Beton a hnůj
Jana Dědečková
Vánoce na krku a na mediální scéně začíná být rušno. „Kulturněmediální fronta“ přesvědčuje poslance ke zvýšení koncesionářských poplatků tím, že je z vlastních kapes obdarovává dvackou. Když si však spočítám kolik tito „tvůrčí giganti“ z rozpočtu České televize každoročně vytáhnou, ani se nedivím, že raději nepečou doma cukroví. Diskuse kolem poplatků se počala odehrávat ve veřejném prostoru a z některých rozhovorů v médiích je patrné, že demokratem je každý jen do chvíle než se objeví názor, který je zcela odlišný. Martin Vadas je ochoten hovořit ještě tak o obsahu veřejné služby, otázku nezbytnosti její existence však má zcela vyřešenou a nad slovy Mileny Varadinkové i nad tím, že je tisknou velké deníky, je pohoršen. Mediální odborník Milan Šmíd by dokonce oficiálním médiím takové články zakázal a slovníkem svých lepších dnů začíná bít na poplach, protože „kritici a nepřátelé ČT se snaží zahnat zastánce vysílání veřejné služby do defenzívy“. V posledních dnech sice opustil svůj sentiment k České televizi a dokonce zkritizoval reportáž Fakta, ale jeho zaujatost je přesto zřejmá z každého nového textu. Ten poslední je navíc ukázkovým příkladem, že člověk nemá věřit všemu co čte a že i slova mediálního experta je velice žádoucí osobně prověřit. Přijdete tak na to, že občas svůj komentář vystaví na špatně přečteném nebo špatně pochopeném textu. V novinářském prostředí se takové zprávě říká kachna. Pokud se přihodí člověku, který učí nastupující generaci žurnalistů, je to skutečně na pováženou. Za svou bombastickou žádost aby mu Dostál vysvětlil, co že to je "politická a zpravodajská reprezentace v ČT" uveřejněnou na svých stránkách, by se Dostálovi měl omluvit. Dostál je sice starý bolševik a je možné v jeho vystoupeních očekávat cokoli, ale z přepisu pořadu je více než zřejmé, že Dostál hovořil o „publicistické a zpravodajské reprezentaci“. Což je docela podstatný rozdíl.
Na scénu se nám po třech letech dostává pan bývalý generální ředitel Chmelíček. (Mlynář (US-DEU) dozoruje tunelování TESTCOMU nejméně za 7,5 milionů korun.) Vždy říkám, že pravda si nakonec najde cestu. Myslím, že postupem doby je naprosto nezpochybnitelné kdo chtěl znásilnit Českou televizi koncem roku 2000. Stačí se podívat kde se setkáváme s hlavními protagonisty. Někteří v rolích mluvčích a poradců koaličních politiků, Chmelíček v roli náměstka ministra Mlynáře. Z článku, který hovoří o podivných majetkových machinacích, bude pro mnohé i pochopitelnější rychlost volby Jiřího Hodače. Marešova rada měla snahu co nejdříve zbavit Chmelíčka jeho podpisového práva. Po reportáži z cyklu Klekánice o podivných machinacích ministra Palase, kde jsme byli svědky toho jak se obklopuje především lidmi z bývalé StB, Mlynářovo ministerstvo je dalším v pořadí. Je vidět, že nejen agenti StB, ale i jejich děti mají budoucnost dobře zajištěnou.
Pěknou řadu reakcí vyvolalo poslední Síto Martina Putny. Se svou kritikou přispěchali proslulí kati Rejžek s Justem. Docela jsem se touto kritikou pobavila. Nepochopili totiž, že poslední ztvárnění kritického klubu parodovalo do jisté míry právě ty dva. S vážnou tváři rozebírat postavičky Teletubies a nacházet v jejich ztvárnění důkazy od homosexuality až po agentománií, to mohla být pouze parodie skvělé Katovny a jejich intelektuálních tvůrců. Mimochodem, Síto bylo skvělé.
Čtvrtky patří pořadu Bez obalu a musím se přiznat, že jen málokdy ho vynechám. Milan Šíma našel svou parketu a ve spolupráci s Milošem Čermákem dostali pořad na dobrou úroveň. Komentáře jsou objektivní a nepostrádají vtip a nadhled. Vedle nováckých Střepin patří k pořadům, jejich čas vysílání už nemusím hledat v programu.
V sobotu jsem už ze zvyku usedla před obrazovku k vysílání Špony. Jakub Železný nenaplnil počáteční naděje, které vzbuzoval. Velice brzy se spokojil s kladným hodnocením a po čase začal zanedbávat přípravu. Dnes je sledování pořadu ztrátou času pro diváka a pro koncesionáře ztrátou peněz. Úvodní komentáře jsou většinou hloupé a tendenční, otázky Železného nekvalifikované a povrchní. Na úvodní komentář, který Kalouska označil jako mediálně nevalnou osobnost, tentokrát reagoval i host Jakuba Železného Jan Kasal. Představovat Kalouska tímto označením je stejné jako byste v tramvaji někoho polil colou a potom mu nadával, že je špinavý. Což je bezesporu pravda. Kalouskovou špatnou pověst však nevařila média z vody. Zdrojem jejich spekulací byli političtí kolegové Marvanová a C.Svoboda.
Nedělní Sedmičku zahájila Jana Bobošíková potěšující zprávou, že byl dopaden Saddám Husajn. Domnívám se, že dopadení Husajna zklidní situaci v Iráku. Jestli ztlumí i protiamerické nálady levicových aktivistů, tím si už tak nejsem jistá nejsem. Ačkoli se Sedmička věnovala především sociální politice, nemohla se vyhnout ani hlavní světové události, která je označována jako krach summitu EU v Bruselu. Poláci jsou spokojeni, že Leszek Miller hájil národní zájmy, česká delegace je spokojena, že vlezdoprdelstvím upevnila pozice a je v hlavním proudu. Beton a hnůj. Beton říkají v Polsku Leszkovi Millerovi a Poláci jsou na něho patřičně hrdí. A hnůj? Odpověď není tak složitá.
Svůj mediální křest si v Sedmičce odbyla poslankyně Alena Páralová, stínová ministryně sociálních věcí za ODS. Počáteční tréma ji opustila ve chvíli kdy se dostala na půdu, kterou perfektně ovládá, a to je sociální politika. Doufejme, že už brzy vystřídá ve funkci socialistického utopistu Zdeňka Škromacha. Přestože na konci pořadu našli společnou řeč v otázce sociálních dávek, jejich pohled na sociální politiku státu je diametrálně rozlišný. Patrné je to z rozdílných pohledů na řešení nemocenských dávek, jejichž výplatu hodlá Škromach přenést na zaměstnavatele a Páralová tuto zodpovědnost přisuzuje zdravotním pojišťovnám. Rozdílné chápaní sociální potřebnosti u Šromacha a Páralové je však možné nejlépe dokladovat na otázce poskytování dávek rodičům, které nechtějí své postižené děti svěřit ústavům a chtějí se o ně starat sami. Alena Páralová si rozhodně nemyslí jako Škromach, že je to dobrý byznys.
|
|