K odkazu E. Beneše poněkud vyježděnou stopou

Michal Petřík

Družstvo Fontes Rerum uspořádalo dne 11. září 2007 seminář na téma „President Edvard Beneš a jeho vliv na současnou českou domácí i zahraniční politiku.“ Řečníky byli poslanec Evropského parlamentu za ODS Hynek Fajmon, historik profesor Robert Kvaček a předseda ČSSD Jiří Paroubek.

Europoslanec Fajmon připomenul, že naši přítomnost ovlivňuje Edvard Beneš více, než si většina lidí myslí. Jeho velkým úspěchem byla Trianonská smlouva, jíž republika dosáhla svých hranic. Toto je také důvod, proč je Beneš kritizován v Maďarsku obdobně výrazně jako v některých německých vysídleneckých kruzích. Nevytýká mu, že jsme se v roce 1938 nebránili, následky by byly strašné. Bojovat s 50 miliony lidí za zády je něco jiného, než s 10 miliony lidí. Benešovi lze vytknout to, že nenechal projednat Mnichovskou dohodu v Parlamentu, jak mu ukládala Ústava, a sám se vzdal role prezidenta republiky. Českoslovenští Němci nebyli nikdy občany Německa; dokud existovala Československá republika, byli jejími občany.

Podle řečníka bylo velkou Benešovou chybou vytvoření tzv. Národní fronty v roce 1945, která byla založena na převaze levice a úplném vyřazení agrárníků z politiky. Jeho největší chybou pak bylo znárodnění z roku 1945. Šlo o nejhanebnější čin E. Beneše; žádný zahraniční kapitál k nám potom až do roku 1989 nepřišel.

Jiří Paroubek zdůraznil, že se E. Beneš sám považoval za socialistu. Vynikal schopností anticipovat dějinné procesy, například pád Rakouska-Uherska, svou prozíravost projevil i sjednáním i tzv. Malé dohody v roce 1935. Byl schopen si představit i alternativní politická schémata, po II. světové válce však neměl na vybranou: 43% hlasů ve volbách roku 1946 v česky mluvící části tehdejšího Československa získala KSČ a Benešova Československá strana národně socialistická prohrála volby i v Praze.

Beneš mohl odmítnout spolupráci se SSSR, odsun Němců, Mnichov i demisi ministrů v únoru 1948. Došlo by však k podstatně horším důsledkům. Československo by například v září 1938 muselo bojovat samo a vydrželo by maximálně 4-6 týdnů. V únoru 1948 selhala česká politická elita, která si nebyla schopna představit střet s komunisty. Takzvaná „finlandizace,“ tedy zachování demokratických poměrů v domácí politice, ale jisté vazalství v zahraničních vztazích, u nás možná nebyla, protože Sovětský svaz měl výjimečný zájem na politickém ovládnutí Československa, které bylo klíčem ke střední Evropě.

Profesor Kvaček nabídl nejprve širší zamyšlení nad novodobými českými dějinami v období, které svou prací ovlivnil i Dr. Edvard Beneš. Česká společnost byla společností státotvornou od 90. let 19. století; již tehdy „mohlo vzniknout Československo.“

Pojem Čechoslovakismus je ľudácký a komunistický ideologický termín, u Beneše šlo o „Českoslovenství.“ „Nová Evropa“ měla v Benešových představách pojmout Československý stát jako aktivního činitele. Řečník rovněž zmínil i napsaný ale neodeslaný dopis, který napsal v Moskvě Churchill Stalinovi během návštěvy v roce 1944, a který zmiňoval teorii konvergence a vycházel z předpokladu, že se za padesát let obě společenská zřízení, tedy jak sovětský socialismus, tak západní pluralitní demokracie, ve všem podstatném vzájemně sblíží. Poválečná naivita v otázkách vývoje společenských zřízení tedy nebyla charakteristická jen pro E. Beneše.

V období od 23. do 26. září, kdy nebylo jasné, zda Československo přijme mnichovský diktát, Beneš řekl náčelníkovi své prezidentské vojenské kanceláře na Pražském hradě generálu Bláhovi: „já z téhle války živ nevyjdu. Prezident je nahraditelný, národ a stát nahraditelné nejsou.“ Beneš nebyl diktátorem, jak se někdy mylně říká. O přijetí mnichovské dohody sice nejednal Parlament, ale jednala o ní vláda za Benešova předsednictví. (Poznámka autora: jde o odlišnost proti dnešnímu stavu: podle Ústavy z roku 1993 prezident republiky nemůže „předsedati schůzím vlády“, jak prezidentu republiky umožňoval §82 Ústavy z roku 1920.) Jeho triumfální návrat do Prahy v květnu 1945 by neměl být chápán tak, že Beneš disponoval tomu odpovídající politickou mocí. Zůstal symbolem, ale rozhodovaly politické strany, zejména komunistická.

V následné diskusi zaznělo, že se dnes bohužel rozmáhá snaha o přepisování dějin, zejména na úrovni EU. Dále se ozvaly připomínky, že nejde jen o to, zda se prohraje, ale jak se prohraje, a v tomto ohledu nemají Poláci -na rozdíl od nás- žádná traumata. V závěru vyslovil H. Fajmon tezi, že by nebylo od věci, kdyby dnešní předseda Panevropské Unie, šéf Sudetoněmeckého Landmanšaftu Bernd Posselt, uspořádal nějakou vhodnou vzpomínkovou akci pro svého předchůdce, Edvarda Beneše, který byl svého času údajně čestným předsedou Panevropského hnutí.

Mám-li akci zhodnotit, pak tentokrát přece jen chyběl hlas hodnotící i další Benešova zásadní rozhodnutí (Mnichov 38 i Únor 48) jako selhání jeho politického úsudku a jeho osobní, lidskou tragédii. Pro celkové vyznění pak byly charakteristické jak dobře známé interpretační rámce, tak absence obhajování svých názorů v přímé konfrontaci s odlišným pohledem.