Kosovský fenomén

Vlastimil Podracký

Prezident Bush při nedávné návštěvě Albánie mluvil se samozřejmostí o nezávislosti Kosova, jako by to byl dar, který přivezl albánskému lidu. Také byl v Albánii, jako téměř v jediné Evropské zemi, opravdu lidmi vítán. Rozdávat samostatnost národům je americká specialita a také Československo kdysi obdrželo samostatnost na základě stejného principu, proto bychom měli být k takovým projevům shovívaví.

Jenže dnes je už jaksi po boji, kdy je každý generál chytrý. Kosovo už bylo v r. 1989 z 90% albánské a už tenkrát byla válka před závěrečnou bitvou, kterou Srbové, díky neobratnosti své politiky, prohráli, ve válce, ve které zcela zvítězit ani nemohli. Dnes už se vede jen boj o oněch 10% území, které jim náleží. Pokud bude Kosovo patřit Srbsku, je pravděpodobnost, že se srbští utečenci vrátí a toto území se srbské udrží, na nějaký čas poněkud větší. Pokud však bude Kosovo samostatné, bude oněch 10% patřit nepřátelskému státu, zbytek Srbů se pravděpodobně vystěhuje (většina z nich v Kosovu stejně není) a genocida Srbů v Kosovu se tím dovrší. Rozhodnutí je tedy důležité. Lidé na druhé straně oceánu to těžko pochopí a kupodivu i u nás jsou k těmto problémům hluší. A to samozřejmě nemluvím o některých evropských národech, pro které jsou Srbové historičtí nepřátelé.

Celá věc budí emoce také proto, že Srbové považují Kosovo za kolébku svého národa. Jak to, že národ nežije ve své kolébce, ale o několik desítek (set) kilometrů dále? Nebudu zde vysvětlovat složité dějiny Balkánu, ale ani v těch knihách, které se jimi zabývají, toho mnoho o fenoménu zatlačování Srbů v Kosovu nenajdeme. Historiky spíše zajímají bitvy a králové, než populační změny. Začalo to zřejmě v r. 1389 porážkou srbských vojsk od Turků. Pod tureckou nadvládou byl prosazován spíše islámský prvek. To se sice změnilo po r. 1912, kdy Kosovo připadlo opět k Srbsku, ale asi se už s albánskou většinou nedalo mnoho dělat. V poválečném období však bylo v Kosovu ještě 27% Srbů. A zde je nutno se zastavit. Proč klesl jejich relativní počet na 10%?

Kosovským fenoménem nazývám právě ono na oko pokojné zatlačování křesťanského a ateistického obyvatelstva islámským živlem. To, co se děje v Paříži, Londýně a Antverpách, se dělo o jednu generaci dříve v Kosovu. Jenže nikdo tento fenomén nechtěl vidět. Klapky na očích a zevšeobecňování vedly k mylným výkladům, že se jedná o fenomén komunistického státu, o výsledek komunistických manipulací a nepřirozených hospodářských poměrů. Ale ono to tak není. V Jugoslávii byl tržní systém. Národnostní změny nebyly násilně prováděny. S kosovským problémem si komunistický režim viditelně nevěděl rady. Jeho přirozená snaha byla problémy zamlčovat a neřešit. Kosovský fenomén, tedy zatlačování neislámského obyvatelstva islámským, opakující se dnes v evropských městech a nastupující razantně na konfliktní linii islámu a liberálních národů, bych shrnul do těchto bodů:



1. Výrazně vyšší porodnost islámského obyvatelstva než ostatních skupin. Ta není dána zásadně rasovou odlišností, ale jen kulturně a nábožensky (nějaké rasové odlišnosti být mohou, ale nejsou podstatné; ani v Kosovu nejsou výrazné rasové rozdíly obou skupin).

2. Výrazně nižší životní úroveň oblasti (Kosovo mělo jen asi 28% životní úrovně Srbska), a v rámci oblasti nižší životní úroveň islámského obyvatelstva oproti neislámskému. To je dáno kulturními prvky islámského obyvatelstva:¨

a. mnoha dětmi,

b. nemožností výdělečného přínosu ženy,

c. nižším vzděláním vyplývajícím opět z hospodářsky nižšího statusu a z neschopnosti se přizpůsobit z náboženských důvodů.

Nemuslimové mají na základě opačných tendencí (málo dětí, zaměstnanost žen, vyšší vzdělání) životní úroveň vyšší. To sice nemusí platit stoprocentně, ale je to převažující jev.

3. Rozevírání nůžek hospodářské a kulturní vyspělosti islámského a neislámského obyvatelstva, tedy tendenci ke zvyšování rozdílů navzdory vnějším zásahům a různým sociálním opatřením. Rozdíly se nevyrovnávají, naopak chudí (muslimové) se na základě bodů 1 a 2 stávají chudšími a bohatí (nemuslimové) na základě opačných tendencí bohatšími, i když jsou v prostředí shodných příležitostí. Sama existence kosovského fenoménu rozevírá sociální nůžky. Nízká natalita a vyšší vzdělání neislámského obyvatelstva znamená expanzi životní úrovně, vysoká natalita a nedostatek vzdělání muslimů znamená pokles, případně stagnaci životní úrovně. To se s každou další generací prohlubuje. (Proces probíhající ve světě mezi vyspělými a zaostalými státy má shodné příčiny i projevy.) To vede k představám, že je nutno chudým pomoci na základě ideologicky zkreslených analýs ohledně příčin bídy (nepochopení bodů 1 a 2). Ideologická zatemnění skutečností byla shodná v bývalé Jugoslávii s dnešní Francií, Holandskem, Belgií apod. - víra v marxizmus (údajně třídní rozdíly vzniklé vykořisťováním, národní a náboženskou diskriminací nebo jiné báchorky).

4. Sociální paradox. Socialistické přerozdělování prostředků chudším, především přídavky na děti a hospodářská pomoc větším rodinám, nezvyšuje jejich sociální statut, dokonce snižuje. Každý finanční obnos věnovaný v rámci socialistického přerozdělování je posílením kosovského fenoménu, protože je přednostně využit pro zvýšení porodnosti a pro náboženské účely, nabídka vzdělání zůstává nevyužita. S každou další generací potom kosovský fenomén narůstá a polyká stále více a více prostředků jako černá díra. Tak si vlastně křesťanské a ateistické obyvatelstvo platí svoje hrobaře. To je dáno ateistickými představami, že náboženství zanikne a lidé budou žít všichni svorně v nějakém socialistickém systému. Proto bývají islamisté zadobře s levicovými liberály a mají společný zájem na sociálních opatřeních. Levicově liberální politici v nich vidí voliče a nezodpovědně z toho těží.

5. Liberální maladaptivita. Téměř všechny liberální ideje (odmítání zdravé míry xenofobie, přespřílišná otevřenost jiným kulturám, bezbřehá tolerance /včetně tolerance ke lžím a špatnostem - přitom tolerance patří lidem, nikoli jejich zlým skutkům…/, relativizace kulturních hodnot, zavržení vlastní tradiční kultury) berou lidem, kteří se jimi řídí, obranné mechanizmy (obecně jde o odmítání všech předsudků - nastřádané zkušenosti generací, které tvoří přirozenou obranu každé společnosti). Liberalizmus tváří v tvář islámu ničí sám sebe. Neislámské liberální obyvatelstvo je tolerantní k šíření islámské civilizace, nikoliv opačně.

6. Nedostatek demokratických pravomocí. Modernistický stát, který je, navzdory opačné rétorice, nedemokratický, zbavuje občany pravomocí a tím i možnosti se bránit. To platilo pro komunistickou Jugoslávii shodně se stávajícími liberálními státy Evropy (Amerika je na tom lépe). Občané na místní úrovni nemohou odmítnout přistěhovalce nebo po něm chtít asimilaci. Ve státě nemohou vzniknout zákony vytvářející tlak na asimilaci (nebyla by dodržena tzv. lidská práva, náboženská svoboda ap.), přestože by si to většina obyvatel zcela určitě přála. V modernistickém státě vládne byrokracie (často mezinárodně kooperující a tím se vzájemně utvrzující o svých pravdách, popř. podléhající různým globálním vlivům - ať už hospodářským či vlivům nejrůznějších nátlakových skupin /za nimiž však mohou stát opět zájmy hospodářské…/), nikoliv občané. To se kryje obvykle řečmi, že demokracie je v této věci defektní a vede k utlačování menšin. Centralizovaný stát neumožňuje ani vládu občanů v obcích. Rozšiřování pravomocí EU to jen akceleruje. Obyvatelé obce měli za feudalizmu větší pravomoci bránit svoji kulturu než dnes. Proto se také mohli zachovat i pod muslimskou vládou křesťanské obce a celé oblasti. Také židé ve svých ghettech. Této možnosti jsou lidé v tzv. liberálním státě zbaveni.

7. Koloniální efekt. Na základě bodů 1,2 a 3 jsou nemuslimové převážně lékaři, inženýři a podnikatelé. Muslimové převážně nekvalifikovaní dělníci. To vede k silnému pocitu vykořisťování a muslimská inteligence z toho těží, aby se zbavila konkurence. Jakmile muslimové již nějakou inteligenci mají, následuje diskriminace nemuslimů, která je obvykle kryta rétorikou o cizí nadvládě, národnostním útlaku apod. (podobný proces probíhal v koloniích, v době jejich osamostatňování). Zveřejňují se statistiky, ve kterých je nesoulad v pracovních zařazeních vysvětlován marxisticky, nikoliv pravdivě na základě bodu 1 a 2 kosovského fenoménu.

8. Vystěhovalectví neislámského obyvatelstva z oblasti, které je dáno:

a. celkovou nižší životní úrovní oblasti a s tím spojenými nepříjemnostmi,

b. nezaměstnaností danou vysokou natalitou islámského obyvatelstva v předchozí generaci,

c. zločinností a drobnými ústrky namířenými proti neislámskému obyvatelstvu na základě tribalizmu nebo na základě „koloniálního efektu“,

d. vyšším vzděláním a schopností se lépe uplatnit ve světě.

9. Spíše omezeně platí prvek smíšených rodin (který je velmi důležitý v islámském státě s právem šaría). Smíšená rodina je vždy islámská, protože konverze od islámu není možná a trestá se smrtí. To může být třeba jen vyhrožováno nebo naznačováno. Pokud to tak není, musí se smíšená rodina vystěhovat, protože v prostředí, kde tvoří islámské obyvatelstvo nezanedbatelnou část, to znamená minimálně nápadnou ostrakizaci.

10. Do kosovského fenoménu spadá jeho nepochopení všemi nezúčastněnými. Oběti, pokud se brání, protože to jinak nejde, dělají to obvykle prostředky, které nejsou obecně uznávané (ozbrojené střety), takže vyvolávají nepříznivý dojem u nezúčastněných. Reakce okolí potom napomáhá muslimům.



Kosovský fenomén lze srovnat s rakovinovým nádorem, který se rozrůstá nadměrným bujením svých buněk, vytlačováním a požíráním jiných buněk, a výživou, kterou mu dodává umírající tělo, přičemž vnější násilné zásahy bujení jen podporují.

Kosovský fenomén vysvětluje vítězství konzervativní kultury nad liberální a socialistickou. Muslimům nelze upřít jistou dávku askeze, solidarity a rodinné soudržnosti. Také odmítnutí individualizmu a relativizace hodnot. Výchova je vede k výraznému uctívání tradic, rodinné loajalitě a uznávání autorit. Materiální hodnoty nejsou podstatné, stejně jako jakýkoliv osobní prospěch. V podstatě by se liberální obyvatelstvo mělo od nich učit a nepodléhat liberálním idejím, které jsou maladaptivní.

Kosovský fenomén je problémem dneška, je problémem upadající křesťanské a liberální civilizace. Neexistoval v době, kdy křesťanská Evropa konzervativní hodnoty uznávala a nebylo socialistické přerozdělování. Srbové se dokonce v období devatenáctého a začátku dvacátého století v Kosovu rozrůstali, protože byli hospodářsky úspěšnější a natalita byla v přímé relaci k hospodářskému statutu.

Kosovský fenomén není jen v Evropě. Probíhá na celém světě. Je o to nebezpečnější, že není pozorovatelný. Nevzrušuje reportéry světových informačních médií, protože je těžko medializovatelný. Je to nezvratný pomalý proces. Probíhá např. uvnitř palestinského národa. Palestinští pravoslavní křesťané, kterých bylo ještě v šedesátých letech asi 25%, se dnes také vytrácejí. Statistiky neznám (snad ani nejsou), ale město Betlém, které ještě bylo donedávna celé křesťanské, už má nezanedbatelnou muslimskou menšinu (možná už většinu), mešity se tam staví jedna za druhou, na ulicích už nejsou evropsky oblečení lidí, ale zahalené ženy. Stačí si toho jen trochu všímat. Prosperující stát Libanon měl ve sporných sedmdesátých letech nadpoloviční většinu křesťanů. Bylo by zajímavé pozorovat, kde jsou dnes? Libanonci se stěhují houfně do Ameriky. V Buenos Aires tvoří prý většinu přistěhovalců. Co z nich zanedlouho zbude? Přistěhovalci z arabského světa do USA většinou nejsou muslimové, jsou to vytlačované náboženské menšiny. Nikdo o tom neví, nikoho to nezajímá. Jen občas to někde bouchne, třeba v Kosovu. Svět neví o co jde (nejméně ze všeho Američané) a staví se obvykle na nesprávnou stranu.

Podobný proces probíhá na všech frontách v Rusku. Na Kavkaze a ve střední Asii, v Tatarstánu. Rusů ubývá a přibývá muslimů. Mnozí to mají za následek rozpadu Sovětského svazu. Proč ale působí jednostranně? Je to stejný proces jako byl v Kosovu a dnes se projevuje razantně v evropských městech. Kdybychom studovali, proč v Antverpách je už polovina muslimů, přišli bychom na zcela shodné atributy jako v Kosovu. Kdo s odstupem času navštíví Amsterodam, Antverpy, Londýn, Paříž, vidí změny zcela jasně. Evropa zasáhla v Kosovu na obranu muslimů zcela maladaptivně sama proti sobě. Hloupost se nepromíjí.

Pokud si dosadíme za křesťany a ateisty buddhisty a hinduisty, můžeme modifikovaný kosovský fenomén pozorovat v jihovýchodní Asii. Možná má některé jiné atributy, určitě jsou výraznější body 6,7 a 8 a nevýrazné body 1 a 2. Zprávy z Indonésie, Thajska a Filipín to naznačují. Na ostrově Bali, kde byla pouze hinduistická kultura, se už dnes objevují mešity. Odkud se vzaly? Ale na to se obvykle reportéři neptají.

Jak jsem už naznačil, levicově liberální myšlenky kosovskému fenoménu nahrávají. Řešení leží pravděpodobně v konzervativní oblasti. Na prvním místě, do té doby, než se křesťanská Evropa vzpamatuje, je zapotřebí se izolovat, to nejenom proti přistěhovalectví, ale i v rámci vlastní země. Je zapotřebí vytěsnit levicové představy o přerozdělování a marxistické zažité komplexy rovnostářství. Je zapotřebí přijmout jako nutnost, že každý se musí živit sám (a to ne jen jako jednotlivec, ale i jako skupina v rámci obce), a uživit svoje děti. Že prostě budou rozdíly a že některé městské části budou vypadat bídně. Že to prostě nelze jinak. K tomu je cesta přes větší nezávislost obcí a větší pravomoci občanů v obci, jejichž rozhodnutí ohledně toho, zda někoho do obce přijmou, a za jakých podmínek, by mělo být podstatné. Demokracie a subsidiarita by měly být obranným mechanizmem.

Levicoví liberálové mají stále falešnou představu, že lze kultury nějak sjednotit a podřídit jejich osvícené vládě, bez násilí přimět muslimy, aby měli jedno dítě, nechodili do mešity a nežili podle Koránu. To nelze v historicky krátké době dosáhnout tak, aby mezitím nezaplavili pomocí kosovského fenoménu svět a nezlikvidovali Západní civilizaci. Potom už nebude ani levicových liberálů a jejich názory mohou sloužit jen jako pohádky nebo vtipy pro zasmání. Z našeho pohledu půjde spíš o něco jako smích skrz slzy… jako třeba tohle:

V multikulturní Evropě se potkají tři Evropané (téměř poslední svého druhu).

Jeden za stálého ohlížení ztlumeným hlasem povídá: „Představte si, že nějací …,“ opět se ohlédne, nemůže jmenovat dané lidi, protože by to byla pomluva skupiny obyvatel. „Prostě nějací … mi ukradli dceru a udělali z ní boha ve svém chrámu. Policie tam nesmí, protože je na svaté půdě a bylo by to nepřípustné narušení náboženské svobody.“

„To nic není,“ říká druhý. „Mně unesli ženu do harému a policie tam nesmí, protože by to bylo narušení soukromí jednotlivce.“


„To nic není,“ říká třetí. „Mně zabili otce a rituálně snědli jeho mozek. Když jsem si na ně stěžoval na policii, řekli mi, že jsem xenofobní, nemám úctu k odlišným kulturním projevům, a mohl bych být potrestán.“