Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro deník Mladá fronta Dnes

Václav Klaus, Viliam Buchert

S čím půjde Václav Klaus v únoru do prezidentské volby? Je si jistý, že vyhraje? Jak vlastně pojímá funkci hlavy státu? A jak vzpomíná na "sarajevský atentát" před deseti lety? Na to odpovídá český prezident ve velkém rozhovoru pro MF DNES.

Pane prezidente, před několika dny uplynulo deset let od jedné z nejdramatičtějších a nejvýznamnějších událostí české polistopadové politiky. Na podzim 1997 padla vláda, kterou jste vedl. Luděk Vychodil, šéf vaší tehdejší kanceláře, časopisu Respekt řekl, že nejdříve jste v bosenském Sarajevu, kam vám volali, abyste odstoupil, neměl přesné informace, co se v Praze děje. Druhý den prý ale "vstal úplně jiný člověk". Co se s vámi stalo tu noc v sarajevském hotelu Holiday Inn?


Nechtěl bych používat tak silná slova jako pan Vychodil. Ale nekritizuji ho za to. Samozřejmě, že jsme tehdy byli postupně konfrontováni s tím, co se děje. Pak jsem přemýšlel, co mám dělat. V jistou chvíli mi došlo, že moje heslo "jedeme dál", které jsem náhodou vyslovil ze sněmovního okna, musí platit.

Popište podrobněji, co jste tehdy v Sarajevu dělal?

Tam to bylo okořeněné absurditou tehdejšího rozbombardovaného Sarajeva. Jeli jsme například navštívit vojáky mezinárodních jednotek obrněným transportérem, nemohl jsem ani sedět v normálním autě. Nebyla to klasická zahraniční cesta.

Pokud vím, při té cestě nefungovaly v některých místech ani mobily.

Celá atmosféra cesty měla podivný ráz kvůli místním složitým podmínkám. Ale vy jste na začátku řekl, že Sarajevo bylo nejvýznamnější událostí našich relativně krátkých dějin...

Řekl jsem, že jednou z nejvýznamnějších a nejdramatičtějších.


Jestli říkáte, že jednou z nich, tak já bych řekl, že bylo právě tou nejdramatičtější. Nicméně na rozdíl od jiných, kteří to teď hodnotí v hlubokomyslných televizních rozpravách, si myslím, že nejvýznamnější událostí nebylo Sarajevo v malém, ale byla jí uměle vytvořená vládní krize a ekonomická porucha, které nastaly už v druhé polovině roku 1996 po patovém výsledku voleb do Sněmovny. Všechno další, co vzniklo od té doby, to byl už jenom vlak, který nezadržitelně směřoval k jasnému cíli. Sarajevo bylo tečkou, jistým vyvrcholením. Já jsem si ale zoufal ještě více ten rok předtím.

Proč?

Byla nám uměle a s politickou ambicí naordinována ekonomická a měnová porucha, která nás přišla strašlivě draho. Lidem, kteří se do toho pustili, to bylo jedno. Šlo jim o krátkodobý politický cíl, dlouhodobý vývoj České republiky je tolik nezajímal. Postrádám v reakcích na Sarajevo toto zakotvení toho dvoudenního nejdramatičtějšího okamžiku v tom, co se odehrávalo předtím.


Kdo naordinoval tu poruchu? Národní banka s politiky v zádech?

Bylo provedeno vědomé obrovské zabrzdění našeho ekonomického růstu, které logicky vyvolalo doprovodné problémy. Pokoušeli jsme se tomu čelit zásahy v rozpočtové sféře, což je koneckonců jediná sféra, kterou má na rozdíl od centrální banky vláda k dispozici. Proto ony pověstné balíčky. Opakuji: ekonomika byla evidentně přibrzděna. Výrazně to poškodilo mnoho podniků a ještě více banky, fondy, spořitelny, pojišťovny. Překročit tuto fázi pak trvalo několik let. Ta vlnovka, která se navždy bude objevovat na grafu tempa ekonomického růstu, dokazuje, co nás to stálo. V důsledku toho jsme ještě dnes níže v HDP na hlavu, než bychom být mohli.

Ovlivňují kromě ekonomiky důsledky Sarajeva dodnes i naši politiku?


Spousta lidí se proti tomu, co se tehdy stalo, nepřetržitě vymezuje. Zejména ti, kteří tehdy nezvítězili. Pořád s tím žijí jako s velkým mindrákem. Žádné nové téma v podstatě nemají a v podstatě je tato země nezajímá, zajímají je pouze oni sami. Tak se k tomu bolestínsky vracejí. Snaží se to tak interpretovat, respektive dezinterpretovat.

Považujete pořád vaše bývalé kolegy z ODS Jana Rumla a Ivana Pilipa, kteří se tehdy postavili do čela těch, kteří šli proti vám, za zrádce?

Všimněte si, že já o tom mluvím daleko mírumilovněji než někteří jiní. Beru to jako politický souboj, kterých se odehrálo a odehraje v naši zemi spousta. Tady byly zvoleny jisté metody a já slovo zrádce prostě neberu. Usilovali o něco v politice a nedosáhli toho.

Vyčítá se jim, že mohli počkat, až se vrátíte ze Sarajeva do Prahy.


To je možná nešťastná součást toho všeho, ale v podstatě šlo o politický střet, který byl nepochybně nastartován skupinou lidí kolem centrální banky a tehdejšího guvernéra a následně zimního premiéra pana Tošovského. Intenzivně v tom vystupoval tehdejší ministr zahraničí Zieleniec, svoji šanci v tu chvíli uviděla i lidová strana v čele s Josefem Luxem. Ta dvě jména, na která jste se ptal v předchozí otázce, tak ta v tom střetu nehrála roli nějakých velkých hráčů. Podle mého názoru se přidali na druhou stranu v momentu, kdy se jim zdálo, že už je rozhodnuto, a nechtěli, aby jim ujel vlak.

Kdo pány Rumla a Pilipa použil a využil?

Jen říkám, že je nepovažuji za hlavní viníky toho, co se stalo.

Přestože se tehdy ODS rozštěpila, tak na prosincovém kongresu strany jste získal podporu 227 lidí z 312 možných. To je dost velká podpora, i když ta krize byla hluboká.


Můžeme říci, že těch sedmdesát procent hlasů leckdo nedostane ani za klidnější a rovnovážnější situace. Rozkol v ODS byl mezi špičkami strany, nebyl tak velký uvnitř strany. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby hlasovala celá členská základna, tak by to procento bylo pro mě ještě větší než u delegátů kongresu. Ale to není důležité. Dávno jsem pochopil, že i pak by bylo možné s tím mandátem, který jsme měli, přehlasovávat tu jinou skupinu, nemělo by to však význam. Takže oddělení a odchod části členů ODS jinam bylo v podstatě správné východisko.

Vyvolat vládní krizi by však nebylo tak jednoduché bez tehdejšího prezidenta Václava Havla, protože podle ústavy musí být některé procedury naplněny. Jak posuzujete jeho roli před deseti lety?


Ve své funkci se ke svému předchůdci vyjadřuji opatrně, až ostýchavě. Nemám důvod to porušit ani v tomto případě. Že on patřil mezi lidi, kteří stáli na druhé straně pomyslné barikády, bylo jasné. A pokud to nebylo někomu jasné, tak mu to muselo být jasné po jeho rudolfinském projevu. Ale i to beru jako součást svým způsobem legitimního politického střetu. Můžu se však ptát na náklady toho střetu pro zemi jako celek. Mně o ty náklady strašně moc šlo a jde.

Ve čtvrtek vyšla kniha Tomáše Ježka, která se jmenuje Zrození ze zkumavky. Popisuje v ní osudy naší privatizace. Na jednom místě tam píše o tom, že krize v roce 1997 byla konečnou fází takzvaného "falešného liberalismu". Nejmenuje vás přímo, ale narážky na vaši osobu jsou zjevné. Co říkáte tomuto názoru?


Podívejte se, já jsem člověk, který z výroků jiných lidí něco snese. Jistou odolnost jsem si vypěstoval. Tomáš Ježek byl jeden z mých nejbližších přátel, měl jsem ho rád a svým způsobem ho mám rád dodnes. Ale on nemá odolnost tohoto typu. On není schopen přijmout racionální argumentaci z mé strany. Proto ji ani nebudu činit. Říkám to opravdu velmi jasně. Mohl bych proti každé jeho větě postavit protivětu. Nepotřebuji to! Nemám to zapotřebí. Nechci zraňovat člověka, který není připraven hrát takovou otevřenou hru.

On v té knize také píše, že z privatizačních fondů bylo ukradeno téměř 50 miliard korun. A opakuje, že to nebylo vytunelováno, ale ukradeno. Zdůvodňuje to tím, že postoj vaší vlády k právním regulacím fondů byl vlažný, či dokonce žádný. Opět naráží na vás.


Ale naráží nejenom na mě. O tom, že jsme celou dobu bojovali o to, aby co nejrychlejší a úplně překotnou metodou vznikl co nejkomplexnější právní řád, si můžeme vykládat dlouhé hodiny. Myšlenka, že jsme nevytvářeli právní řád, že jsme to jakoby dělali schválně a že bylo několik moudrých lidí vedle, kteří to od začátku viděli a věděli, to je lež. Není to vytváření fikce, to není pravda.

A co je pravda?

Nechci na Tomáše Ježka nasazovat. Jeho postoje jsou založeny na jedné jediné věci - já jsem ho nejmenoval v roce 1992 ministrem pro privatizaci. Tečka. Nic jiného není třeba dodávat. Každá další věta k tomuto je nadbytečná. Říkám to zcela autoritativně.

V případě selhání v devadesátých letech se hovoří hlavně o vás. Všude zní: Za všechno může Klaus.


V tom je trošku taková českost. Tady se vždy hledá jeden viník, jedna osoba. Že já jsem po revoluci v Čalfově federální vládě byl za ODS jediný proti 16 či 17 jiným, o tom se už nemluví. Každý můj návrh, s kterým jsem přišel, byl přijat velmi zploštěně a posunutě. To je jasné. O spoustě věcí tehdy navíc rozhodovala česká Pithartova vláda.

Proč jste tedy kritizován hlavně vy?

Mohlo by to mít příčinu v tom, že já jsem ta jediná osoba, která je k celým devadesátých létům loajální. Vím, že jsme všichni, možná i Tomáš Ježek, dělali, co jsme mohli. Dělali jsme to neméně dobře než v jiných postkomunistických zemích, asi i lépe. Strašně mě štve, že téměř nikdo nevyjadřujete loajalitu k těm létům, a tím ani k sobě samému. To je trapné a téměř ostudné.

Uznáváte, že jste udělali chyby a že právní rámec změn mohl být lepší?


Udělali jsme před rokem a půl v Centru pro ekonomiku a politiku k 15. výročí zahájení privatizace seminář, tam vystoupila řada mých bývalých kolegů - Kočárník, Dyba, Dlouhý. I expremiér Čalfa. A tito lidi se přece jenom na to dívají jinak. Dnešní politická elita se tváří, že u toho vůbec nebyla a že o tom neslyšela. Jenže současní politici nespadli z višně. Nevyrostli ze vzduchoprázdna. I oni by měli cítit vztah k těm devadesátým létům. Vždyť to byla nejunikátnější historická chvíle ve staletích našeho národa. Takto pohrdlivě s tím zacházet, to nemohu přijmout. Respektive to přijímám, ale tleskat tomu nemohu.

Ale někteří lidé o tom nechtějí hovořit. Třeba právě Marián Čalfa. Na tom vašem semináři veřejně promluvil po mnoha letech poprvé.

Protože ho nikdo nezve.

To ne. Naše redakce ho léta žádá o rozhovor, ale vždy odmítl.


Tak to já nevím. Mimochodem, ať si každý přečte jeho vystoupení na tom semináři. On je právník a jemu nikdy nešlo o to, kam se má posunout kurz koruny, daňová sazba či ceny. On se podíval na ty první roky po revoluci, kdy byl u toho, tím, že zhodnotil, co všechno se udělalo na legislativní půdě. Jen ať si to každý přečte, jaké zákony vznikly a jak se jmenují. Jsem rád, že jsem Čalfu pozval a on přinesl zajímavé svědectví. Ať si Tomáš Ježek vezme jeho text a přesně řekne, co u kterého zákona se ještě mělo udělat jinak. Takto je možné o tom diskutovat, ale jinak to není férové.

Před několika dny se v novinách či časopisech k Sarajevu vyjádřil poměrně obsáhle kdekdo, ale vy ne. Kde jste vlastně byl?

Po třídenní cestě po Jihomoravském kraji jsem odjel do nigerijského Lagosu, kde jsem byl hlavním řečníkem na tradičním velkém fóru Afrika-Evropa.

Souviselo to s právě probíhajícím summitem EU-Afrika v Lisabonu?


Ne, ne. Bylo to na základě aktivity nadačních struktur. Když jsem to ale srovnal se svou loňskou návštěvou Nigérie, tak je dopad mé poslední cesty daleko větší. Při projevu před stovkami lidí tam seděl viceprezident, ministři financí a zahraničí, guvernér centrální banky a další významní představitelé nejlidnatější africké země. V předchozích letech byli na tomto setkání hlavními řečníky například Frederik de Klerk, John Major, Al Gore, Helmut Kohl či Šimon Peres. Na to mě nalákali. A téma bylo, co dál s Afrikou. To je velké téma, i když nikdo o tom u nás nepsal.

Na euro-africkém summitu v Lisabonu se o tom má také hovořit, ale ten bude kvůli účasti autoritářského prezidenta Zimbabwe Roberta Mugabeho asi okleštěný.


Já jsem tam nikomu neradil, jak jednat s Afrikou, to by mě vůbec nenapadlo a nemám k tomu ani ambice. Tento kontinent se trápí sám se sebou, hledá, kudy jít dál. A hledá k tomu zkušenosti u některých výrazných politiků světa. Nedělal jsem tam ale to, co dělají někteří představitelé Evropské unie, kteří jezdí Afričany poučovat. Oni jsou na to ale oprávněně velmi citliví.

Co jste Afričanům poradil?

Jsem kritický k tomu, jak svět s Afrikou zachází. Svým protekcionismem, svým vynucováním standardů, které se pro takové země vůbec nehodí. Někteří mluví a básní o pomoci a fakticky žádnou nedávají. Místo toho, aby se otevřel obchod, který by africkým zemím mohl pomoci. Jsem přesvědčený o tom, že ta pomoc se dělá v zájmu donátora, a ne v zájmu toho, kdo má tu pomoc dostávat. To vede k tomu, že se většinou pomoc netrefuje a její efekt je malý. Tyto mé názory vyvolávaly potlesk na otevřené scéně.


Když zůstanu ještě u rozebírané krize roku 1997 a současně se přenesu obloukem do dneška, tak se objevila jedna věc, o níž nevím, zda jste ji zaznamenal. Tehdy zazněla i hesla: "Klaus na Hrad." Pamatujete si na to?

Snad ano. Ale že bych si to dokázal podrobněji vybavit při tomto rozhovoru, tak to ne.

Kdy jste poprvé zaznamenal od svých poradců, přátel či politických souputníků názor, že byste se někdy mohl či měl stát prezidentem?

Lidé vám říkají stovky věcí, dostáváte stovky dopisů, čtete stovky analýz. V některých z nich byla tato myšlenka přítomna vždy. Ale na trh s tím nechodím. Bylo to už hodně dávno, kdy se to poprvé objevilo.

Teď vám položím otázku, která na první poslech na nic nenavazuje. Cítíte se osamělý?


Opravdu ne. Mnozí narážejí na to, že některé souboje na domácí i zahraniční scéně hraji jakoby osaměle. Ale těch lidí, ne mezi špičkovými politiky, kteří se dívají stejným způsobem na svět, je dost. Nejsem v tom ani zdaleka sám. Například v pondělí vyšel ve Financial Times Deutschland úvodník o klimatických změnách. Toho autora neznám, ale on říká v podstatě to samé co já. Také napsal, že tento problém je dnes demonstrován v podstatě na dvou lidech - na straně jedné je Al Gore a na straně druhé Klaus. On se přidal na tu druhou stranu. Kdybych neměl denně reakce tohoto typu, a já je mám, tak bych tu osamělost mohl cítit.

Já jsem to myslel jinak. Vaše postoje jsou od revoluce dobře známé. Také v jiných zemích byly a jsou známé názory prezidentských kandidátů. Ale u nás jste oficiálním kandidátem stále sám. Není to zvláštní situace? Vždyť volba hlavy státu bude už za dva měsíce.

Vůbec to tak necítím. Další kandidáti se najdou. Zatím jen sondují pozice a hledají správný okamžik.


Jen abyste nakonec nekandidoval sám proti sobě.

Jenže prezidentská volba není tak strašně blízko. I jeden den může být v politice velmi dlouhá doba. Ta volba je zvláštní v něčem jiném. Je volbou nepřímou, a tak nejsou možné standardní volební metody: objíždění celé země či billboardy na každé silnici. To nemá v podstatě žádný smysl. Nechápu snahy některých elektronických médií udělat společné besedy s kandidáty. Kdyby byla přímá volba, tak se tam budu drát, přemlouval bych všechna média, aby mi to umožnila. Ale v momentu, když je mým prostorem 281 volitelů, tak do televizních debat nepůjdu. Bylo by to kontraproduktivní.

To pak řeknou, že se bojíte. A Václav Moravec už navíc v jednom svém pořadu v ČT oznámil, že podobnou besedu chce připravit, a Jan Švejnar řekl, že by přišel.

Připravovat může, jenže tím jen manipuluje a tlačí, což je ale jeho zvykem.


Skutečně není zvláštní, že kromě ODS zatím žádná strana nevyprodukovala svého vlastního jednoznačného kandidáta ze svých řad?

Nechci se pouštět do hodnocení stran a potenciálních kandidátů. Ale jednu věc si troufám říci - je spousta mimořádně kvalitních kandidátů na prezidenta a této zemi by určitě neudělali ostudu. Možná to vzhledem k sobě říkám kontraproduktivně, ale realismus ve mně mi velí, abych něco takového řekl. Přesto v dané chvíli neexistuje protikandidát samozřejmý ve smyslu toho, že by se o něm dalo uvažovat, že je prototypem budoucího prezidenta. Kdyby takový byl, tak jsem si jistý, že by po něm jednotlivé strany okamžitě sáhly. Pokud to tak není, tak zažíváme dnešní stav. Když se mě někdy ptají, koho bych měl radši jako protikandidáta, tak je to pro mě nesmyslná otázka. To jako byste se zeptali Lukáše Bauera, který minulý týden vyhrál Světový pohár na 15 kilometrů, zda by radši porazil toho, či onoho. On je přece rád, že vyhrál. Je jedno, kdo byl druhý, třetí či čtvrtý.


Můžete jmenovat ty lidi, o nichž jste teď řekl, že by byli mimořádně kvalitními kandidáty?

Nemám je v hlavě a nemám sebemenší důvod, abych je hledal. Ale určitě tady jsou. Říkal jsem to jako obecný soud, že natolik důvěřuji této zemi a že jsem natolik vůči ní loajální, že bych nikdy nevyřkl posměšnou poznámku jako celá řada dalších lidí, že tady nikdo není.

Za několik týdnů budete pět let ve funkci prezidenta. Změnil jste po zkušenostech z Hradu pohled na výkon této funkce?


V jistém smyslu určitě ano. Kdyby to tak nebylo, tak bych byl nepoučitelný, rigidní a neflexibilní. Každý člověk se učí za pochodu. Na druhé straně jsem nemusel měnit nic ze svých názorů na svět. Při cestách po našich krajích se mě například na náměstích často ptají děti. Chtějí vědět, "jaké to je být prezidentem?" a "jak vás to změnilo?". Odpovídám, aniž bych jakkoli bagatelizoval ten můj krok do prezidentské funkce, že zásadní posun umě nenastal volbou prezidentem 28. února 2003, ale nepochybně po 17. listopadu 1989 vstupem ze soukromna do světa politiky. To byl ten skok o mnoho metrů dál. Další posuny podle funkcí byly už jen v centimetrech. Takže funkce prezidenta pro mě nepřinesla totální změnu.

Mnoho lidí u nás si však myslí, že prezidentská funkce by měla takzvaně zcivilnět. Masaryk se kdysi pasoval do role tatíčka národa. K tomu úřadu přes všechny změny společnosti patří i jakýsi majestát. Nemluvě o tom, že prezident má největší sídlo hlavy státu na světě.


Necítím to tak strašně silně, jak jsem to cítil zvenku toho úřadu. Naopak jsem za těch pět let v tomto smyslu znecitlivěl. Nicméně jsem přesvědčen, že jistý majestát k této funkci patří. Lacinou líbivostí se toho zbavovat není rozumné.

Máte konkrétní příklad?

Přišel jsem sem například s pocitem, že nemohu vystát délku fanfár z Libuše při slavnostních příležitostech. Trpěl jsem a trpím při tom za dveřmi. Šéf protokolu stojí vedle mě a na stopkách měří, kdy už mám vyrazit, abych došel na místo, kam mám dojít, přesně ve vteřině, kdy fanfáry skončí. Mohu vyletět z kůže a licituji, zda se ty fanfáry nedají zkrátit. Vždy mi nakonec vysvětlí, že to nejde. Mé úsilí přiblížit se jistému zcivilňování úřadu jsem tak v určitém smyslu vzdal.

A jaký model prezidentování vám vyhovuje? Chcete být také tatíčkem jako Masaryk?


Nejsem žádným tatíčkem. Ale jednu věc k tomu řeknu. S výjimkou prezidenta Masaryka nikdo necestoval po naší zemi tak intenzivně jako já. Zažívám to na každé krajské návštěvě. Minulý týden jsem byl v Jihomoravském kraji a ve většině míst, kam jsme přijeli, jsem slyšel to samé: Naše město zatím navštívil jenom jeden prezident, a to byl kdysi Masaryk. V dalším městě zase říkali: Naše město ještě žádný prezident nenavštívil, ale projel jím prezident Masaryk v roce 1926. Vždy pak skončím starostům či starostkám do řeči a říkám: To tedy nechápu, co ti prezidenti dělali, že k vám nepřijeli.

Co tím chcete říci? Že ta funkce má sice určitý majestát, ale že by dnešní prezident neměl být umístěn na nějakém nedosažitelném piedestalu?

Ano. Jsem přesvědčen, že musíte hodně hovořit s lidmi. Třeba na těch cestách. Určitě nikdo nepodepsal tolik fotografií jako já...

... v Masarykově době to s fotografiemi nebylo tak horké.


My jsme to ale zjišťovali a návštěva Masaryka byla vždy a všude daleko, daleko majestátnější. Že by byla nějaká beseda s prezidentem Masarykem někde na náměstí? Tak to by tehdy vůbec nikoho nenapadlo. On zamával lidem a šel na radnici. Já to chci opačně - být na radnici jen chviličku a jít spíše na to náměstí.

Když pozoruji okolní země, tak česká veřejnost vnímá své prezidenty daleko emotivněji. Pořád všichni čekají na nějaké vyjádření, neustále jste konfrontován s něčím, co se ve společnosti děje.

Souvisí to s dvěma věcmi. S ústavním postavením prezidenta a s reálnou podobou, kterou tomuto úřadu vtiskl první prezident Masaryk. Jsou země, kde je prezidentský systém, a tam je v médiích hlava státu pořád - v USA, Francii či Rusku. A zase jsou země, kde je prezident možná vidět méně - v Maďarsku, na Slovensku, v Rakousku, Německu. My jsme někde mezi tím.


Kandidujete podruhé a možná vyhrajete. Slovenský spisovatel Ladislav Mňačko kdysi napsal knihu Jak chutná moc. Jak by vám podruhé zachutnala moc na Hradě?

Nejde o moc! To je mystifikace lidí, kteří nepochopili náš demokratický pluralistický parlamentní systém. Pořád mají utkvělé představy a myšlenková schémata z doby minulé, tehdy šlo skutečně o moc a eventuálně o bezmoc. Nejedná se o moc, nejsme v té kategorii. Prezident může mít vliv, možnost na něco zatlačit, zapůsobit v nějakém směru. Ale že by měl moc? Podívejte se, Kaplický tady postaví knihovnu bez ohledu na to, že se to prezidentovi nelíbí, a řekl k tomu různé výroky. Představitelé Evropské unie podepíší příští týden ústavní smlouvu, šetrně nazvanou reformní smlouva, bez ohledu na to, že náš prezident proti tomu brojí, jak může. A v otázce globálního oteplování Al Gorové a Angely Merkelové vyhrají bez ohledu na to, co ten Klaus dělá. Takže vy hovoříte o moci, ale já mám někdy pocit absolutní bezmoci.


Myslel jsem to tak, zda byste byl po znovuzvolení razantnější. Druhé volební období je podle ústavy pro prezidenta přece to poslední.


Nejdříve chci připomenout, že platí obecný princip, který bývá u nás podceňovaný: znovuzvolení je vždy těžší než první zvolení. Říkám to s plnou vážností. A teď k té vaší otázce. Člověk přece nemá důvod, aby se předělal. Jsem loajální i vůči sobě samému, žiji s jistou kontinuitou svých postojů, myšlenek a názorů. Že bych je v případném druhém období mohl opouštět? To není z mé strany očekávatelné. Že se změní témata a situace, to je jiná věc. Připravuji k vydání knihu, jejíž obdoba vychází každý rok. Jmenuje se Rok pátý a čtenáři tam najdou mé projevy, články, rozhovory, dopisy. Ale každý rok tam bylo i jedno jiné téma, které dostalo samostatnou kapitolu. V roce 2005 téma evropské ústavy. O rok později to byla vládní krize. A za letošek to bude globální oteplování a environmentalismus. Tam najdete důkaz, že se každý rok zabývám něčím jiným. Nevím ale, co to bude v roce 2008 či 2009.


To jste mi nahrál. Jste kritizován právě za to, že na akademické půdě říkáte vlastní názory, které jsou v rozporu s názory establishmentu. Kam až v tomto směru můžete jít? Kde je ta hranice? Co je ještě vaše a za co už nemůžete jít?

Ta hranice není předem definovaná a není popsána v žádném manuálu. Že bych se dočetl: To už nedělej, tam už nesmíš.

Vy byste i tak neuposlechl, že?


Člověk by musel být nadčlověkem, kdyby vždy a přesně dodržel to, jak má v určité situaci postupovat a které slovíčko zvolit. Prezident je nedílnou součástí našeho politického světa, ale nemá být součástí pasivní, která pouze odráží to, co se u nás děje. Vidím takové prezidenty v některých zemích. Já jsem byl vždy aktivní v rámci toho systému. Snažím se ale uvažování establishmentu ovlivňovat. Opakuji slovo ovlivňovat. Více dělat nemohu. Kdybych to udělal, tak by to byl průlom do věcí, které prezidentovi nepřísluší. Dám vám příklad: evropská ústavní smlouva je podle mě neštěstím pro Evropu. Ale velmi rozlišuji své výroky na seminářích či konferencích od svého vystoupení na summitu zemí Unie.

Jenže to mnoho lidí nechápe, že mluvíte jinak tam a jinde zase onak.

Trvám na tom, že říkám pořád stejné myšlenky. Ale ty projevy mají jiný styl, jinou podobu, jinak argumentuji, ale rozpor v tom není. I když ho tam kdekdo hledá.


Přesto si myslím, že právě kvůli těm různým vystoupením se části veřejnosti i politiků zdáte vlastně neovladatelný. A možná i proto ostatní strany hledají pro prezidentskou volbu takzvaného Antiklause.

To je opravdu některými lidmi šířeno. Dobře, tak se podívejme, co je zásahem prezidenta, když hovoříme o té ústavní smlouvě Evropské unie. Kdybych byl neovladatelný, jak někteří stále a do omrzení tvrdí, tak bych mohl opravdu uplatnit ústavu, podle níž prezident sjednává mezinárodní smlouvy. Tou ta unijní smlouva je. Kdybych chtěl být radikální a stavět se na hlavu, tak napíšu dopis předsedovi vlády, že uplatňuji svoji ústavní pravomoc a že dojednání této smlouvy nenechávám na vládě, jak jsem jí to svěřil, a že to nechávám na sobě. Kdybych to chtěl udělat, tak bych byl neovladatelný. Ale já jsem to neudělal!

Jenže tu smlouvu tvrdě kritizujete, a ani to mnoho lidí nechápe.


Na poradě v této místnosti u vedlejšího stolu jsem předsedovi vlády Topolánkovi, vicepremiérovi pro evropské záležitosti Vondrovi a ministru zahraničí Schwarzenbergovi před časem oznámil, že abych vládě nekomplikoval život, tak nepojedu ani vyjednávat o unijní smlouvě a nepojedu ji příští týden do Lisabonu ani podepsat. Ale kdybych chtěl, tak bych mohl. V New Yorku jsem hovořil s portugalským premiérem Socratesem, který teď předsedá EU, a kromě jiného mi řekl, abych jim pomohl s našimi sousedy, myslel tím zejména Polsko, aby byla přijata reformní smlouva. Řekl jsem mu: "Pane předsedo, udělám maximum, abych vám pomohl. Já vám tady oficiálně slibuji, že nejvíc vám pomůžu tím, že do Lisabonu na to poslední dojednávání nepřijedu a nebudu tam žádným brzdným elementem." Tímto vyprávěním jsem chtěl vysvětlit, že skutečnost se liší od toho, co říkají někteří moji kritici.

A jaké pocity u vás vyvolává slovo Antiklaus? Přece jen je v tom názvu obsaženo vaše jméno.


Ale nic nevyvolává! Ani nevím, jak by měl ten Antiklaus vypadat. Netrápí mě to, že se to používá v médiích. Ale vyjadřuje to jednu důležitou věc. Nehledá se někdo s nějakým zřetelně pozitivním programem a postojem. Hledá se někdo s antipostojem, a to je něco jiného než pozitivní postoj. To umí opravdu každý, říkat pouze: Tohle ne, tohle ne, tohle ne. Je to snadné a laciné.

Jste známý tím, že si i několik týdnů dopředu připravujete své projevy. Už si chystáte projev, s kterým vystoupíte při prezidentské volbě před senátory a poslanci?

Přemýšlím o něm. Některé argumenty jsem už použil na kongresu ODS. Původně jsem se zamýšlel nad tím, zda si to nemám nechat na začátek února, ale pak jsem si řekl, že v tom sále bude sedět 122 potenciálních volitelů z potřebných minimálně 141. Tak jsem si všechno nenechal na únor, nezdálo se mi to vhodné. Teď v pondělí mě čeká projev v Berlíně na prezentaci mé knihy o modré, nikoli zelené planetě.


Slyšel jsem, že vaše kniha vyjde i v dalších zemích.

Ano. Podepsáno je to už v Polsku, Holandsku a Španělsku. Pracuji na korekturách anglického překladu. A kontaktovala nás nakladatelství z Ruska, Francie a z Řecka. Uvažuje se i o Ukrajině.

Takže teď ten projev při volbě.

Intenzivně pracuji spíše na novoročním projevu, který je vždy velmi důležitý a očekávaný. Proto jsem si formulačně svůj kandidátský projev ještě nepřipravil.

Jak vlastně píšete? Lehce a rychle? Nebo se u toho trápíte?

Uvažuji spíše rukou či tužkou než hlavou. Já to neumím jinak. Neumím si to celé dopředu vymyslet a pak dát rychle na papír či napsat do počítače. Vymyslím nejdříve název, pak podle toho vznikne první věta a potom, to ovšem myslím s nadsázkou, píše ta ruka, nikoli hlava.

Při volbě v roce 2003 totiž vaši protikandidáti své projevy podcenili.

Bylo to tak, ale já se snažím být vždy při podobných příležitostech dobře připravený.


Jste přesvědčený, že vyhrajete při volbě prezidenta i podruhé?

Každý člověk, který jde do nějakého souboje, by měl mít vždy ambice na vítězství.

Viliam Buchert, Mladá fronta Dnes, 8. 12. 2007

Václav Klaus
Prezident České republiky
Čestný předseda ODS
Osobní stránky