Politická korektnost a komunistická zkušenost

Vlastimil Podracký

Komunistická zkušenost zanechala ve starší generaci nesmazatelné stopy. Jak dovedeme této zkušenosti využít a jak nás to zvýhodňuje v pohledu na současný svět?

Zatím se zdá, že komunistická zkušenost nás spíše dezorientuje v záplavě nových faktů Západního světa. Pro lidi Západní civilizace, kteří komunizmus nepoznali, jsou hodnoty jednoznačnější a jejich postoje jsou vedeny řádem, který se příliš neměnil, pokud ano, potom natolik pozvolna, aby stačili tyto změny přijmout do svého přesvědčení. Nicméně i v Západním světě se postupně prosazovaly levicově liberální hodnoty, mnohé podobné komunistickým, aniž by je západní člověk nějak odlišil od hodnot tradičních. Proto při konfrontaci názorů západní lidé obvykle presentují levicové hodnoty jako automatické dobro, neznají jejich špatnou stránku a výsledek jejich opravdového působení. Mínění českého člověka s jeho specifickou zkušeností (i když velmi často menším rozhledem… už jen pro tu stále velmi nízkou jazykovou vybavenost…) je pro ně jakýmsi neznámým fenoménem, který nedovedou charakterizovat. Zamyslet se a snažit se najít to jádro ve sdělení druhého, i když je to sdělení někdy nešikovné, formálně odchylné od „velkého světa“ a pochopení se nedostaví hned, je náročné – to moderní západní tolerantní intelektuál nedělá. Často tak tvrdí, že jsme konzervativní (a myslí to pejorativně…). Také tvrdí, že mladí už takoví nebudou, že jsme komunizmem poznamenáni apod. Jsme poznamenáni nebo máme zkušenost? Jak to nazvat?

Mladí skutečně vidí vzor spíše někde na Západě, aniž by je však přitom zajímalo něco víc, než jen materiální stránka věci. Někteří jiní zase, opět pouze na základě „analýzy“ materiální stránky života Západu, onen Západ šmahem zatracují. Názory rodičů je, aspoň v tom se chovají tradičně, nezajímají. Zcela nekritické vychvalování i zatracování Západního světa je povrchní, obvykle se tvrdí, že za to mohou ovšem ti staří, že mladé k úctě k tradicím nevychovali. Ale k jakým, když komunisté většinu tradic zlikvidovali a nové se nevytvořily, pokud se přímo nepřijaly ze Západu. Bohužel poklonkování Západu, nebo spíše jeho pokřivenému, konzumnímu obrazu, se mladí učili již od kolébky v době komunistické vlády, kdy nebyl jiný vzor, který by byl v opozici k viditelně neschopnému a násilnickému režimu. Někteří se ze vzdoru, či vlastním „myšlením“ propracovali k opačnému extrému. Tradiční hodnoty Západu jsou několikanásobně překryty nánosem (post)modernismu a prokopat se k nim, pochopit je, přijmout je a žít je vyžaduje úsilí, které se nechce podstupovat. Proč také, že?

Lidé Západního světa jsou dnes obvykle politicky korektní. Také jsou většinou přetolerantní k jiným kulturám. Byli tak postupně vychováni levicovým liberalizmem v době, kdy komunisté nás vychovávali ke xenofobii ke všem projevům nekomunistického světa. Pro západní Evropany je to výborná příprava k otevřené společnosti, ve které prý stát bude multietnický a multikulturní. V takové společnosti je jedno, kdo je soused. Stačí nějaká základní pravidla vzájemného soužití a jinak už není nic potřebné. Evropané budou postupně vymírat a ustupovat, ona hodná a dříve Evropany utlačovaná cizí etnika postupovat. Postupně se prý smísíme ve víru multikulturalizmu a multietnicizmu v jeden celek čehosi, co vlastně ani nedovedeme odhadnout. Jak skvělá budoucnost! Ani komunisté neměli zářnější zítřky. Ani oni, stejně tak jako dnešní korektní Evropané, nevěděli kam kráčí. Zcela jisti si byli jen jedním: Zítra už znamená včera.

Má-li fungovat multikulturní společnost, musí být Evropané tolerantní ke všem kulturním projevům, tedy i k těm, které nejsou zrovna v souladu se vžitou kulturní tradicí Západu. I to se prozatím nějak dařilo. Díru do tohoto přesvědčení udělaly teroristické útoky muslimských radikálů, zvláště poté, co bylo zveřejněno, že je dělají muslimové narození v Evropě. Opět se to vysvětluje nezakotveností „některých“ mladých muslimů. Přitom již mnoho let v mešitách probíhá indoktrinace muslimů k radikálnímu směru, který hlásá zcela otevřeně násilí a netoleranci. Ale islám je přece legální náboženství a v multikulturní společnosti nelze jinak, než muslimům povolit propagaci jejich víry, přestože násilí a netoleranci má ve svých fundamentálních dokumentech.

Dnešní lidé Západní civilizace jsou náhle zmateni. Jejich víra v levicově liberální hodnoty byla otřesena, není snad onen multikulturalizmus přece jen nesmysl? Nicméně tuto pracně vydobytou levicovou doktrínu nelze jen tak rychle zahodit. Přece není možno znovu vytáhnout xenofobii, náboženskou nesnášenlivost a nacionalizmus apod. Není možno na muslimy útočit! Není možno jim nic zakazovat! Vžitý evropský appeasement, tradovaný už z dob předválečných, velí ustupovat a nebezpečí přehlížet. Vždyť ono se to všechno spraví! Muslimové jsou přece jinak hodní lidé.

Jak může pomoci naše komunistická zkušenost? Nic jiného nelze doporučit než naprostou netoleranci ke každé ideologii, která hlásá násilí. Netoleranci k nositelům tohoto násilí, tedy ke všem těm propagátorům v mešitách. Někdo se může domnívat, že komunizmus byl něco jiného, že muslimů je jen omezené množství a nemohou změnit vládu v Západních zemích. Ale mohou vyvolávat nepokoje. Mohou nastolit poměry podobné Kosovu. Vydrží devitalizovaní a individualističtí obyvatelé Západu takovou zátěž neustálých útoků a nebezpečí? Neodejdou raději jinam a nevyklidí pole jiným etnikům? Vždyť svět je otevřený, jak snadné je se odstěhovat. Jistě jsou ještě někde na světě místa, kde muslimové a jiné násilnické kultury nejsou.

Největší nonsens multikulturní ideje je právě v tom, že velmi různé kultury, zvláště ty přicházející ze zaostalého světa, mající násilnickou složku zcela zažitou, se nemohou sžít s evropskou kulturou. Koexistence není možná, vyjma snad malých a zcela přizpůsobených skupinek. Jestliže ovšem mají tato etnika zaostalého světa čtyřnásobnou natalitu oproti domácímu obyvatelstvu, je možno dokonce velmi rychle spočítat, kdy převáží. Není to příliš vzdálená budoucnost.

A tak, bez nějaké závislosti na komunistické zkušenosti nebo i s ní, je nutno prohlásit, neudělejme ze své země rejdiště etnik a jejich, většinou násilnických, kultur. Pokud odoláme, můžeme se dočkat i toho, že se staneme azylovou zemí obyvatel Západu. K nim není třeba být jakkoli netolerantní – nebudou-li dál hlásat a praktikovat svoji bezbřehou toleranci (ale to už snad budou poučeni vlastní živostní zkušeností…). Buďme tedy skutečně konzervativní, jak o nás někteří lidé na Západě (často mylně…) smýšlejí, hlavně však opatrní k nějakým levicovým „hodnotám“. Zde nám opravdu může být vodítkem komunistická zkušenost. Proto se jí nezříkejme, pozorně ji analyzujme a nejspíše přijdeme na to, že bývalá slabošská tolerance ke komunizmu v dobách první republiky a po válce je nápadně podobná té dnešní k násilnickým kulturám a etnikům.