O co jde v kauze justičního čekatele
Jiří Weigl
Hospodářské noviny, 25.7.2007
Poklidnou mediální okurkovou sezónu včera lehce rozčeřila zpráva, že prezident Klaus podal Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, který rozhodl, že prezident musí do půl roku rozhodnout o tom, zda dosud nejmenovaného soudního čekatele JUDr. Langera jmenuje či nejmenuje soudcem, a pokud nejmenuje, má toto své rozhodnutí náležitě zdůvodnit.
Mediální reakce a komentáře k této věci, které se následující den objevily v tisku, stále kloužou po povrchu a v horším případě omílají cosi o trucujícím prezidentovi, v lepším případě opakují disputace o tom, zda velmi mladí lidé mají či nemají být jmenováni soudci. Zcela jim však uniká zásadní povaha sporu, který je veden.
V celé kauze nejde totiž ani tak o to, zda se ona konkrétní osoba má či nemá stát soudcem či o to, že by si snad prezident nechtěl přiznat porážku u soudu. Celá kauza má zásadní, principiální význam pro ústavní pořádek České republiky a pro rovnováhu mezi třemi mocemi ve státě.
Problémem není to, že jeden pyšný soudní čekatel, přestože na počátku svého soudního čekatelství sám podepsal, že si je vědom toho, že nemá právo na jmenování soudcem, se svého jmenování soudně domáhá a potvrzuje tak, že jeho právní vědomí skutečně není dosud zralé pro výkon této důležité ústavní funkce. Problémem je skutečnost, jak se této - v podstatě banální kauzy - zmocnila justice, reprezentovaná Nejvyšším správním soudem, a využila jí k pokusu popřít Ústavou zakotvené rozdělení a vyvážení moci mezi exekutivou, legislativou a justicí a vydobýt si na tomto precedentu podíl na moci, svěřené exekutivě – tj. prezidentovi a vládě. Bez přehánění lze říci, že na výsledku tohoto sporu závisí to, zda u nás budou nadále fungovat mechanismy dělby moci a demokratické procedury, které činí veřejnou moc odpovědnou občanům, nebo zda se budeme posouvat do poměrů, kde o exekutivních otázkách budou ve stále větší míře rozhodovat nekontrolovatelné a občanům neodpovědné justiční orgány.
Nejvyšší správní soud se na tomto případu snaží podřídit správnímu řízení jmenovací pravomoci, která Ústava jednoznačně a jasně svěřuje prezidentovi a vládě, a vydobýt si tak na exekutivě jakési poslední slovo v těchto rozhodnutích. V konkrétním případě Ústava jasně říká, že prezident jmenuje soudce obecných soudů. Žádný orgán není nadán pravomocí předkládat prezidentovi návrhy na jmenování soudců, zákony pouze stanoví předpoklady, které musí uchazeč na tuto funkci splňovat. Výběr konkrétních osob na funkce soudců je výlučnou pravomocí prezidenta a za jeho rozhodnutí přebírá odpovědnost vláda tím, že premiér jmenování nového soudce kontrasignuje. Nejde o žádné řízení a rozhodování o návrhu, na něž by bylo možno vztáhnout ustanovení správního řádu. Soud se snaží změnit rozhodování prezidenta o obsazování ústavních funkcí podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí, jak mu ukládá prezidentský slib, na formální kontrolu splnění zákonných požadavků uchazečů a osobuje si právo hodnotit a případně zamítat důvody jeho rozhodnutí, přestože mu to Ústava ani zákony neumožňují.
Pokus soudů jakýmkoliv způsobem omezovat prezidenta či vládu v jejich Ústavou daných pravomocech, ať již formou stanovování arbitrárních lhůt pro jmenování či snahou prosadit si právo posuzovat důvody těchto rozhodnutí je nepochybně v rozporu s Ústavou. Stejným způsobem by se soudy mohly chtít domoci podílu na rozhodování o obsazování dalších významných státních funkcí, např. jmenování velvyslanců, povyšování generálů, vyhlašování voleb atd. Nejde proto o nějaký malicherný spor prezident versus mladý justiční čekatel, či prezident versus soud, ale o principiální střet, kterým zmíněný soudní verdikt útočí nejen na pravomoci prezidenta, ale i vlády. Ve stejné logice by totiž soudy mohly diktovat vládě a zbavovat ji jejích Ústavou zaručených pravomocí.
Prezident má z Ústavy pravomoc rozhodnout o jmenování. Ústava ani žádný zákon mu neumožňují, aby vydal rozhodnutí o nejmenování, jak požaduje rozsudek. Absurditu tohoto požadavku ilustruje i to, že i toto rozhodnutí, pokud by bylo vydáno, by zřejmě muselo být premiérem kontrasignováno. Je evidentní, že takový rozsudek je v rozporu s Ústavou a jako takový je nevykonatelný.
Ústava dává výkonné moci odpovědnost za personální složení moci soudní, která je naopak při svém rozhodování na moci výkonné nezávislá. Proto se při jmenování soudců vždy jedná o akty ústavní, nikoliv správní. Aktivita soudů, která by jim umožňovala ovlivňovat složení soudcovského sboru a intervenovat ve prospěch některých kandidátů a tudíž vyvázat se z vyvažující vazby na moc výkonnou, je zjevně v rozporu s principem dělby moci.
O to vše jde ve zdánlivě banálním sporu, zda má jeden konkrétní právní elév právo na to obléknout soudcovský talár. Bylo by dobré, aby všichni, kdo o této věci s tak lehkým perem píší, viděli i širší a podstatnější souvislosti.
Jiří Weigl