„Antidiskriminační zákon“ – součást pohřebních písní Evropy

Vlastimil Podracký

Předehra k operetnímu představení: Rasistický národ
Kauza Čunek mi byla od začátku podezřelá. Proč hned na začátku bylo obvinění z korupce, neprokázané a přitom stále mediálně propagované? Něco se chystalo. Ach, ano, dočkal jsem se. Pan Čunek bral sociální podporu a přitom měl na kontě miliony. Ještě předtím se media snažila jeho výroky, vytrženými ze souvislosti, dokázat, že pan Čunek je rasista. Ta úporná snaha, to přece není jen tak! Co bude dál? Ano, dalším bodem hry byla „křišťálová noc“, která měla dokázat, že u nás není rasista jen Čunek, ale i jiní výtečníci. Několik zmanipulovaných a jistě z jistých zdrojů dobře zaplacených individuí mělo vykonat pochod, který by natáčela všechna světová media, aby bylo v celém světě každému jasné, že u nás je rasizmus. Proto také přece, jak jinak, musí být antidiskriminační zákon. Konečně to bylo na světě, předehra se sice moc nevydařila, ale zahraniční novináři si už z toho vyberou, co se jim hodí, aby nás mohli v celém světě očerňovat jako rasisty, kdybychom náhodou antidiskriminační zákon nepřijali.
Připravovaný antidiskriminační zákon, je ve skutečnosti velmi vágní a umožňuje rozsáhlé zneužívání, zavádí do společnosti zbytečné spory a soudní kauzy. Rozděluje lidi na skupiny, které doposud neexistují nebo alespoň nemají jasné hranice. Dále zavádí též presumpci viny, což je jasný signál nástupu totality (v podstatě je to návrat komunistických praktik). Ve skutečnosti občanskou rovnost v praxi nepodporuje.

Nepřirozené antropologické skupiny
Antidiskriminační zákon předpokládá rozdělit národ na antropologické skupiny. Tyto se musí nějak uměle vytvořit, protože v našem národě nejsou, nebo jsou neznatelné. Už pan Čunek kdysi řekl: „To se musíte namazat tmavým krémem…“ Ano, přesně tak. Zařazení do skupiny se provádí na rasovém základě. Kdo bude „ocejchován“, ten bude zařazen, kdo nezvládne svoji tmavost kůže, nikoliv. Přitom sociální skupiny, které by pomoc potřebovaly, existují napříč strukturou obyvatelstva. Tzv. Rómové nejsou vždy tmaví a opačně. Co udělá světlovlasý Róm? To si snad vlasy nabarví? Kdo bude lidi cejchovat? Nějací rasoví specialisté, nějací noví Mengeleové? Třeba na to vláda zřídí nové ministerstvo, jako měl Hitler. Představme si dva lidi stejného sociálního postavení, ale rozdílné barvy pleti. Oba se budou ucházet o zaměstnání. Zaměstnavatel zaměstná toho tmavšího z obavy, aby nebyl nařčen z rasizmu, protože neprokáže, že jeho kvalifikace je nižší než u toho se světlou pletí. Tak se stává tmavá pleť výhodou. Diskriminace jak vyšitá z Ameriky před občanskou válkou (jen ty barvy kůže byly opačně). Lidem tedy nebude pomáháno podle sociální potřebnosti, ale podle barvy pleti.
Už registrované partnerství homosexuálů je nejasný a diskriminační institut. Kdo je homosexuál? Vždyť se za něj může kdokoliv prohlásit a exkluzivní výhodu dostat. Je nějaké měřítko homosexuality? Jenže v tomto případě nejde o nějakou velkou výhodu. Přesto třeba dva kamarádi, kteří spolu bydlí, se musí za homosexuály prohlásit, aby ji získali. Jen na základě kamarádství ji nedostanou. Už to je diskriminace na základě antropologického znaku.
Rozbití národa na antropologické skupiny s odstupňovanými výhodami signalizuje snahu zavést do společnosti nové spory. Je metodou ovládání národů: „Rozděl a panuj“. Jak snadné bude potom konstruovat různé kauzy, vytvářet rasizmus tam kde není, dokazovat jaký jsme rasistický národ, když třeba nerovnoprávné postavení povede některé lidi ke sporům. Představte si, že potom některý opravdu diskriminovaný bílý se bude bránit. To bude rasistický útok. V podstatě takové rozdělení národa znamená zavedení rasizmu.

Kvóty na zaměstnávání vykonstruovaných skupin
Antidiskriminační zákon dovoluje i kvóty na zaměstnání osob – viz:
§7 (2) Za diskriminaci se nepovažují opatření, jejichž cílem je předejít nebo vyrovnat nevýhody vyplývající z příslušnosti osoby ke skupině osob vymezené některým z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 a zajistit jí rovné zacházení a rovné příležitosti.
To je jasný signál tzv. pozitivní diskriminace. Dovedu si docela dobře představit, jak bude probíhat kvótování. Nějaký úřad rozhodne, že pro danou oblast budou mít Rómové rezervováno 10% pracovních míst. Jenže na tato pracovní místa musí být také kvalifikace. Tu mnohdy Rómové nemají. Co se stane? Podnikatel bude muset místa Rómy obsadit, i když třeba mít kvalifikaci nebudou. Potom budou brát peníze a nic nedělat. Propustit je nebude moci, protože by to byla diskriminace. Nechtěl bych se dožít takových konců. Víme jak to probíhalo v Americe, kde dnes od těchto praktik odstupují. V Evropě není taková demokracie, aby se lidé dokázali tomu postavit. To, co jinde opouští, my zavádíme?
Kvótami na zaměstnávání občanů jednotlivých skupin se zavádí zmatky v zaměstnaneckých vztazích, zastrašují zaměstnavatelé, kteří jsou již od počátku považováni za viníky a musí dokazovat svoji nevinu, omezuje jejich svobodu a brání podnikání. Představme si, jak snadné je potom takového podnikatele obžalovat, tahat po soudech a zlikvidovat. To je v posledku metoda oslabení a následné likvidace naší střední třídy. Kdo si bude moc vyskakovat, třeba vyrábět dobré výrobky a konkurovat, tomu se přišijí kvóty a potom se vždy něco najde z „diskriminace“. Proto si také můžeme představit, kdo má na takových omezujících a nepřehledných pravidlech zájem.

Diskriminace matek nikoliv žen
Diskriminace žen je špatně pochopený problém. Bezdětná žena, případně žena, která má již odrostlé děti, není diskriminovaná. Určitá odlišnost ženy a muže existuje, všichni o ní vědí, a podle toho i pracovní zařazení nemůže být zcela shodné, ale to přece ani ženy nechtějí. Problém nastává s ženou, která je matkou nebo potenciální matkou. Zaměstnavatel okamžitě cítí, že s takovou ženou by měl problémy. Děti jsou často nemocné, matka se musí uvolňovat ze zaměstnání, na některé úlevy má dokonce právo, které může vymáhat. Děti matku zatěžují a vyčerpávají, žena je potom unavená a v zaměstnání nestačí pracovat shodně s ženami bez dětí nebo s muži. Také jsou tu jisté povinné morální ohledy, lépe se propouští bezdětná žena nebo muž, kteří si snadno najdou práci, než matka. Tak často požadovaná flexibilita je u matky ohrožena. Také hraje roli okolnost, kterou bychom mohli nazvat „oddanost“. Matka je oddána rodině a dětem, firma je vedlejší záležitostí, vhodná obvykle jen k výdělku. Člověk nezatížený rodinnými problémy může být firmě opravdu oddán.
Moderní svět přinesl problém, který dříve neexistoval. Muž s rodinou byl dříve považován za vhodného zaměstnance, protože se snažil vydělávat, byl na podniku závislý a tím obvykle i loajální. Podmínkou ovšem byla loajální žena, která se starala o rodinu a vytvářela muži prostředí pro jeho úspěšnou práci. Byla dělba práce, každý měl ve společnosti svoje místo. To se změnilo požadavkem žen na stejné pracovní uplatnění a přineslo nové problémy. Jenže ono to prostě nejde, aby existovala rodina a zároveň plné nasazení v zaměstnání. Nějaké představy o tom, že matka a otec si nějak práci v domácnosti a starostlivost o děti rozdělí „půl na půl“ jsou jen fantazie. Potom jsou unavení oba, svoji oddanost k zaměstnavateli a flexibilitu ztratí oba a rodina se řítí do záhuby celá. Prostě požadavky zaměstnavatelů jsou antitezí rodiny (na rozdíl od starší doby) a tím především antitezí mateřství. Ženy si svojí emancipovaností a požadavkem na stejné pracovní uplatnění zadělaly na problém, který není jen jejich, ale celé společnosti. Společnost tedy musí být zcela jinak pojata. Antidiskriminační zákon řeší problém na nesprávním místě, odvádí pozornost od opravdového řešení a má za úkol předstírat, že problém je vyřešen a upokojit ženy úlitbou, že dostanou nějaká práva navíc a tím je vše vyřešeno. Ve skutečnosti současný neuspokojivý stav konzervuje a navíc zavádí do společnosti spory mezi ženami a muži.
K problému se vyjadřuji komplexně v těchto článcích:
http://podracky.bigbloger.lidovky.cz/c/13826/Diskriminace-rodin.html
http://www.eportal.cz/Articles/1079-diskriminace-zen.aspx

Západ – hospic vlastní civilizace
Idea současné západní civilizace je relativizace a nivelizace hodnot, od ní odvozený multikulturalizmus, jehož součástí je i podpora antropologických menšin. Západní národy cítí, že nejsou schopny svojí nízkou fertilitou zajistit fyzické pokračování svých etnik a tím i své civilizace, ztratily všechnu víru ve svoji kulturu, nemají sílu vzdorovat příslušníkům jiných civilizací a tak se chystají k dožití. Aby stáří bylo důstojné, je zapotřebí vytvořit prostředí jakéhosi hospice, aby euthanasie nemusela být předčasná a hlavně byla opravdu dobrovolná. Tímto hospicem je multikulturní společnost, ve které se všechny kultury milují a žijí v přátelství. Žádná z nich nesmí být nadřazená, i kdyby byly mezi nimi vývojové rozdíly počitatelné na staletí. Evropské ideologie se vytratily a tak Evropa nemá smysluplnou ideu, kterou by příslušníkům jiných civilizačních okruhů nabídla. Antidiskriminační zákon je součástí ideje multikulturní společnosti. Má vytvořit příznivé prostředí pro jiné kultury a etnika a připravit pomalou smrt evropských etnik. Už předem se předpokládá, že se jednou ocitnou Evropané ve svých zemích v menšině, takže musí být zažitá úcta k menšinám a výhody pro ně. Příznivci této myšlenky se naivně domnívají, že jiná etnika (třeba muslimové) se budou chovat shodně s nimi.
Jiné řešení nabízím ve své knize: Žluté nebezpečí – viz
http://podracky.bigbloger.lidovky.cz/c/12669/Zlute-nebezpeci.html

Rekviem nad hrobem evropské civilizace
Součástí prostředí hospice jsou masově organizované pohřební písně. Jednou z nich je „Balada o špatné a nelidské evropské (národní) civilizaci“ zvaná zkráceně „Sebemrskačství“. Bez historicky srovnávacího pohledu na ostatní civilizace se zde vytváří pocit, že evropská (národní) civilizace byla nejhorší ze všech. Sebemrskačství musí také směřovat k evropskému obyvatelstvu, které se má kát za zločiny svých předků a tím nutně cítit povinnost se jiným kulturám omlouvat a odškodňovat je. Pokud příslušníci jiných kultur nejsou, musí se nějak vytvořit z antropologicky rozdílných lidí. Na nich se tato balada cvičí, protože potom přijdou nutně ti další a opravdoví příslušníci jiných kultur (Muslimové, Afričané, Hindové, Číňané ap.), a balada musí být dobře nacvičena. Proto ta úporná snaha o pokání Rómům za sběrný tábor v Letech, když už opravdu nejde „vyškrábat z hrnce“ nic jiného. Proto ta stálá snaha se kát a mít špatné svědomí, které když není, tak se musí vytvořit. Tato balada je přípravou na multikulturní společnost a má vytvořit prostředí k laskavému přijetí jiných kultur.
Každý národ má svoji variantu této pohřební písně. Američané se omlouvají svým černochům a indiánům, západní Evropa se předhání v líčení hrůz křižáckých výprav a oslavování vynikající muslimské kultury. Češi se musí také kát. Pokud není za co, tak se něco najde.
Další pohřební písní je „Balada o neexistenci tradic“. V ní se zpívá: „Naše minulost byla špatná, naší předkové byli zločinci, naše kultura byla nelidská, tradice neexistují, nemáme co ztratit. Když zemřeme, nezůstane po nás nic. Nemáme čeho litovat. Nemáme co hájit. Můžeme spokojeně zemřít.“ Proto ta úporná snaha přesvědčit nás, že První republika byla špatná, že Masaryk nebyl filozof se smysluplnou, a pro nás i nyní potřebnou ideou, ale lhář. Beneš byl zločinec, protože proboha přece není možné zavádět nějaké tradice prvního a druhého odboje. Národní obrození bylo prý nepotřebným neproduktivním procesem a existence našeho národa je tedy zcela zbytečná. Proto musíme být také přesvědčeni, že křesťanství bylo špatné, protože upalovalo čarodějnice a pronásledovalo jinověrce. Tato balada je opět přípravou na multikulturní společnost, neboť není možno vyzdvihovat evropské (národní) tradice a vyvyšovat je nad tradice jiných kultur, jejichž nástup se předpokládá (dokonce už existuje).
Další je „Balada o appeasementu“. V ní se zpívá: „Nikdo nás neohrožuje, všechny cizí civilizace jsou andílci, není potřeba mít zbraně, ani obranné systémy, zbrojení znamená zisky kapitalistů, bránit se nemusíme, ani nebudeme, na nás nezáleží, záleží na světovém míru, kdo se chce bránit, je válečný štváč.“ V podtextu to znamená: „Když na nás zaútočí, raději podlehneme, než bychom se obtěžovali bránit“. Na základě předešle uvedených písní není vlastně co bránit. Zemřít v hospicu o nějaký den dříve nebo později, je vlastně jedno. Pokud euthanasii provedou jiné civilizace, ušetříme si práci. Tato pohřební píseň je dostatečně rozvedena v diskusi s panem profesorem Kellerem: http://www.nezakladnam.cz/ a začala vlastně u Západních velmocí Mnichovem 1938.
Zatuchlé prostředí hospice neodmyslitelně dotváří též výkaly lidské činnosti znečišťující prostředí, protože před smrtí je nutno si ještě řádně užít, vyčerpat všechny zdroje a nenechat potomkům nic než smrad a lejna. Vlastně jakým potomkům? Vždyť téměř žádní nejsou, a pokud ano, potom stejně přijmou hodnoty jiné civilizace nebo je příslušníci jiných civilizací použijí ve svých chrámech na zápalné oběti, rituálně zabijí a snědí mozek, nebo z nich udělají otroky a méněcenné lidi. Proč si neužít v rychlých autech, adrenalinových sportech, lehkých letadlech, velkých vilách a při stálém střídání sexuálních partnerů bez dětí!?
Příslušníci západního civilizačního okruhu jsou tak skálopevně přesvědčeni, že tyto pohřební písně jsou to nejmodernější, nejvyspělejší a nej, prostě nej. To je prý ta správná idea, a kdo není k ní politicky korektní je prostě něco, no něco, asi nejspíše komunista, nacionalista, fašista. A když není, tak se z něho něco z toho udělá; prostředkem může být i antidiskriminační zákon. Horší je to v Evropě, v Americe se přece jen zdvíhá konzervativní oposice (G. Bush, P. O. Buchanan ap.), lepší polovina Ameriky odolává myšlence stát se hospicem a je ochotna nepodlehnout jiným civilizacím a proto je mnohými Evropany očerňována; hlavně je pro chovance evropského hospice nepochopitelná snaha se bránit.
A přece! Vždyť Řekové se dokázali minimálně třikrát obrodit, Židé přežili v diaspoře dvě tisíciletí, aby znovu založili svůj stát. My těm úpadkovým myšlenkám nemusíme popřát sluchu. Můžeme také svoje konzervativní hodnoty obrodit, poučit se z tradičních zkušeností a obnovit morální pravidla. Ženy mohou mít opět dostatek dětí, mít je na předním místě svých životních hodnot a muži je v tom podporovat. Stačí jen mít morální sílu. Tu nám nedodá antidiskriminační zákon, nivelizace hodnot a indiferentizmus. Nějak se musí začít! Tady je výzva:

http://www.natia.cz/dost/dost.htm