Rok od voleb

Bohumil Pečinka

Rok od voleb do Poslanecké sněmovny se časově rozpadá do několik období: tří měsíců dosluhující vlády Jiřího Paroubka, šestnácti týdnů menšinového kabinetu Mirka Topolánka (ODS a nestraníci) a nakonec pěti měsíců vlády trojkoalice (ODS, KDU-ČSL, SZ), v jejímž čele stanul opět premiér Topolánek.


První a druhé období lze charakterizovat jako hledání op­timálního povolebního uspořádání za situace, kdy dva par­lamentní bloky získaly shodně sto poslaneckých mandátů. Během této extrémně dlouhé fáze se ukázalo, že v krizových situacích neexistuje v České republice shoda na některých ústavních postupech (role vlády v demisi, úloha odstupující­ho a pověřeného premiéra, způsob povolebního ustavování činnosti Poslanecké sněmovny atd.). Tato nedohoda ohledně základních ústavních postupů mimořádně ztěžuje etablování nastupujících politických garnitur a brání vytváření akce­schopných institucí. To bude zřejmě pokračovat i v následu­jících letech.

Bursíkova interpretace

K prvkům, které znehybňují politický proces bude třeba do budoucna připočítat důsledky mylné úvahy, kterou sdílí většina politiků vládní koalice. Krátce po volbách, v nichž trojkoalice získala o dvě stě tisíc hlasů více než levice, ale v přepočtu stejně mandátů, přišel předseda zelených Martin Bursík se svéráznou interpretací. Podle něj byly příčinou dis­proporcí mezi hlasy a mandáty většinové prvky v poměrném volebním zákoně, který zavedla „vláda opoziční smlouvy.“ Tento nesmysl po něm přejal Mirek Topolánek a dnes se stal konvenční moudrostí.

Ve skutečnosti nešlo o návrh ČSSD a ODS, který měl skuteč­ně ambice přispět k vytváření sourodých vlád levého a pravého středu, ale o pozůstatky této koncepce, která zbyla po zása­zích Ústavního soudu. Vznikl tak volební systém dvou tváří: v malých krajích má volební systém spíše většinové účinky, ve velkých zase poměrné. Příčinou ale nebyl způsob přepočtu (d‘Hondt), jak se Bursík snaží tvrdit, ale přechod z osmi na čtrnáct volebních krajů. A zase: nešlo o spiknutí stran opoziční smlouvy, ale snahu sladit nově ustavené kraje (od roku 2000) s volebními obvody, pro což hlasovali i lidovci.

Okolnost, že tento zákon nebyl pro menší partaje nevýhod­ný už v roce 2002, lze přičíst tomu, že šly do voleb v rámci Ko­alice (US-DEU, KDU-ČSL), což pro ně nepříznivé efekty vyru­šilo. V létě 2006 ale na „dvojí tvář“ volebního zákona lidovečtí a zelení politici zapomněli a neuzpůsobili tomu svou strategii. To je selhání především předsedů Kalouska a Bursíka, nikoli výsledek záměru velkých politických stran.


Bohužel po volbách převládla Bursíkova interpretace, že za všechno mohou údajné většinové prvky, a proto se prý voleb­ní systém musí „zpoměrnit“. Tento postup připomíná člověka, který chce řešit lokální oheň tím, že do něj nalije petrolej. Na druhou stranu, pro předsedu zelených představuje v této fázi větší poměrnost volebního zákona spíše pozitivní věc, proto­že mu to pomůže etablovat jeho stranu v politickém spektru a hrát roli jazýčku na vahách. Nad výroky předsedy občan­ských demokratů ale zůstává rozum stát, protože je to v roz­poru s dlouhodobou snahou této strany prosadit konkurenční model demokracie.

Vyšňořené lži

Stejně destruktivní efekty jako patový volební výsledek a nedohoda na některých ústavních postupech měla tzv. nega­tivní kampaň, která byla poprvé od listopadu 1989 použita ve větším měřítku právě v jarních měsících roku 2006. Tento typ politického marketingu, který ve spolupráci s americkou agen­turou PSB provozovala například ČSSD (heslo „ODS mínus“), vykázal stejné efekty jako při volbách v sousedním Německu, kde podobné postupy použila tři čtvrtě roku předtím německá sociální demokracie (heslo „Merkel mínus“). Uvedený způsob agresivní kampaně, založený na záměrném zveličování voleb­ního programu soupeře, vede k sociálnímu znejistění voličů a jejich mobilizaci. Výsledkem je vyšší volební účast a polari­zovaná politická atmosféra, kde se politická soutěž redukuje na souboj dvou hlavních politických stran. V Německu i České republice to zabránilo větší prohře sociální demokracie a ztíži­lo pokojné střídaní u moci. V Německu vznikem velké koalice dvou největších stran, v Česku etablováním slabé trojkoaliční vlády. Podstatné je, že politici si z tohoto způsobu politické prezentace vzali poučení, že prostě a jednoduše funguje. A co funguje, to se neopouští, takže před příštími volbami se na ná­rožích obcí a měst opět objeví burácivé tóny a vyšňořené lži.

Předáci českých politických stran nakonec nebyli schopni unést důsledky takto vedené politické kampaně a sami se stali jejími strůjci i oběťmi. Ideologická a personální zaťatost v ná­sledujících měsících totiž vyloučila pokusy o pragmatické po­litické řešení povolební situace. Výsledkem byla sedmiměsíční pouť odnikud nikam, kterou vyřešil až přechod dvou poslanců z opozičního do vládního tábora.

Jediný smysl

Po pěti měsících existence trojkoaliční vlády je vhodná doba napsat, v čem je její síla a slabost. Zdá se, jako by celý smysl a étos Topolánkovy vlády ležel pouze ve dvou věcech - zahra­niční politice a zabraňování nástupu Jiřího Paroubka. Právě v oblasti zahraniční politiky je patrná slušná týmová souhra, která je založena na volné koalici lidí z uskupení „pravdy a lásky“ a ODS. Odráží se to například v přístupu k evropské ústavní smlouvě a americké radarové základně. V první věci udělali politici „pravdy a lásky“ větší úkrok k ODS, ve druhé se o půlkrok k nim přiblížili zase občanští demokraté.

Díky tomu se v kauze ústavní smlouvy Česká republika zařadila po bok Velké Británie, Nizozemí, Dánska a Polska. Tyto země více či méně odmítají starý ústavní text, který byl po referendech ve Francii a Nizozemí odložen, ale v poslední době se o jeho resuscitaci snaží italská a německá vláda. Bude zajímavé sledovat, jestli si česká delegace svůj postoj udrží i na červnovém zasedání Evropské rady v Berlíně, kde se bude se svým půlročním předsednictvím loučit Německo snažící se prosadit společné stanovisko k ústavnímu textu.

Ještě výraznější postoj zastávají vládní politici k výstavbě amerického radaru u nás. Před energetickým (a potenciálním politickým) spojenectvím Německa s Ruskem dávají nezastře­ně přednost transatlantickým vazbám. Dokonce i jinak nevý­razný premiér byl ochoten nedvojsmyslně říct, že „my přece nechceme patřit opět do sféry ruského vlivu“.

Rovnice

Levicová opozice v čele s ČSSD sice dočasně profituje z kri­tiky nepopulárních vládních opatření, ale přesto se stále motá v bludném kruhu. Jiří Paroubek sice hovoří o modernizaci své strany, oslovení mladých a voličů ze středních vrstev a možná pro to i cosi dělá. Fakticky ale stále prosazuje strategii jednot­né levice, což mu dává slušnou politickou sílu na parlamentní úrovni, ale malý koaliční potenciál do budoucna. Před rokem i nyní platí stále stejná rovnice: silný Paroubek rovná se su­persilná ODS.
Hrozbou pro soudružnost vládní koalice je spíše korunní princ sociální demokracie Bohuslav Sobotka a zájmová sku­pina, která ho už léta podporuje. Právě první místopředseda Sobotka zažil na březnovém brněnském sjezdu ČSSD oslnivý úspěch, když pro něj hlasovalo osmdesát pět procent delegátů, zatímco pro Jiřího Paroubka pouze šedesát procent. Způsob, jakým se Sobotka v předvečer návštěvy amerického prezidenta George Bushe v Praze distancoval od Paroubkova postoje k ra­darové základně, leccos naznačuje.

Sám Sobotka se v letech 2002-2006 na nejvyšší politické úrovni profiloval jako představitel sociálně demokratického křídla, které intenzivně vytvářelo mosty k politikům „pravdy a lásky“. Současně byl mužem plně oddaným zájmům nejsil­nější české banky (ČSOB), jejíž vedení dokázalo úspěšně udr­žovat při životě minulou vládní koalici, v jejímž čele se během čtyř let vystřídali tři premiéři. Nyní se zdá, že současná garni­tura už jim nenaslouchá, a proto se snaží vklínit do vládních rozhodování jiným způsobem. Není divu, že Sobotka je přívr­žencem jiného vnitropolitického řešení než Paroubek. Namísto jednotné levicové fronty chce zpět k ČSSD přetáhnout volnou alianci „pravdy a lásky“, zelených a lidovců.

Nízké deficity

Méně konzistentně než v zahraniční politice působí kabi­net v politice hospodářské. Hned v úvodu vládní politici přišli s minimálním programem orientovaným na snížení dluhu ve­řejných financí spojeným s mnoha škrty. Je to přesně ten druh změn, které nikdo neocení, protože na jedné straně předpo­kládají úspory, ale nepřinášejí naději. Jinak řečeno, nejsou to systémové reformy, které by dávaly perspektivu nápravy, ale pouze stabilizační úpravy, které může každá další nezodpo­vědná vláda během pár týdnů přepsat. Marná sláva, ideál sta­bilizovaných veřejných financí nelze zaměňovat s reformami. Voliči vládní koalice a zvláště ODS to podvědomě cítí, což příliš neposiluje vztah k vládě.

Největším handicapem vládního fungování je, že v běžném výkonu nedrží kabinet pohromadě. Každý ministr obhos­podařuje svůj resort jako nedobytnou výspu a provádí tam věci, které neprovazuje s prací vlády jako celku. Důvodem je osoba premiéra, která dostatečně nesjednocuje. To možná některým ministrům (Langer, Nečas, Julínek) dává možnost ukázat, zda jsou schopni provést izolované reformy na svých ministerstvech. Jiná ministerstva naopak (Čunek, Kuchtová) trpí pod vládou nekompetence a není síla, která by to dokázala změnit. Velká parlamentní hlasování, která nás čekají v násle­dujících týdnech, ukáží, jaká je skutečná politická podpora pro tuto vládu.

Bohumil Pečinka