PREZIDENTSKÁ KAPITULACE LEVICE

Bohumil Pečinka

Blížící se volba prezidenta republiky jako by oživila polozapomenutý politický spor klausovců a havlovců ze začátku devadesátých let. Ve skutečnosti jde jen o kulisy, za nimiž se skrývají docela reálné zájmy.

Pro dvaadvacáté prezidentské volby od roku 1918 je charakteristické, že poprvé v historii komunistická i nekomunistická levice totálně vyklidily scénu. Důvodem je neochota riskovat v situaci, kdy čistě matematické vyhlídky nejsou pro jejich představitele dvakrát příznivé. Podobně nakloněny ovšem nebyly ani před pěti lety současnému prezidentovi Václavu Klausovi. Na rozdíl od potenciálních kandidátů na prezidentství měl tehdy to, čemu se říká politická odvaha.

Názorové ukotvení

Kapitulaci levice před prezidentskými volbami se pokusil zamaskovat sociálnědemokratický předseda Jiří Paroubek velkorysou taktikou, kdy navrhl menším vládním stranám, že bude akceptovat jejich kandidáta. Na grémiích ČSSD složitě vysvětloval, že tím zaseje rozkol do vládní koalice a vyvede tuto stranu z izolace, kam ji ostatně svou politikou před a po parlamentních volbách sám dostal.

Základním stavebním prvkem antiklausovského tábora byla úvaha předsedy zelených Martina Bursíka ohledně profilu budoucího Antiklause. Podle něj to musí být typově i profesně podobný člověk jako Václav Klaus, který rozruší základnu volitelů ODS, bude akceptovatelný pro střed a s pomocí levice, která se bude snažit pravičáka Klause zbavit, dobude Pražský hrad. Této své úvaze obětoval i dlouholeté sympatie ke svému skorotchánovi Jiřímu Dienstbierovi a na politickou scénu přivedl liberálního profesora ekonomie Jana Švejnara. Splnil se jeho výchozí předpoklad?

ODS je zatím ve svém rozhodnutí volit Václava Klause jednotná. U části volitelů ČSSD to zase vyvolává náladu, že se účastní souboje, s nímž nemají nic společného. Podle odhadů zhruba čtvrtina sociálnědemokratických volitelů nebere Jana Švejnara jako svého kandidáta, zbytek akceptuje požadavek Paroubkova vedení.

Lidovci jsou jako vždy rozděleni. Velkou záhadou je zatím KSČM, která před květnovým sjezdem prochází těžkou vnitrostranickou krizí a může zaujmout jakoukoli pozici. Její předseda Vojtěch Filip po neúspěšných parlamentních volbách bojuje o uhájení předsednické funkce a zvolení Klause nebo Švejnara mu v tom vůbec nepomůže.

Co z toho zatím vyplývá? Ke Švejnarovu zvolení dosavadní rozložení sil nestačí, ale ke zvolení Klause v první volbě hlasy zatím chybějí. Suma sumárum, tentokrát to zřejmě nebude vyvažovací volba jako v roce 2003. Tehdy jeden stranický proud uvnitř české levice chtěl potřít ten druhý a těžila z toho jednotná ODS, která přišla s vlídnou nabídkou. Tentokrát budou mít volby více charakter politického obchodu.

Logicky napadá, zda by tuto situaci nevyřešila veřejná volba. Projekt, jak dostat poslance pod kontrolu, naráží na několik silných protiargumentů. Volba tajným hlasováním v personálních otázkách je jedním ze základů demokracie. Už staří Athéňané koneckonců věděli, že pokud se v personálních otázkách aplikuje veřejná volba, vyvolá to většinou krev.

V tomto případě zcela jistě sníženou legitimitu pro nového prezidenta, protože veřejná volba byla použita pouze čtyřikrát v historii jedenadvaceti dosavadních voleb. Okolnost, že tímto způsobem byli prezidenty zvoleni Klement Gottwald (1948), Antonín Zápotocký (1953) a Antonín Novotný (1957 a 1964), mnohé napovídá, o jaký druh tradice se chtějí některé politické strany opřít.

Úzké hřiště

To, že se velká část nevyhlášené předvolební kampaně zaměřuje jen na způsob volby, leccos naznačuje. Příčinou je právě úzké politické hřiště, na němž se celý konflikt odehrává. Levice vysublimovala a zbyl jen přežilý střet klausovců a havlovců. Celý konflikt začal nejpozději na podzim 1990, když politická skupina kolem prezidenta Václav Havla začala ztrácet kontrolu nad Občanským fórem, hlavní politickou silou vzešlou z listopadové revoluce, a nárokovala si automatické vůdcovství jako odměnu za disidentskou činnost některých představitelů OF. Naproti tomu liberální proud kolem Václava Klause požadoval přeměnu OF v akceschopnější těleso a rychlejší tempo společenských reforem. Když se stal v říjnu 1990 Klaus prvním předsedou OF, vznikl u druhé strany pocit, že jim byl ukraden dědičný majetek. Ani po rozdělení OF na pravicovou ODS a levicově liberální Občanské hnutí (OH) toto napětí nepřestalo a lemovalo celá devadesátá léta. V roce 2003 pak bylo umocněno pocitem, že Klaus jim ukradl nejen OF, ale i Hrad, k němuž je vázalo zvláštní vědomí o dynastické posloupnosti. Tehdy už nešlo o tak silný spor, protože česká politická scéna byla minimálně od roku 2002 rozdělena na klasické linii pravice – levice.

Situace je dnes taková, že levice dokonale vyklidila politický prostor a Martin Bursík, bývalý představitel Občanského hnutí, provedl nominaci jiného bývalého ekonomického experta Občanského hnutí, Jana Švejnara. Dobrozdání dal celé akci Václav Havel. Na druhé straně druhého křídla někdejšího Občanského fóra stojí Václav Klaus, což dává tomuto sporu alespoň nějaký náboj. Ve skutečnosti jde o hodně umělý spor, za nímž se tentokrát skrývají jiné reálné zájmy.

Skupina ČSOB

Na rozdíl od devadesátých let je na politické scéně vlivná mimostranická skupina, která před mnoha lety založila svou moc a vzestup na zvláštních vztazích se státem, přesněji řečeno s některými jeho zástupci. V politickém světě je tato síla označována jako skupina ČSOB a sestává z bankéřů, advokátních kanceláří a podnikatelů s vlivem v médiích, kteří svou kariéru odstartovali na „dealu století“, v době násilné likvidace Investiční a Poštovní banky a jejího velkorysého převodu do rukou ČSOB. Tato transakce způsobila nejen to, že z napůl chromého bankovního domu vyrostl největší český gigant. Na převodu zbohatla celá vrstva advokátů, lobbistů a na ně napojených politiků.

Tito lidé měli v letech 2002--2006 ve své režii ministerstvo financí a různé důležité státní operace včetně vypořádání pohledávek státu s japonskou Nomurou. Až na Martina Bursíka dnes sedí ve vládě představitelé „jiné společnosti“, kteří nejsou požadavkům skupiny ČSOB tak nakloněni. Toto volné uskupení se proto už delší dobu snaží o převrstvení politické scény a prezidentské volby jsou prvním krokem. Okolnost, že Antiklausem je právě předseda dozorčí rady ČSOB, je spíše náhodná, ale rovněž o mnohém vypovídající.

Je zajímavé sledovat, jakými způsoby se mimostranické zájmové skupiny podobného typu v minulosti snažily dostat pod kontrolu dvě hlavní strany politického spektra. ČSSD vždy byla stranou mnoha proudů, a proto byly pokusy o její ovládnutí jednodušší. Stačilo se zaměřit na určité křídlo, nebo dokonce na jednotlivce, například kolem bývalého ministra financí Mertlíka nebo později Sobotky, a při prosazování požadavků tak bylo možné obejít i řádně zvolené vedení. Je s podivem, že si Jiří Paroubek neuvědomuje fakt, že od této politické skupiny je zájmově vzdálen tisíce let a v budoucnu s ním rozhodně nepočítají.

ODS je naopak jednotnější, než jsou sociální demokraté, a proto hlavní snahou bylo vždycky tuto stranu rozštěpit a přerozdělit si její hlasy. Jakým způsobem by to vnějškově mohlo probíhat, nám bezděčně sdělil Josef Zieleniec. Exministr zahraničí neudržel v prosinci nervy na uzdě a nechal nás nahlédnout do svého myšlení. V článku s názvem Po znovuzvolení Klause přijde bouře (LN, 10. 12. 2007) přichází se svou typickou strategií cukru a biče. Nejdříve vyzdvihuje „realistické křídlo v ODS“, reprezentované lidmi typu Topolánka a Vondry, za jejich prozíravou zahraniční politiku. Následně načrtává obraz zkázy, který nastane po znovuzvolení Václava Klause. Doslova uvádí, že začne bouře v podobě „honu na Topolánka, Vondru a na celé realistické křídlo ODS“.

Vtip je v tom, že skutečná „bouře“ by v ODS nastala po nezvolení Václava Klause, což ví i Josef Zieleniec, který v této straně strávil šest z celkových sedmnácti let jejího fungování. Snaha určitých sil rozdělit ODS, jednu její část spojit s menšími politickými stranami a vytvořit tak konečně „slušnou, proevropskou a ekologicky vnímavou“ pravici je stará jako česká politická scéna.

Švejnarparty

Kapitulaci levice před prezidentskými volbami se pokusil zamaskovat sociálnědemokratický předseda Jiří Paroubek velkorysou taktikou, kdy navrhl menším vládním stranám, že bude akceptovat jejich kandidáta. -Okolnost, že Antiklausem je právě předseda dozorčí rady ČSOB, je spíše náhodná, ale rovněž o mnohém vypovídající.

Ohlas na příjezd strýčka z Ameriky je vlivem společenské atmosféry tak velký, že se budeme se jménem Jan Švejnar zřejmě setkávat i v případě jeho prezidentské prohry. Kromě skupiny ČSOB jsou zde totiž politické entity, které hledají nosič pro své znovuzvolení. Jako první jsou to politici z Unie svobody a SNK--EK, kteří propadli v několikerých minulých volbách. Nyní jsou před nimi už jen volby do Evropského parlamentu v létě 2009, které by je mohly dostat ze scény úplně. V tomto smyslu nejsou návrhy europoslance Josefa Zieleniece až zase tak nezištné.

Je tu samozřejmě také Strana zelených. Křehké uskupení patnácti set aktivistů, které může kdykoli zmizet z politické scény. Záměr Martina Bursíka přetáhnout sem velkoměstské liberály a udělat ze zelených stranu středu by Švejnar mohl naplnit docela dobře. Představa, že by právě on zakládal na zelené louce monotematickou „Švejnarparty“ je nepravděpodobná. Jednak se podobné projekty v minulosti nedostaly ani do realizační fáze a jednak je vždycky jistější ovládnout část etablované strany. Ať tak či onak, Jan Švejnar evidentně nemá co ztratit a s jeho jménem se budeme setkávat dál, i kdyby z prezidentského soupeření vyšel jako poražený.

Bohumil Pečinka