Případ Hutten-Czapska změní poměry
Irena Válová
Může jediný člověk změnit poměry? Ano, pokud vytrvá a svému cíli věnuje – celý život. Tak, jak to učinila Francouzska polského původu, čtyřiasedmdesátiletá Marie Hutten-Czapská, dědička půdy a rodinného domu z roku 1933 v Gdyni. Celý život vedla boj s vládou o právo svobodně podnikat se svým majetkem, až zažalovala Polsko u Evropského soudu pro lidská práva za regulaci nájemného. Týden starý rozsudek soudu jí dává za pravdu a je judikátem, který ovlivní poměry v celé střední a východní Evropě.
Třiapadesát stran rozsudku v případu Hutten-Czapska je obžalobou evropských diktatur. Ale především je výsledkem nevůle skupiny občanů a politiků po roce 1989, kteří odmítají uznat elementární lidské právo podle dodatkového protokolu Evropské úmluvy o lidských právech , totiž „právo pokojně užívat svůj majetek“. Soud ve Štrasburku vědom si důsledku svého rozhodnutí rozebral případ takřka rok po roce. V úvahu vzal a popsal historické důvody, ekonomickou situaci 58% Poláků žijících v roce 2002 pod hranicí chudoby i situaci sta tisíc majitelů, kteří poskytují příbytek 600 stům – 900 stům nájemníků za regulované nájemné a ztrátu nesou sami.
Za 2. světové války obsadila dům paní Czapské německá armáda, v květnu 1945 ji vystřídala Rudá armáda. Poté do domu městská rada nastěhovala nájemníky. Dům paní Czapské nebyl nikdy vyvlastněn, přesto byl vždy nařízením vlády stále okupován. Tak se dělo nadále i po roce 1989: nájemní vztahy byly dědičné a nájemné regulované.
Už v roce 2000 rozhodl polský ústavní soud o neústavnosti způsobu regulace nájemného. „Jedním ze základních prvků vlastnického práva je možnost odvozovat zisk z předmětu vlastnictví, což má v tržní ekonomice zvláštní důležitost…“ konstatoval soud, který ve svém rozhodnutí současně uznává oprávněnost dočasné regulace nájemného v přechodném období transformace režimu po roce 1989. Jako pozoruhodné označil dvě skutečnosti:
„Předně neadekvátnost kontrolovaného nájemného a skutečných nákladů na udržování budov neumožňuje vlastníkům ukládat úspory na opravy a udržovat domy v dobrém stavu. V důsledku toho domy ztrácejí hodnotu. Ve smyslu práva na majetek jde o proces deprivace tohoto práva … a následky ponesou vlastníci i nájemníci, kteří v budoucnu ztratí možnost bydlení,“ konstatoval soud.
„A za druhé, neadekvátnost kontrolovaného nájemného a skutečných nákladů na opravy budov není nikterak zohledňována daňovými zákony. Podle zákona je s nájemci zacházeno stejně jako s byznysmeny nebo s osobami poskytujícími přístřeší za účelem zisku a musí nést finanční důsledky všech ztrát způsobených najímáním, “ říká dále soud v rozhodnutí.
Přesto, že se rozhodnutí odkazuje k sociálnímu státu, spravedlnosti a solidaritě, doporučuje vládě jiné legislativní řešení, než přenášet starost o chudé na jednu skupinu lidí – tentokrát vlastníků bytů. „Problém může být vyřešen alokací veřejných finančních zdrojů,“ píše soud. Podobně musel rozhodovat polský ústavní soud ještě dvakrát: v roce 2002 a 2004. Vláda však systém nezměnila.
Právě před týdnem konstatoval Evropský soud pro lidská práva, že v tomto případě je vládou porušováno právo užívat majetek a paní Hutten-Czapské přisoudil náhradu ve výši 13 tisíc Eur. Dále rozhodl, že původ porušování práva se nachází v systému a v domácí legislativě, která musí být změněna a porušování práva ukončeno. Rozsudek je samozřejmě závazný i pro Českou republiku.
Všichni, kdo si přejí sociální stát, spravedlnost a solidaritu takovým způsobem, že porušují základní práva jedné skupiny lidí, musí být napříště připraveni platit náhrady škod. Existuje i druhá možnost, totiž že za chudé lidi solidárně doplatí nájmy všichni daňoví poplatníci.
6. března 2005
Irena Válová