Ať žije nedemokratická strana!

E. Kocourek

Vše v tomto textu jsou moje subjektivní názory a dojmy. Předznamenávám to to zde, abych to nemusel opakovat u každé následující věty. Aby případní čtenáři nebyli v pokušení napsat „ale tak to přece vůbec není!“. Je nebo není, tak to vidím já.

Mnohé české politické strany se zaklínají svojí demokratičností. Nejde jim přitom o demokracii samotnou, ale o to, odlišit se tím od komunistů. Cože, od koho? Inu, od poctivých rudých komunistů v KSČM. Ta (jinak zcela bezobsažná) nálepka „demokratické strany“ zřejmě někomu připadá onačejší, nežli přesnější vymezení „všechny partaje, ve středu i nalevo i hodně nolevo, jiné než KSČM“.

Ale čert (protentokrát) vem tohle nálepkování. Něco z té proklamované demokracie nejspíš prosáklo i do vnitropartajního života. A nedivil bych se, kdyby i u těch rudých. Takové to že většina má vždycky pravdu a největší pes m..., totiž, má taky vždycky pravdu. A jsou s ní potíže, s tou demokracií. V novinách čtu o mrtvých duších, o právě včas před sjezdem zakládaných buňkách (či co?) , o stovkách náhle v týž den prozřevších zájemců o členství, o usilovných pokusech ty mrtvé duše aspoň jedinkrát v jejich fiktivních životech potkat, spatřit, promluvit s nimi. Docela by mě zajímalo o čem.

Jako voliče mě zas až tak mnoho*) nezajímá, co se děje uvnitř té které partaje, ale jak vystupuje navenek. Co je mi do toho, v kolikátém kole a kolika hlasy byl do té které vnitropartajní funkce zvolen ten který papaláš? Který jiný papaláš mu přitlačil a co kvůli tomu vyhandlovali? Podstatné je pouze to, co z té partaje vyleze ven. Jak hlasují její poslanci a senátoři, jak vládnou její ministři, jak úřadují její radní a zastupitelé. Je mi lhostejno, zda jsou ke svému počínání tlačeni vrozenou a/nebo vypěstovanou solidností a poctivostí nebo partajním usnesením. Nebo miliónovou směnkou. Fakt je mi to jedno, už proto, že se to ani nedá zjistit. (Žádné „proč“ se totiž nedá zjistit.) Důležité je jen to, co doopravdy dělají.

Jako volič volím stranu. Přečtu si volební program, poslechnu si proslovy řečníků a předpokládám, že je to všechno míněno vážně. Nejsem zvědavý na to, že ta strana jednoho dne „demokraticky“ zvolí úplně jiné papaláše a neméně demokraticky udělá čelem vzad, co dosud odsuzovala začne podporovat a co podporovala, to hodí přes palubu. Uvítal bych trochu víc stability.

A tak se ptám: nefungovalo by to bez té (vnitrostranické) demokracie snáze a jednodušeji? A také stabilněji? Co kdyby politická strana stála a padala s otcem zakladatelem (libovolného věku)? Co kdyby o politickém směřování partaje, o kandidátce do Sněmovny i do Senátu i do všech krajů rozhodovala jediná osoba? Samozřejmě, jedna osoba nemůže dělat všechno, nemůže všechno vymýšlet vlastní hlavou. Za tím účelem by všechny ty dosavadní běžné „demokratické“ mechanismy mohly existovat i nadále. S hlasem poradním. I nadále by se volilo, usnášelo, kontrolovalo, navrhovalo. Akorát že poslední a rozhodující slovo by měla ta jediná osoba. V té by se ta partaj personifikovala.

Jak by to asi probíhalo? Do partaje bych vstupoval proto, že se mi líbí to, co říká a dělá pan P.Q. a že proto chci pro něj pracovat. A ne proto, abych si v té partaji vytvořil svoji vlastní mocenskou základnu z více či méně černých duší a jednoho krásného dne si tu partaj (celou, nebo jenom nějaký její kus) ukradnul pro sebe.

Měl by fungovat i kariérní postup. Chci dělat kariéru v partaji, tak pilně pracuji a snažím se, aby si mne šéf povšimnul kvůli tomu, jak jsou výsledky mého snažení prospěšné pro jeho záměry. A ne že vyhandluji podporu mého klanu spolupartajníků nějakému lumpovi za podporu pro mne od toho lumpa a jeho klanu spolupartajníků na oplátku.
U rozumných zaměstnavatelů to funguje právě takhle. Třeba by to fungovalo i v politice.


(*) To kecám. Některý volební kongres může být docela zajímavý kabaret.