Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Paroubek v Paříži a Kocábova EU fangle

Martin Mařák


(dokumentační fotografie a stať o pařížském Kašmíru - pro přátele indické kuchyně - najdete na mých stránkách)



Koncem týdne jsem se ocitl v Paříži a jelikož mi zbylo trochu času, zúročil jsem ho krátkou procházkou po nábřeží Seiny. Bezcílně brouzdaje Latinskou čtvrtí napadlo mě, jak tomu vlastně je s tou vlajkou Evropské unie, která prý má všude viset. Nebudu vás zbytečně napínat, po dlouhém hledání jsem jednu našel. Sice v obklíčení čtyř francouzských, ale přece. Takže po pořádku.

Řeku lemují po obou stranách různé budovy státní zprávy a na všech vlála francouzská vlajka, vlastně když se na to soustředíte, zjistíte, že je takřka všudypřítomná, neboť je připevněna i na nejrůznějších stožárech, které se nacházejí na obou protilehlých nábřežích.

Panoramatu Paříže nedominuje pouze Eiffelova věž, ale také Grand Palais (Velký palác) nacházející se na Champs-Élysée, jenž byl otevřen v roce 1900. I na jeho obří skleněné kopuli hrdě plápolá symbol francouzského státu. Takřka naproti němu stojí na druhé straně Seiny Národní shromáždění a před ním, konečně, jsem jednu vlajku Evropské unie našel. Nicméně jak už jsem napsal, poněkud se ztrácela v početní přesile vlajek francouzských. A uhodnete, jaká vlajka se třepotala na vrcholu střechy Národního shromáždění? Nevíte? Napovím vám, nebyla dvoubarevná, ale modro-bíle-červená.

No a než přejdu k dalšímu tématu, rád bych se s vámi podělil o konečný výsledek mého pátrání na té nejdůležitější budově, kvůli které to vlastně všechno vzniklo, Palais de l´Élysée, sídlo samotného prezidenta. Palác byl ze všech stran obklopen hlídkujícími policisty a tak jsem měl poněkud obavy z toho, aby mě nepovažovali za potenciálního teroristu, když jsem tam pobíhal všemi směry a freneticky fotil prezidentův palác ze všech stran, neskočili na mě a nerozbili mi brýle a foťák. Také nevím, jak by se tvářili, kdybych jim začal se svým hustým akcentem odněkud z východu cosi zmateně vysvětlovat styl: „Ehmm, jak bych to řek, hele,ne, teda ten Kocáb z Prahy, nebo co, on jako přišel za prezidentem Český republiky s tím, že si celý národ přeje, aby na sídle králů, teda vole jako ta vlajka EU tam jako vlála, jasný ne, co.....“ .

Byla by to zajisté komická situace, ke které naštěstí nedošlo a všechno dopadlo bez problémů. Patrně jsem vypadal jako nějaký poblázněný japonský turista, což mě zachránilo. Mohl jsem se tedy vydat na oběd. A modrá vlajka s dvanácti hvězdami? Jistě vám ani nemusím zdůrazňovat, že jsem žádnou nespatřil a že prezident se za normálních okolností obklopuje pouze symbolikou národní.

Cestou k metru ze mne spadla nervozita a pousmál jsem se nad tím, co vlastně svým zbytečným činem pan Kocáb dokázal. Možná svým gestem chtěl poukázat na eurorealismus našeho prezidenta, jenž považuje za příliš skeptický, a zároveň nabídnout vyváženější postoj. Nevím jak vám, ale mně osobně jeho heroický čin připadá jako pokus o nelehký výstup zadní stranou bruselské stěny stehenní s následným skluzem do zjevivší se štěrbiny anální. Znám pro to i jiný lidový a tedy jadrnější výraz, ale ušetřím vás podobných vulgarit.

Jistě vám také neuniklo, že premiér J.Paroubek minulý týden poctil Francii svou oficiální návštěvou. Vzhledem k tomu, že tisk nám ho jednu dobu prezentoval jako mazaného lišáka schopného díky dlouhou praxí získanému mistrovství v umění něco za něco usmířit i ty nejzatvrzelejší protistrany, s napětím jsem očekával, jak to všechno dopadne. Vycházeje z předpokladu, že pro francouzskou stranu je momentálně bytostně důležité získat spojence v boji s Evropskou komisí a P.Mandelsonem, evropským komisařem pro obchod, zastupujícím EU na současných jednáních s WTC (Světové obchodní středisko) o změně agrární politiky vůči zemím třetího světa a o zmenšení státního protekcionismu, a ze skutečnosti, že pro našeho premiéra je vzhledem k blížícím se volbám prioritou číslo jedna otevření francouzského trhu české pracovní síle, docela jsem byl zvědavý, jak se všichni dohodnou.

J.Chirac neustoupil a i když to vzletně oblékl do pěkně znějících frází, francouzský trh neotevřel. O tom, jestli mu náš premiér slíbil, nebo neslíbil podpořit na evropské úrovni současný stav společné evropské agrární politiky, jejímž je Francie největším příjemcem a jenž má být podle WTC radikálně změněn, neboť znevýhodňuje země třetího světa, jsem se nikde nedočetl. Jen v Le Monde psali o tom, že Francie není osamocená a že za ní stojí pět dalších zemí.

Jak jsem se následně dověděl, paní Paroubková si povzdychla, že má ráda Francii, ale vadí jí její nacionalismus. Nevím, jestli narážela na skutečnost, že nenašla na sídle prezidenta vlajku EU, nebo na obsah rozhovoru mezi J.Paroubkem a J.Chiracem, ale to už není podstatné. Myslím si, že je naprosto normální, že vrcholný politický představitel země se vnějšímu pozorovateli jeví jako velký nacionalista. Vždyť jeho rolí je bránit a zastupovat zájmy své země a ne se za ni stydět a zaštiťovat se nějakou chimérickou ideou doposud neexistujícího státu Evropská unie. Z tohoto důvodu považuji jak J.Chiraca, tak V.Klause za dobré prezidenty, i když se mi stává, že ne se všemi jejich postoji se ztotožňuji. A pokud se nemýlím, podobným způsobem, tedy prosazováním zejména národních zájmů, by měla jednat i každá vláda, alespoň ve Francii je tomu tak.

Kdybych chtěl být jako liberál tradičního typu, čímž nemám na mysli americké socialisty, ještě přesnější, měl bych napsat, že něco jako nacionalismus, nebo národní zájmy vlastně neexistuje, i když je to všeobecně velmi užívaný pojem. Nebo že existoval a existuje, ale vedl a vede pouze k lidskému neštěstí, totalitě a válkám. Národní zájmy, stejně jako zájmy klanu, smečky a vlastně jakékoliv formy kolektivismu, jsou totiž v rozporu s pojetím společnosti jako spontánního řádu nepředvídatelné interakce svobodných individuí postaveném na volném pohybu lidí, ideí a kapitálu, nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a obchodu jako jakéhosi základního faktoru vývoje lidské civilizace.

Ač si podobné teze dokáži logicky zdůvodnit a jsou mi blízké, musím přiznat, že svádím nelehký vnitřní boj s určitým stupněm altruismu, jenž mě stahuje zpět ke klanové společnosti, tedy k již dávno překonanému stupni prvopočátečního stavu lidské komunity, a zároveň vnitřně cítím celkem silnou spřízněnost s mou rodnou zemí, vlastí, jež se kupodivu a k mému překvapení hluboce vryla do mého vědomí. Možná je to tím, že již dlouhou dobu žiji v cizině, a tak se jaksi vnitřně vracím zpět ke svým kořenům, kdo ví. Dovedu si také představit, že v určité extrémní situaci, například v případě vpádu cizí mocnosti na území České republiky, se národní zájmy zcela živelně a jasně definují napříč celým politickým spektrem a stmelí celou doposud heterogenní společnost.

Nějak jsem odbočil od původního tématu a dostal jsem se do oblasti, jež by vyžadovala samostatnou úvahu. Snad se mi ji podaří zpracovat někdy příště.



Martin Mařák

Osobní stránky
 
  Přístupy: 8090 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA