Ošidaši přes celé náměstí

Richard Tesařík

LN 1. 11. 2008

Nedávno jsem se při nějaké příležitosti setkal s Jaroslavem Pořízem. Stál jsem zpříma, hleděl mu do prsou a připadal si, jako když stojím proti hradnímu valu.

Došlo mi, že nějaké ošidaši (přímé vytlačení z kruhu) nebo jorikiri (vytlačení za pás) by v tomto případě nepřicházelo vůbec, ale vůbec v úvahu. A to jsem nestál proti Akebonovi, bývalému jokozunovi, který měl přes dvě stě kilo a dva metry. A taky měl prsa, že by mohl nosit devítku podprsenku. Tedy na rozdíl od momentálního jokozuny Asashoryu, který toho tuku mnoho nemá – měří jenom 185 cm a váží 139 kg.

Mně se sumo líbí, protože na rozdíl od ostatních úpolových sportů je rychlé a odsejpá to. Judo je na můj vkus hodně boj o úchop kimona a následné upravování. Není to, jako když James Bond provede elegantně ogoši a ani vlasy si při tom nerozcuchá. Dynamika karate či kung fu, kterou nám předvádějí spojené asijské balety ve filmech, vypadá naživo taky úplně jinak. O boxu ve filmovém provedení nemluvě. Tam do sebe buší jako hluší do vrat, ale kdyby to tak bylo ve skutečnosti, už dávno by nějaká humanistická liga ten sport zakázala.

Zato sumo, to je věc. Vyprávěl mi šéftrenér atletického svazu Václav Fišer, co váží asi sto kilo, jak kvůli nedorozumění při dopravní situaci vyběhl na nějakého chlapíka. Jenže ten chlapík vylezl z auta a milého Václava svým velkým břichem odpálil přes celé náměstí – prostě ošidaši aneb přímé vytlačení. Takže si říkám, jestli mých osmdesát čtyři kilo není trapně málo a jestli bych s tím neměl něco dělat.

Richard Tesařík
hudebník a herec