Zákony proti „diskriminaci“ – dobrý úmysl, nebo totalitní výmysl?

Ondřej Šlechta

Země Evropské unie jsou tlačeny k tomu, aby přijaly zvláštní zákonnou směrnici „umožňující důkladné postihování diskriminace“. Na všechny členské státy je však vyvíjen v této otázce silná nátlak a v opačném případě jim hrozí sankce. Otázkou tedy bohužel není, zda „antidiskriminační zákon“ přijmout, či nikoli, ale to, jak a v jaké podobě jej schválit, aby jeho dopad na svobodný život a rozvoj rozvoj společnosti i trhu byl co nejmenší.
Veškeré „antidiskriminační“ a „rovnost zajišťující“ směrnice a zákony jsou přes svou populistickou líbivost jen vrcholem egalitářské vášně konstruovat lidskou společnost podle apriorních představ. Celá antidiskriminační legislativa je založena na velmi podivné směsi zákazů a příkazů, které mnohdy ani nedávají přesný smysl a jsou tak snadno zneužitelné. V nejednom z případů jde ale o potírání principů volného trhu, svobody rozhodování a vůbec lidské svobody obecně.

Položíme-li si otázku, co to „diskriminace“ skutečně je a zamyslíme-li se nad principy fungování svobodné společnosti, uvidíme, že antidiskriminační směrnice nejsou žádným nástrojem k „ochranně slabších“, nýbrž velice nebezpečnými produkty egalitarismu, přesněji řečeno tzv. post-demokracie, které ve své podstatě směřují k negování základních principů osobní i veřejné svobody.

Obhájci antidiskriminační politiky předpokládají, že lidé mají na určité věci (práci, vzdělání, bydlení) právo, a v tomto právu jsou si všichni rovni. To je naprosto převrácený pohled na problém diskriminace. Ta má totiž fungovat jen jako ustanovení toho, jak se má stát chovat ke svým občanům. Lidé jsou si rovni jedině ve vztahu ke svému státu. Ten tak nesmí nikoho (ať na základě barvy pleti, etnika, národnosti, víry, nebo politického přesvědčení) vyloučit ze služeb, které poskytuje. Jakmile však tento jistě správný antidiskriminační princip vztáhneme i na soukromé vztahy mezi jednotlivci, znamená to popření jejich individuálních práv.

Diskriminovat je přirozené
Snaha diskriminaci nějakou zákonnou formou „zakazovat“ a postihovat je nesmyslná už proto, že v podstatě znamená postihování přirozeného lidského jednání. Diskriminovat znamená jinými slovy upřednostňovat něco před něčím. Pokud tedy diskriminujeme, jen vyjadřujeme svou prioritu, která může být podepřena více či méně racionálními argumenty. Ať tak, nebo tak, je to naše nezpochybnitelné právo.

Diskriminaci dnes bereme jako cosi negativního, ale ona nás provází od nepaměti a je přirozenou součástí každodenního života. Celá společnost není a nemá být řízena pouze zákony, ale musí se řídit také nějakými nepsanými mravními imperativy, které se nejlépe prosazují právě diskriminací jejich narušovatelů. Ví-li majitel místní restaurace, že dotyčný host je nenapravitelný alkoholik a výtržník, tak jej prostě ze svého podniku vykáže.
Obdobně se to má například se vztahem majitelů domů k možným nájemníkům. Ten má též právo vybrat si z potenciálních uchazečů o byt, kterému jedinci, popřípadě rodině svůj byt pronajme. Je jasné, že dá raději přednost zajištěné rodině s dětmi, než dvěma podivným individuím, u kterých hrozí riziko, že byt zneužijí jako laboratoř na výrobu drog. Stejně tak dá nájemník přednost raději například české rodině, než rodině romské, která na něj osobně nepůsobí slušným dojmem. V tuto chvíli možná prokáže rasistické předsudky, ale má smysl jej za to postihovat antidiskriminačním zákonem? Jistěže ne, dosáhneme tím jen toho, že se dotyčný jedinec ve svých předsudcích utvrdí.

A právě tyto a podobné situace „antidiskriminační“ legislativa upravuje. Kupříkladu český návrh podobného zákona (který byl loni parlamentem odmítnut) mimo jiné prosazuje, aby bylo například možné žalovat zmíněného pronajímatele bydlení, pokud se odmítnutý jedinec bude cítit nepřidělením bytu nějak diskriminován. Že bude taková věc v případě schválení nadmíru zneužívána, snad netřeba dodávat. Neuvěřitelný průnik státní moci do soukromoprávních vztahů je zde přímo cítit.

Předsudky? Tvoje mínus
Velmi specifickou oblast „diskriminace“ tvoří oblast zaměstnávání a přístupu ke službám. V úvodu jsem uvedl, že je sice nepřípustná diskriminace ze strany státu, ale že diskriminaci jedince jiným jedincem nebo skupinou jedinců lze pochopit jako přirozené lidské jednání. Jak se to však má v případě diskriminace například na pracovních trzích? Je to právě problematika diskriminace v práci, například přijímáním pracovníků cíleně jen určité barvy pleti, co je naprosto učebnicovým popřením teze o nutnosti „potírat diskriminaci“ speciálními zákony.

Tradiční pohled je takový, že diskriminaci způsobují rasové předsudky. Toto přesvědčivě vyvrátil například americký ekonom Gary Becker ve své knize Ekonomie diskriminace.
Představme si hypotetickou situaci, kdy existuje restaurace, ve které mají majitelé trpí rasovými předsudky a chtějí zaměstnávat pouze bílé číšníky. Přitom předpokládejme, že jak bílí, tak černí číšníci odvádějí stejně dobrou práci (jinak by nemohlo jít o diskriminaci). Z pohledu socialisty nepředstavitelný projev rasismu, který je nutno řešit kvantem nařízení, zákonů a vyhlášek. Z liberálně-ekonomického pohledu majitelova svobodná volba, na kterou dříve, či později doplatí. Proč ?

Pokud totiž budou existovat restaurace, ve kterých majitelé nechtějí zaměstnávat černé číšníky, poptávka po těchto číšnících klesne a s tím klesne i jejich mzda. Oni poté budou ochotni pracovat za nižší mzdu u restauratérů bez rasových předsudků a těm logicky stoupnou zisky. Výsledkem bude větší zisk restauratérů bez rasových předsudků a porážka restauratérů s rasovými předsudky v konkurenčním boji. Z toho vyplývá, že soukromník si ve svobodné tržní společnosti luxus rasových (nebo jiných předsudků) zkrátka dovolit nemůže, neboť bude dříve nebo později zlikvidován trhem. Zavádění „antidiskriminačních“ zákonů tedy i z tohoto důvodu pozbývá smyslu.

Zastavme rovnostářské šílenství
Antidiskriminační zákony nepřinášejí jen zbytečnou byrokratickou zátěž, nýbrž jsou mimo jiné, jak již bylo zmíněno, nebezpečnými výmysly jdoucími ve své podstatě proti svobodě a nezřídka zavádějící právní novoty, vážně balancující na (a někdy i za) hranicí samotné ústavnosti.

Nejenom že zamezují jakékoli exkluzivitě (nevidím například nic špatného na ryze pánských klubech, stejně jako ryze dívčích školách), ale hlavně vytvářejí dusnou atmosféru vzájemného podezřívání se a popírání sebe sama. Obojí je dávným snem všech rovnostářů a socialistů – mít celou společnost maximálně zglajchaštovanou a tím odkázanou výhradně na moc státu.

Jedním z dalších „výdobytků“, které celá antidiskriminační legislativa přináší, je princip tzv. pozitivní diskriminace. To je vydáváno málem za vrchol veškeré spravedlnosti a humanity, pravdou však je, že pozitivní diskriminace je jen a jedině diskriminací „většinového občana“. Zastánci antidiskriminační legislativy tak projevují pozoruhodnou schizofrenii. Na jedné straně považují například nepřijetí ženy soukromou firmou (byť jsou k tomu sebepádnější důvody) za potlačení lidských práv, ale sami navrhují de iure uznat diskriminaci většinové společnosti státem. Pokud za platnosti nějaké antidiskriminační legislativy vyhlásí příslušný úřad pozitivní opatření, může například práci získat Rom, homosexuál, starý, mladý uchazeč, i když odmítnutý kandidát bude ve všech ohledech z kvalitativního a kvalifikačního hlediska lepší.

Co však považovat za nejvíce do očí bijící nehoráznost, je přenášení důkazního břemene na žalovaného. V praxi to znamená, že pokud bude někdo obviněn z „diskriminace“, bude muset dokazovat svou nevinnu, automaticky se tak jaksi předpokládá jeho vina. Toto je neuvěřitelný a dovolím si říci, že i zlomyslný pokus obracet podstatu práva. Presumpce nevinny se ve jménu „rovnosti“ a lidských práv mění na presumpci viny. Toto je naprosto zvrácený právní princip, protože dokázat, že se něco nestalo, často ani nelze.

Legislativní paskvil
Antidiskriminační legislativa nemá s právní normou nic společného. Je jen výkřikem prapodivných „občanskoprávních“ skupin a zbožným přáním, jak má podle socialistů vypadat „ideální společnost“. Rozhodně není normou tak, jak jí doposud chápe klasická teorie práva. Že by antidiskriminační fanatici plánovali do budoucna změnit současné právní normy a jejich výklad, coby málo „antidiskriminační“ a tedy tudíž (jak jinak) diskriminační? Při pohledu na jejich současnou činnost se do budoucna opravdu nedá nic vyloučit.
Postavme se proti

Zmínil jsem, že k přijímání antidiskriminačních legislativ nutí členské státy vyhláška Evropské rady, konkrétně směrnice 2000/43 ES. V případě nepřijetí se hrozí tvrdými sankcemi. Pro ty evropské státy, které ještě zmíněnou legislativu nepřijaly a je jim případě nepřijetí vyhrožováno sankcemi, se nabízí v zásadě dvě varianty. Buď přijmout takovou verzi antidiskriminační legislativy, která napáchá relativně nejméně škody, zkrátka aby vlk (EU) nažral a koza (svoboda a volný trh), opět zůstaly relativně celé, nebo se postavit razantně proti. To, že by se v druhém případě jednalo o dosti tvrdý boj vůči bruselské mašinérii, skrz na skrz prolezlé socialisty, dirigisty, „lidskoprávními“ lobbyisty a podobnými, užívajícími těžké kalibry argumentů „porušování lidských práv“ a „diskriminace“, snad netřeba dodávat.
Postavit se proti snaze konstruovat společnost pod líbivými hesly údajné „antidiskriminace“ bychom se však měli. Stačí se podívat do států, kde podobná legislativa platí. Vytváří se tam sice dojem mírumilovné společnosti „všerovných“, v podstatě jde ale jen o falešnou hru s katastrofickými vizemi do budoucna, nehledě na to, že se „antidiskriminací“ jen vytváří nová – tentokrát diskriminace schopných a ochotných.