Michal Horáček – hazardér nebo pojem v české kultuře?

Jitka Macháčková

Tímto článkem zahajuji volný cyklus pokračování o osobnostech, které v české hudební kultuře zanechaly stopy. Prvním, který mě napadl z mého dlouhého seznamu je Michal Horáček a chci se v článku pokusit odpovědět na otázku v titulku, aby novináři, jako je pan Čulík, nemohli poukazovat právě na články s otazníkem v titulku, které už jsou podezřelé jenom tímto. Odpovědi se prý zpravidla nedočkáme. Otazník se v nadpisu nedoporučuje, ale berte to jako výzvu pro mě otázku zodpovědět vám i sobě. Potom, proč otazník nezvolit?

Člověk, který se ještě po čtyřicítce rozhodl vystudovat filosofii na Karlově univerzitě, snad proto, aby nebyl černou ovcí rodiny bez titulu a také o ní tvrdí: „Při studiu filosofie jsem pochopil, že když jdete do lesa s odborníky, jeden vám bude vyprávět o veverkách, druhý o půdě a třetí o zavlažování, tak jedině filosof vám řekne, co je les.“ Má v tom samozřejmě úplnou pravdu.

Michalu Horáčkovi se po studiu na UK přeskládal žebříček hodnot a dozajista si uvědomil, že nejen hazardem je člověk živ. Sám se k tomu vyjádřil v myšlence, co mu staří filosofové dali, když to přirovnal k náboženské zkušenosti a obdivu přednášejících profesorů. Filosofickému myšlení se naučit nedá, zrovna jako umění, všechna ostatní konání jsou řemeslem nebo rutinou, říká Horáček.

Když vidí lidi, kteří se o něco usilovně snaží a přitom nemají talent, je mu z toho smutno. Myslím, že Michal Horáček s filosofickým myšlením nemá problém,talentem je obdarován i po literární stránce a už dávno všichni známe jeho texty písniček, které interpretují Helena Vondráčková, Lucie Bílá, Richard Müller nebo Karel Gott a další. Dnes už dokonce Petr Bende, loňská hvězdička Superstar II.
Textař Horáček má za sebou novinářskou praxi, dokonce kdysi dávno vyhazov z fakulty žurnalistiky, asi nebyl dostatečně uvědomělý a socialisticko-komunistické ideje mu nic neříkaly. Nyní ve zralém věku budoucnost vidí zejména v písňovém textu. O češtině však tvrdí, že textaře svazuje, protože má přízvuk vždycky na první slabice, netvoří synkopy a odporuje tím anglosaskému modelu rockové písničky. Celou věc komplikují dlouhé slabiky. Snad podle Aristotéla, který tvrdil, že jedině správná hudba je taková, která zhudebňuje text, ne naopak, nechává i Michal Horáček svoje texty zhudebnit. V opačném případě je totiž textař značně omezen a text nikdy významově nedopadne dobře. Kromě toho Michal Horáček říká, že je hudebně netalentovaný, proto by asi ani nedokázal na hudbu text složit. Nezná-li noty… a nemá-li absolutní sluch...

Zato má spoustu fantazie a jeho texty se většinou zabývají anděly: „Andělé, odhalte tváře!“ v písničce Baroko pro Rišo Müllera nebo „Anděl, co tančí, znaven a zkřehlý, uprostřed jiných na špičce jehly“ v písni „Individualita“. Také Petr Bende, pro kterého Horáček napsal text, ve své novince zpívá o andělu, co perutí mách.

Tyto texty odkrývají autorovu trochu dekadentní duši, hledající vztah mezi mužem a ženou, filosoficky se obrací do sebe a nakonec nachází útočiště v duchovním světě. Východiskem je obraz mystiky. Dokonce šel tak daleko, že napsal píseň „Z fotky mé mámy kape krev“, ke které napsal hudbu Petr Hapka a na mě působí drsně, cynicky, až neomaleně. Michal musel mít hodně špatnou náladu, když píseň psal, zdánlivě vyrovnaný člověk se uvnitř zmítá v myšlenkách, které na něho působí depresivně... No uznejte: „Z fotky mé mámy stříká krev. Uprav si aspoň tenhle šev. Ne, počkej, nemám vypito. Je to krev. Vidíš ? Lepí to,“ zpívá se v téhle písničce. Je to docela odporné.

Další výtvor byl napsán pro Lucii Bílou a Petra Hapku, všichni ji známe, „Dívám se, dívám“. No a já vidím Michala Horáčka, že hledá přece jen útočiště u žen, rozhřešení, uvědomuje si svoje prohřešky a čeká pochopení a odpuštění. Pochod těchto myšlenek slyšíme i v písni pro Michaela Kocába „Z cizí ženou v cizím pokoji“. S noblesou poeta dokáže projevit cit a lásku a nebýt jeho emocí, tak by takové krásné písně nevznikly a český hudební průmysl by byl dozajista ochuzen o fajn muziku.

Michala Horáčka známe také jako bývalého majitele sázkové kanceláře Fortuny a hazardního hráče, což v některých textech také uplatňuje: „I když ten tralalák padá mi, hlavně že vyhrávám barvami.“ Znovu ožívá atmosféra, kterou zná snad z kasin, padlá hráčská a hazardní vášeň, ale i nostalgie života, kterou si muž v letech dozajista prožívá. Písničky „Kocour se schoulil na tvůj klín“ nebo „Bude mi lehká zem“ pro Janu Kirschner, zhudebněné také Petrem Hapkou patří k nejzdařilejším.

Ovšem moje nejoblíbenější je právě „Šaškové počmáraní“, která byla napsána na míru pro pořad „Manéž“ Bolka Polívky, píseň má logičnost a švunk a já jsem ráda, že Michal Horáček jako správný filosof, poznal, co znamená mít už dost, jak říká Seneca, podnikání zanechal a věnuje se show-businessu, kterému může ještě ledacos dobrého dát víc než v podnikání.

Analogii štěstí a peněz si totiž tento muž uvědomuje asi víc než kdokoliv jiný, protože sám začínal jako studentík od nuly a za vše, co má, může vděčit právě štěstí a penězům, které dělají zase peníze. Bezmála také troše toho talentu a bezesporu chytré hlavě. Shrnuto, na počátku bylo trochu hazardu a odvahy a pak se z toho stal pojem v české kultuře. Děkujeme vám Michale, pokračujte dál. Chcete se dočíst o jeho životě víc? Má internetové stránky: www.michalhoracek.cz