Bílí jsou diskriminováni. Začátek konce „affirmative action“ ?

Ondřej Šlechta

Americký nejvyšší soud vynesl minulý týden rozsudek, který by mohl být takovým precedentem, že by v konečném důsledku mohl vést až celkovému přehodnocení v mnoha oblastech dnes prosazovaného principu pozitivní diskriminace. Rozhodnutí soudu mířilo přímo proti jednomu z praktických důsledků americké politiky tzv. „desegregace“ z padesátých let. Pokud by se podle Nejvyššího soudu následkem snahy o vytvoření rasově smíšené školní třídy bílé děti nedostaly na školu, je to diskriminace.

Právě tento zvrácený přístup tzv. „pozitivní diskriminace“ je ukázkovým příkladem toho, do jakých absurdních hlubin může klesnout snaha o vytvoření „společnosti rovných“. Tvůrci a obhájci „affirmative action“ na její obhajobu argumentuji údajným rasismem většinové společnosti a nutností „kompenzovat příkoří“ způsobované různým menšinám regulováním přirozeného toku v mnoha oblastech lidského jednání a konání v neprospěch přirozeného výběru bez jakéhokoli centrálního regulačního zásahu. Egalitáři zde přitom úmyslně nepoužívají výraz „rovné postavení“, ačkoli právě proti tomu jejich snahy ve skutečnosti směřují.

Pravděpodobná kandidátka na prezidentku USA, Demokratka Hillary Clinton, rozhodnutí Nejvyššího soudu komentovala slovy, že se jedná o velký krok několik staletí nazpět. Má-li tedy „pochod vstříc světlým zítřkům rovnosti a humanity“ jít cestou oklešťování svobod a regulace společnosti, já mile rád zůstanu v době kamenné.

Rasismus, čili přesvědčení o biologické nerovnosti ras, existenci ras podřadných a nadřazených, je samozřejmě odporné. Je však nutno si uvědomit, jaký byl v tomto případě na nás učiněn obrovský podvod. Vždyť kolik lidí si dnes pod pojmy „boj proti rasismu“, nebo „antidiskriminační zákon“, nepředstaví něco nadmíru dobrého? Jsme právě u kořene věci. Systematicky se desítky let vytváří dojem, že celá západní společnost je diskriminační, obrana kulturních hodnot civilizace je cejchována coby rasismus a diskuse je obracována směrem, který nás stačí od jádra věci. Spousta lidí si tak ani neuvědomuje, že nevědomky plní přání všemožných samozvaných sociálních konstruktérů, pomlouvačů a hanitelů vlastního původu.

Obětmi těchto lidí jsou pak paradoxně nejenom zástupci většinové společnosti, ale i „menšin“. Není pravda, že západní společnost je rasistická. Přejdeme-li fakt, že definice pojmu „rasismus“ má dnes velice volné mantinely a pojem sám je používán hlavně jako obušek na ty, kteří mají být ocejchováni a vyloučeni z diskuse a zaměříme-li se na jeho skutečnou podstatu, vidíme podstatné rozdíly. Konkrétní rasistické činy jsou vždy jen praktikami konkrétních jedinců. Společnost jako taková zkrátka rasistická není a ani být nemůže, protože kdyby byla, lidé, mající plná ústa projevů „boje proti rasismu“, by dnes těžko byli na vysokých místech v politice, médiích, nebo akademické sféře.

Politika „affirmative action“ a podobné mají z hlediska jejich tvůrců možná cílů mnoho, v konečném důsledku však míří k jednomu: způsobí nevraživou „fízláckou“ atmosféru ve společnosti (hlídání, neustále poměřování a popisování všeho možného a nemožného co je, nebo není diskriminační) a zasadí umělý neklid mezi etniky, nebo menšinou a většinou tam, kde by přirozenou cestou žili vedle sebe v relativním klidu. Ne bigotní pravicoví politici a novináři, ale sociální inženýři a „antirasisté“ vytváří podhoubí skutečným rasistickým názorům.

Rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu je více něž povzbudivé. Skončí globální rovnostářské šílenství a sebemrskačská posedlost Západu? Netroufám si cokoli tvrdit, nicméně pravdou zůstává, že Nejvyšší soud se zachoval správně. Rasismus zůstane rasismem, upřednostňování určitých etnik zákonnými normami (byť jsou z hlediska tvůrců podpořeny z jejich pohledu sebe ušlechtilejšími pohnutkami) je zkrátka diskriminační praxí, ať se jedná o zvýhodnění bílých, černých, fialových, nebo pruhovaných. Rovnostáři proti rasismu a diskriminaci nebojují, oni jen obrací znaménko a tvoří novou.