O euru a finanční krizi
Jiří Weigl
Ondřej Schneider se ve svém článku „Euro nemá s finanční krizí nic společného“ (MfDnes 31.10.2008) tváří, že polemizuje s názory Václava Klause uveřejněnými ve stejném listě minulý týden. Kdo si oba články přečte, zjistí, že tomu tak vůbec není.
Schneider prezidentovi podsouvá názory, které v jeho textu nikde nenajdeme. Fabuluje, že Klaus hledá příčinu současné finanční krize v opuštění národních měn či v oblasti směnných kursů a volá prý po opuštění principu společné evropské měny či zastavení jejího rozšiřování. To mu pak slouží k tomu, aby Václava Klause povýšeně zkarikoval jako, člověka, jehož ekonomické názory leží beznadějně v minulosti a jsou dávno překonané. Spíše než názorovou polemikou je takto postavený Schneiderův článek nekorektním osobním atakem.
Pokud by chtěl diskutovat seriózně, musel by autor polemizovat s tím, co Klaus skutečně napsal. Musel by argumentovat vážně. Nemohl by prezidenta obviňovat z útoku na společnou měnu, když v jeho článku se o euru vůbec nehovoří. Nemohl by dále například tvrdit, že mezi příčinami dnešní krize nelze nalézt evidentní chyby v hospodářské politice vlády USA a dalších zemí. Popírat, že politika levných peněz, kterou dlouhá léta americký FED praktikoval, stejně tak, jako přemíra státních zásahů, které stimulovaly neefektivní alokaci zdrojů finančním sektorem, nebyly jednou z významných příčin dnešní krize, si dnes troufne málokdo. Se Schneiderovým popisem technických příčin krize – rozšíření finančních derivátů, zakrývajících či znepřehledňujících skutečná rizika na trhu, a přesun finančního zprostředkování od bank k méně regulovaným finančním institucím - lze souhlasit. Stejný názor vyjádřil i Klaus ve svém článku. Ten však navíc tvrdí, že řešením není pokus o zavedení superregulovaného „nového kapitalismu“ a pokusy o globální řízení světové ekonomiky. Právě proto, že otázka směnných kurzů a zajištění dostatečného množství světové likvidity je dnes pasé, nevidí Václav Klaus úvahy o zavedení nového „bretton-woodského systému“ jako reálné. Schneider mu však nepochopitelně podsouvá názor zcela opačný.
Nehledejme pro dnešní situaci nereálná, přehnaná a nákladná globální řešení. Pro předcházení krizím je podstatné mít pořádek v národních financích, odpovědnou měnovou politiku, která odpovídá reálným potřebám dané země, a rozumnou a přiměřenou regulaci. Pro zemi, která se takto chová, a buďme rádi, že to dnes lze o České republice říci, je existence vlastní národní měny v dnešní situaci dobrou ochranou před snadným přenášením negativních dopadů krize ze světa k nám. Země, chovající se neodpovědně, nezachrání ani vlastní měna, ani euro. Island a Maďarsko jsou toho příkladem. U nás posilující koruna odrazovala finanční instituce od rizikových investic v zahraničí a dnes brání tomu, aby mateřské instituce našich bank lehce přenášely své dnešní problémy na své české dcery. Opuštění paktu stability, k němuž pod tlakem krize došlo v eurozóně, otevírá před jejími členy další vážné nebezpečí, že dopady krize budou těžce a dlouhodobě dopadat i na ty její členy, kteří se chovali zodpovědně.
Debata na téma euro versus národní měna je pro nás v dnešní situaci finanční krize podstatná a nesmírně důležitá. Nebagatelizujme ji, nepřekrucujme a nekarikujme jenom proto, že se k ní vyjádřil i prezident Klaus.
Jiří Weigl
|