná opatření, která si kladla za cíl normálnímu likvidačnímu procesu zabránit.“[6]

To jsou zcela srozumitelné věty. Varují před nezodpovědnými opatřeními fiskální politiky, které jsou dnes prováděny téměř po celém světě. Ještě nebezpečnější je to, že dnešní pokusy jsou svým rozsahem daleko větší než ty, které si dovolily vlády provádět ve 30tých letech. Politiku levných peněz označil Hayek za „pseudomedicínu“. V podstatě tehdejších, ale stejně tak i dnešních ekonomických problémů jsou chybné relativní ceny, nikoliv nedostatek agregátní poptávky a jak všichni dobře víme, centrálním bodem problému relativních cen je především jedna cena: úroková míra.

Přesně to říkal Hayek. Dnešní světová hospodářská krize je ve své podstatě důsledkem politických hrátek s úrokovými mírami v USA, neboli je důsledkem chybné peněžní a úvěrové politiky. Ani zapřísáhlí keynesiánci si dnes nedovolí říci, že je příčinou krize nedostatek agregátní poptávky. Dnešní krize nebyla vyvolána nedostatkem peněz, ale jejich nadbytkem v předcházejícím období.

Jakékoli nebezpečné společenské turbulence, a dnešní krize k nim může vést, mívají nezamýšlené vedlejší účinky. Vždy vedou k radikálnímu posunu na ose „stát-trh“, nebo, v jiné terminologii, na ose „diktát vyvolených-svoboda“. Je evidentní, že právě toto v dnešní době hrozí, resp. že to už nastává. A zde opět musí přijít na pomoc Hayek, který nám již před 65ti lety ve své populární knize „Cesta k otroctví“, ale i v celé řadě svých odborných textů, zejména v článku „The Use of Knowledge in Society“ (z roku 1945)[7] jasně řekl, kudy vede správná cesta. Touto cestou je svoboda, trh, spontánní evoluce. Touto cestou není rekordní zadlužování zemí, každotýdenní víkendové summity světových politiků, globální vládnutí a více a více regulace. Je tomu přesně naopak.

Ale to už by byla přednáška o Hayekovi a to není účelem našeho dnešního setkání. Dovolte mi proto ještě jednou poděkovat za udělení Mezinárodní ceny Vaší nadace. Je to pro mne další motivací k tomu, abych Hayekovy myšlenky obhajoval a šířil.



Václav Klaus
Prezident České republiky
Čestný předseda ODS
Osobní stránky
 
  Přístupy: 16302 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA