V čem se mýlí Tomáš Haas

Pavel Bárta

Pokud p.t. čtenáři čekají rozbor volebního výsledku, nemohu sloužit. Takové věci se mají psát pokud možno bez emocí a ty mi ještě nevyprchaly. Přes řadu dobrých postřehů Tomáše Haase však musím konstatovat, že ani tak dobrý analytik neuspěl.
„ODS prohrála, protože ODS již dávno neexistuje. … Absence jednotící ideje znamenala i to, že postupně ODS ztratila kohezi a s ní i schopnost sebekorekce. A zcela zákonitě ztrácí i důvěryhodnost.“

Tom Haas se snaží vzbudit dojem, že do roku 2002 existovala jakási čistá, ideální strana, kterou zkazilo krajské vládnutí. Údajně tím má být vinen Topolánek. Topolánek je vhodným obětním beranem prosincového jamboree, stejně jako byl Klaus vhodnou obětinou, když Lux s Havlem postupně vymazávali ODS z politiky v roce 1997 a i jejich vina je také stejná – nedokázali na postup protivníka vymyslet a uplatnit protizbraň.

ODS vznikla jako revoluční strana, která svoje stanovy opsala od britských konzervativců. Byl to právě Václav Klaus, který úzkostlivě dbal, aby mávání praporem nepřevážilo nad praktickými potřebami, díky čemuž se ODS dokázala vyhnout osudu například KANu nebo DeU. V roce 1996 prohlásil spokojený Václav Klaus, že revoluční změny skončily (sic) a teď už zbývají jen detaily.Co s revoluční stranou? Jedině ji změnit ve stranu normální, která tyhle detaily na všech úrovních řeší!

Haas ODS vytýká příliš silnou pozici krajů vůči centru. To má dvě příčiny. Tou první je diametrálně odlišná pozice ODS v centrální politice a v komunále, kam patří i kraje. V komunální sféře ODS dominuje od svého vzniku a ovládnutí krajů dílčí v roce 2000 a úplné v roce 2004 bylo především důsledkem této pozice. Na centrální úrovni byla ODS v opozici, od roku 2000 (televizní krize) v těžké defenzívě a po krachu Klausovy představy přeměny oposmluvního vládnutí ve vládnutí koaliční, po prohře na protestní hlasy ve sněmovních volbách 2002, v ní zůstala. Zatímco pozice krajů byla extrémně silná, pozice centra byla extrémně slabá, až do konce roku 2006, kdy se podařilo sestavit vládu.

Tou druhou podmínkou jsou stanovy, které vnitřní strukturu ODS koncipují jako vysoce autonomní. Ani tato koncepce stanov nevznikla za Topolánka. Krajská úroveň prošla výraznou novelou, v roce 1999 nebo 2000. Muselo to být, protože jinak by ODS v krajích vůbec fungovat nemohla.

Před tím byla situace mnohem horší. Jedinou fungující krajskou reprezentací byla Praha, zbytek vnitrostranické politiky se nemohl opírat o fakticky samostatné okresy, opíral se proto o jednotlivé lobby venkovských poslanců. Organizační výhoda tak byla na úrovni pražského centra, okres bez poslance téměř neexistoval. Přiznávám, že leckomu se to mohlo líbit!
Hovořit o propojení politiky z byznysem je nošení dříví do lesa. Premisu, že podivné kšefty existují jen na úrovni krajů a centrum je apriorně košer snad není možno ani vyslovit nahlas. Aniž bych chtěl hájit morálku krajské politiky, tihle hoši a děvčata mají mnohem méně peněz k dispozici a na jejich ruce je mnohem lépe vidět. Když nic, musejí být alespoň opatrnější. Pokud mám uvést jediný příklad, tak jím je předání okresních nemocnic do rukou krajům, kdy rázem vyschl pramen neprůhledného financování ze státního rozpočtu a zakrývání podivných obchodů na úrovni vedení nemocnic v řádech desítek milionů. Co se ve státním rozpočtu schovalo, to krajský nevydržel!

„Po volbách … jsem napsal článek (Komplexní řešení, 2.8.2006), který ODS vyzýval, aby se pokusů o sestavení vlády vzdali.“
Díky naší ústavě, společnou snahou Havla a Klause nedat tomu druhému ždibeček moci navíc, vznikla fakticky nerozpustitelná sněmovna. Vedle pěti zastoupených stran v ní existovala a stále ještě existuje strana šestá – poslanci ochotní udělat cokoli, aby nepřišli o zaslouženou sesli, zastoupení ve všech stranách. Bylo jasné, že vládu sestaví ten, kdo bude mít třetí pokus. Jiří Paroubek hrál na to, že při třetím pokusu dostane na základě této motivace z ODS tolik poslanců, aby nepotřeboval otevřenou podporu komunistů při schvalování důvěry vládě. A dostal by je! Taková krize v ODS by ovšem znamenala obvinění Topolánka z neschopnosti a dnešní situaci bychom měli o dva roky dříve.

Velice mne mrzí, že Tomáš Haas podléhá Tlustého rétorice o zradě volebního programu ODS. On sám přece musí vědět, že plnění volebního programu v podmínkách poměrného volebního systému je věcí nedosažitelnou. Naopak, v podmínkách současného uspořádání sněmovny jsou dílčí cíle dosažené Topolánkovou vládou ve směru volebního programu ODS malým zázrakem. Spíš se ptejme, proč se je nepodařilo řádně prodat a kde se trvale děje chyba v komunikaci, když od roku 1997 se vztah médií k ODS pohybuje mezi okopáváním kotníků a zběsilými antikampaněmi a vyznačuje se neschopností novinářů postavit se vlastním názorem za řešení, se kterým souhlasí, jen proto, že jej vymysleli modří ptáci. Tam někde totiž leží zakopaný pes úspěchu kampaně ODS mínus.

Škoda, že Haas vynechává konkrétní výhrady jeho přátel k neplnění programu ODS. Rád bych věděl, zda se to netýká usnesení brněnského kongresu, které nařídily ODS naprosto nerealistickou euroskeptickou politiku a které žofínský kongres potichu odpískal. Podle mé zkušenosti je euroskeptická skupina v ODS velmi hlasitou menšinou, která se dovolává názorů Václava Klause, ale jejich pozice mezi voliči ODS je podstatně slabší, až marginální. Typový volič ODS vidí v EU spíše příležitost, než ohrožení a jeho vztah k ní je mnohem více pragmatický, než ideologický. Xenofobní voliče nalezneme mnohem více v typickém elektorátu ČSSD a KSČM. Ostatně, kdyby to bylo na voličích těchto dvou stran, do EU bychom nejspíš nevstoupili. Skutečný význam tohoto názoru však lze snadno nalézt v jejich volebním chování. Výrazně opatrnější politika ODS k zavádění euronovot je ke „správnému“ hlasovacímu lístku nepřivedla.

Je mi, samozřejmě, sympatické, že Haas vidí vinu na celém vedení ODS, že jej „řešení“ nahradit Topolánka Bémem neoslovuje. Mne také ne. Pavel Bém se pokouší vydělat na volební porážce, ke které svým chováním a jednáním nezanedbatelnou měrou a úmyslně přispěl. Jsem rád, že si uvědomuje fakt, že s Paroubkem není dohoda možná.

Nevím, jestli president připravuje stranický puč proto, aby vznikla koalice ODS – ČSSD. Jeho chování však jasně dokazuje, že aktivně pracuje na tom, aby z vedení ODS odešel Topolánek a na místě předsedy jej nahradil někdo z okruhu osob jemu blízkých, jejichž vliv v ODS v posledních letech výrazně poklesl. Připadá mi, že nad tím, jaká vláda z takové rošády vyplyne, příliš nepřemýšlí a řeší to, co jej zajímá v tuto chvíli. Ostatně, politika ČSSD se sice hlásí k eurohujerismu, jak připomíná Haas, ve skutečnosti však, stejně jako president podporuje politiku Ruska, které se velmi aktivně snaží EU rozebrat a právě ona představuje největší ohrožení fungování sedmadvacítky, nikoli klopýtavé a mnohdy kontraproduktivní integrační pokusy.

Ale konec. Pokud chceme uspět v analýze, držme se faktů a spekulace používejme,co nejméně.