Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Naučila jsem se i práskat s bičem

Josef Mlejnek


Rozhovor s herečkou Ditou Kaplanovou

Josef MLEJNEK





Jako dítě a později mladá dívka si Dita Kaplanová (1964) na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zahrála hned v několika filmech. Její hvězda v pozdějších letech nepohasla, ale to se už věnovala výlučně divadlu. Ještě za studií na JAMU zakotvila v brněnském Divadle Husa na provázku. Po dlouhých dvaceti letech přešla v loňském roce do Národního divadla Brno.




Pohlédneme-li trochu dále do tvé minulosti, vynoří se z ní tvé hraní ve filmech pro děti. Jak ses tehdy vůbec k filmu dostala?


Jako dítě jsem navštěvovala v Brně slavný amatérský divadelní soubor Pirko - Pionýrský rozhlasový kolektiv. A jednou přijela pomocná režisérka od Karla Kachyni, která hledala holčičku. Přijela jsem do Prahy, vyhrála jsem konkurs a pak už to šlo nějak samo.

V kolika filmech jsi hrála?


Asi v šesti.

Co to pro tebe tehdy znamenalo? Nalezla jsi ve filmu zvláštní zalíbení, nebo tě to obtěžovalo?


Přiznám se, že to hraní pro mě moc neznamenalo. Byl to ale čas strávený jinak a jinde, s novými a zajímavými lidmi, ale zrovna o prázdninách mě to všechno jako dítě spíš otravovalo, než těšilo.

Kterého z filmů si nejvíc ceníš?


Dívky s mušlí, to režíroval Jiří Svoboda, a Čekání na déšť od Karla Kachyni.

A Matěji, proč tě holky nechtějí? nic?


Ale to se líbilo tak národu, chlapcům. Byly jsme tam obnažené…

Co sis nakonec ze své filmové epizody odnesla pro divadelní herectví?


Já jsem pak už přestala chtít natáčet, protože jsem stále víc a víc přicházela o normální zážitky s kamarády a také jsem hodně chyběla ve škole, to už na té střední. Nevím, jestli jsem se z filmování přenesla na divadlo, nejspíš ne. Spíš až později, kdy jsem se rozhodovala, na jakou školu jít, bylo tohle asi nejjednodušší, protože jsem se to přestala úplně učit. Tak jsem to zkusila. Ale dětský sen být herečkou jsem neměla.

Opravdu tě práce u filmu, s filmaři, nijak k tomu herectví nepředurčovala? Neznamenalo to pro tebe přece jen určitou výhodu?


Ne, ani trochu. Pokud jde o divadlo, byla jsem na té pomyslné startovní čáře zcela nepopsaný list.

Filmové hraní ti přece muselo poskytnout nějaký základ…


Ta práce je úplně jiná. Nepřeneslo se nic. Začala jsem studovat JAMU a uvolnilo se místo na Provázku. Všechno byla opět z velké části náhoda jako pár let předtím u filmu. Divadlo Husa na provázku jsem měla moc ráda, chodila jsem na ně už od svých čtrnácti let a viděla jsem všechny inscenace. Vůbec mě nenapadlo, že bych se tu mohla uchytit. Neuměla jsem žonglovat, neuměla jsem šňůru, zpívat atd. Pak jsem zjistila, že z těch lidí také každý umí jenom něco, ne všichni všechno, akorát to tak vypadalo.

Je to demotivující, zjistit, že ne všichni umějí všechno?


Ne.

Jakou konkrétní podobu měla náhoda v případě Provázku?


Jedna herečka odcházela do Prahy a Eva Tálská hledala konkrétní typ, tak se tam bylo pár holek představit, a ona si vybrala mě. To bylo v roce 1987, ve čtvrtém ročníku na JAMU. Šlo o roli Pradžápati v Zeyerových Obnovených obrazech. Bylo to představení odehrávající se v hedvábí. Zůstaly mi v paměti především ty metráky hedvábí.

Čím jsi zaujala při přijímacích pohovorech na JAMU? Neměla jsi díky své filmové minulosti protekci?


Protekci jsem neměla vůbec žádnou, naopak, měla jsem špatný kádrový profil, neboť tatínek byl po roce 1968 vyškrtnut z partaje. Netuším, čím jsem mohla zkoušející přesvědčit, protože dodnes má pocit, že to, co jsem tehdy předvedla, bylo příšerné. Ale patrně zapracovalo i to, že jsem už za sebou měla nějaké výsledky. Paradoxní je, že v komisi, která rozhodovala o mém přijetí, byla Jiřina Švorcová, která se mě zastala.

To přijela až z Prahy, aby se tě zastala?


To opravdu netuším, dozvěděla jsem se to jako kuriozitu, tak jsem si říkala: musím někde sdělit, že právě tato paní, opravdu nenáviděná…

Nechceš jí touto cestou dodatečně poděkovat?


Nechci, dostala bych se na školu tak jako tak.

Říkala jsi, že tě film nakonec nebavil, žes kvůli němu chodila málo do školy, ale když budeš vzpomínat, vybaví se ti i příjemné věci?


Jenom seznámení s lidmi, s některými jsem ve spojení dodnes. Ale nikdo slavný, veřejně známý, mezi nimi nebyl. Stýkám se dodnes například s paní skriptkou, abych byla konkrétní. A s jednou dívkou, hrály jsem spolu, ona šla potom studovat ekonomku, s ní se dodnes přátelím.

To považuješ za nejdůležitější?


Dnes ano. Pro mě je to jiná epocha. Divadlo pokládám za něco, co se stále vytváří, kde se stále o něco snažím, kdežto ve filmu jsem byla loutka pro režiséra, který mi určoval pohledy, kroky a intonace jako dítěti.

Ale říká se, a právě v divadle, že herec je jen bláto v rukou režiséra.


Někdy asi ano. Já dokážu být vstřícná…

Takže tobě vyhovuje spíše taková forma nastudování, při které se s režisérem spolupracuje, s důrazem na to spolu?


Jsem přizpůsobivá, hodná a poslušná a s divadelními režiséry nemám problém.
Ano. Jsem vstřícná. A baví mě to.

Jak dlouho jsi byla v Divadle Husa na provázku?


Dvacet let. Bylo to krásné.

Začátek určitě nebyl stejný jako závěr, samotné divadlo zažilo za tu dobu několik epoch.


Ze začátku šlo určitě o to poznat, jak to vůbec chodí v divadle, a osvojit si řemeslo. Začátky asi byly příšerné, neboť jsem to herectví vlastně vyráběla - nebyla jsem ten strhující talent, který by hrál výborně sám od sebe. Všechno jsem se postupně učila a stále se učím, ještě neumírám, takže mám vše před sebou. Všechno mě začalo moc bavit asi po pěti letech, kdy jsem divadlu propadla úplně.

Jestli dobře počítám, tak tvé propadnutí lze datovat do konce osmdesátých let?


V období ještě před revolucí, to jsem zažila všechny slavné inscenace, první Rozrazil. Když se v listopadu 1989 v Praze a Brně stávkovalo, tak jsem jako mladá aktivistka jezdila po továrnách a vykládala dělníkům, aby šli do generální stávky. To mi dnes připadá směšné. Čím jsem je asi tak mohla přesvědčit?

Které role na Provázku považuješ za svůj vrchol
?

Určitě role v inscenacích Evy Tálské, která se mnou pracovala jako s hercem a velmi se mi věnovala, za což jsem jí vděčná. Pro mne je Eva Tálská režisér, žena-umělec se vším všudy.

Co jsi považovala za svůj největší handicap po svém příchodu na Provázek?


Žonglování, byla jsem strašně nešikovná.

Žonglování s čím?


Se vším. Učila jsem se žonglovat s míčky, to jsem tak nějak zvládala, ale žonglování s talíři, to jsem přebrala za Evu Vidlařovou neboli Trudu, slavnou postavu, která jako disidentka nesměla vycestovat, a protože jsem s tím hodně jezdili po světě, tak jsem ve svých dvaceti letech za ni převzala roli Matky. To bylo pekelné. Na zájezdech jsme museli každý den ráno vstát a hodinu žonglovat, pak jsme měli zkoušku v jazyce, kde jsme zrovna hráli. Ale naučila jsem se i práskat s bičem. Říkala jsem si, že to žádná jiná holka neumí a že se mi to bude hodit.

To jsou dovednosti přímo artistické, ale co jsi vnímala jako svůj divadelní handicap?


Že jsem neměla odpovídající zkušenost. Že jsem postupně musela čerpat z toho, co se dělo kolem mě. Uměla jsem a umím snad i dnes dobře pozorovat.
Stále je co objevovat, hledat, nejen v sobě. Měla jsem štěstí, že jsem mohla hrát s Miroslavem Donutilem, Alenou Ambrovou, s Jiřím Pechou. To pro mě byly velké osobnosti. Měla jsem vůči nim respekt, někdy možná až přehnaný.

Dá se říct, že ses od nich učila?


Byli dobrými učiteli, ale šlo spíš o kolektivní, společnou hereckou práci. Nikdo si moc nehrál na sebe a za sebe. A důležitý byl i vzájemný kontakt na jevišti. Byla to škola režiséra Petera Scherhaufera.

V čem byl podle tebe Provázek v českém divadle nezastupitelný a nenahraditelný?


Jednak autorská tvorba a uvádění klasických děl jiným způsobem, jinak. Bylo to divadlo pro všechny vrstvy, nejen pro mladé publikum, ale převažovali mladí lidé. Člověk se nemusel do toho divadla nijak oblíkat, nebyla tam nuda. Z těch představení sálala obrovská energie.

Došlo později k odcizení mezi tebou a divadlem?


Myslím, že ani nedošlo, neboť duší zůstávám stále na Provázku. Dvacet let je příliš dlouhá doba.

A proč jsi tedy před rokem odešla?


Přestala jsem se tady cítit šťastná a měla jsem i pocit, že tu nejsem až tak potřeba. Že nejsem až tak chtěná, jak bych si přála, ale možná to byl mylný pocit. Jako herečka potřebuji občas povzbudit a pochválit a hlavně vědět, že mě někdo chce.

Jenom jako herečka?


Tak doma to je jasné… (Smích)

Subjektivní pocity většinou mají nějaký objektivní základ. Co bylo za tím, že ses v Divadle Husa na provázku přestala cítit šťastná?


Na Provázku se měnili šéfové, skončil Luboš Balák, po něm Pavel Šimák, který za dva měsíce odešel, a znovu se vrátil Luboš Balák. Přestávali jsme věřit, že se to někam pohne. Chtěli jsme si s kolegy dát inzerát: Chcete nás? Měli jsme pocit, že nikdo nechce převzít celou tu hroudu po Scherhauferovi. Později jsem měla pocit, že se začíná opakovat něco, co jsem už jednou absolvovala. Takové to kolektivní - pojďme si uvařit oběd nebo vyrazíme společně na výlet. Dříve jsem to dělala s láskou, ale při tom jakoby druhém kole jsem zjistila, že to už nemusím absolvovat znovu.

Co nakonec rozhodlo o tvém přestupu do Mahenky, tedy Národního divadla Brno?


V době, kdy jsem nebyla do jedné z inscenací obsazena, což se mi stalo poprvé, dostala jsem nabídku od Stanislava Moši z Městského divadla, tam jsem hrála v pěkné hře Richarda Beana Novomanželské apartmá. Měla jsem radost, protože jsem zjistila, že to jde i na větším jevišti. Potom jsem dostala z Mahenovy činohry nabídku hrát v Krvavé svatbě, kterou režíroval Jan Mikulášek. Zjistila jsem, že mohu hrát i tady, že umluvím prostor. Když nakonec přišla nabídka na angažmá, tak jsem to vzala. Řekla jsem si: když ne teď, tak kdy jindy.

Co si od toho do budoucna slibuješ?


Zajímavé role s novými režiséry, to je pro herce vždy občerstvující. Hrát s někým jiným, ne stále se stejným člověkem, což je někdy ubíjející.

V brněnském Národním divadle jsi naposledy zazářila jako Kateřina Medicejská v Královně Margot. Co tě čeká dále?


Kleopatra v Shakespearově hře Antonius a Kleopatra.



***

Rozhovor vyšel loni v létě v 51PRO, přikládám recenzi na Antonia a Kleopatru.



Další královská role Dity Kaplanové

Antonius a Kleopatra: o slabosti a síle


Josef Mlejnek



Činohra Národního divadla Brno má pomalu za sebou první sezónu, která byla cele v režii nového vedení. S hodnocením, dopadla-li zcela podle jeho představ, je třeba ještě počkat, každopádně se zde objevilo několik pozoruhodných inscenací: především mám na mysli dramatizaci Dumasovy Královny Margot, Preissové Gazdinu robu a naposledy Shakespearovo drama Antonius a Kleopatra v režii ředitele brněnské Mahenky Zdenka Plachého. Plachého režijní poetika, ať už šlo o jeho starší inscenace, Moliera od Bulgakova nebo Fantom opery, či o novější Deník krále a Královnu Margot, stále prozrazuje jeho původní povolání hudebního skladatele. Herecké role jsou v jeho výkladu spíš individuální party, které se dodatečně harmonizují - a to i s rizikem, že se celkově mohou nesejít -, než by vycházel z celkové obecné představy, v níž by postavy byly nuceny dodržovat pevně stanovený rámec. Od přesvědčení, že v Shakespearových dramatech neexistuje žádná plastičtější, robustnější a v mnoha odstínech živější ženská postava - takto byla mimo jiné zdůvodněna i dramaturgická volba -, je třeba k úspěšnému scénickému ztvárnění obtížného klasického díla ještě ujít dlouhý hus cesty. Divadlo má naštěstí ve svém souboru herečku, která dokázala postavě Kleopatry vtisknout neoslabenou a nekrácenou podobu. Už v roli královny matky Kateřiny Medicejské dokázala Dita Kaplanová uměřeně propojit královskou urozenost postavy nejen se shazujícím intrikánstvím, ale i s typicky dumasovským odérem travičství. Kleopatra je pochopitelně postava odlišná, ale základ, „to královské“, je podobný, pouze se s ním pojí urozenější, nepoměrně čistší divadelní kvality. Antonius a Kleopatra je dramatem o lásce a zradě a královnu lze podezřívat z úskočného či „jen“ hodně pragmatického chování, ale - i s odkazem na historickou předlohu - Kleopatra představuje především vábivý a nebezpečný vír ženství. Antonius, kterého ztvárnil Petr Halberstadt, sice je „blinded by love“, ale není vášní zmítaný manipulovatelný slaboch; o to je jeho osud tragičtější.

Scéna Daniela Dvořáka představuje jako vždy velice efektivní směs výpravnosti a úspornosti až účelovosti avšak ne samoúčelu - barevné „sirky“ zářivek nejen rozčleňují spolu se svislými plochami z průsvitné barevné látky prostor, ale vytvářejí silný dojem jeho naplněnosti. Navíc - například při mocenské pitce triumvirů a jejich suity na lodi - vytváří pohyb několika svislých zářivek sugestivní pocit kolébání. Světle modrý královnin egyptský trůn při římských scénách střídají široké schody - vzadu nahoře vidíme miniaturní pyramidy a římský chrám jako geopolitické atributy.

Spojenectví tzv. druhého triumvirátu se nějakých patnáct let po smrti Julia Césara začíná rozpadat - třetím triumvirem je Aemilius Lepidus (Jiří Pištěk). Antonia oženil Octavius Caesar (Petr Bláha) se svou sestrou Octavií, ale Antonius fakticky žije s Kleopatrou - tento svazek Řím nikdy neuznal. Petr Bláha propůjčil Octaviovi rozpustilost až rozjívenost - ač jeho skráně zdobí vavřín, máme pocit, že se snad pohybuje na kolečkových bruslích -, a zvážní ve chvílích, kdy se má projevit jako politický hráč - nebo hráč kočky s myší, když chce vlákat poraženou a poníženou egyptskou královnu do své římské pastičky. V první části je velice působivá scéna, kdy se královniny rozmařilé služebné a společnice Charmian (Sandra Riedlová) a Iras (Erika Stárková) ptají na budoucnost Učitele-věštce a dostává se jim mrazivě dvojznačných odpovědí.

První část, v níž se vpravujeme do děje, je méně spádná a stmelená než druhá, v níž jedna událost stíhá druhou. Jedním z vrcholů představení je chvíle, kdy poražený Antonius reflektuje svoji lidskou slabost a přirovnává se k mraku, který se chvíli může někomu jevit jako hrozivý ještěr, i když ve skutečnosti jde jen o chomáč par. Mluví v setmělém prostoru, v pozadí se rýsuje postava zrádce Enobarba - především v okamžiku jeho pozdního prozření a lítosti jej velice výrazně ztvárnil Jan Grygar. U dobrých představení bývá příznačné, že se neošidí ani zdánlivé vedlejší detaily. Odlehčující monolog Vesničana, který královně přináší v košíku jedovatého hada, je v podání Jaroslava Kuneše přímo vynikající. A nejen při něm doceníme živý a básnický překlad Jiřího Joska.



Josef Mlejnek



Národní divadlo Brno - William Shakespeare: Antonius a Kleopatra. Překlad: Jiří Josek. Úprava: Martin Dohnal a Zdenek Plachý. Režie: Zdenek Plachý. Scéna: Daniel Dvořák. Kostýmy: Martina Zwyrtek. Hudební spolupráce: David Šubík. Premiéra 17. dubna 2009.



(Vyšlo v časopise Sanquis)




Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 10664 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA