Plod zklamání z demokracie: Hitler

Milan Uhde

Dvoudílnou monografii Hitler z pera Iana Kershawa vydalo nakladatelství Argo v roce 2004 v překladu Ladislava Vereše. Je na ní možné demonstrovat, jaký pokrok učinila moderní politická historiografie na hitlerovské téma za posledních sedmdesát let.

Ve srovnání s monografiemi například Konrada Heidena Jeden muž proti Evropě a dalšími spisy tohoto autora věnovanými životu a činům druhého největšího masového vraha mezi politiky imponuje Kershaw daleko přesnější a podrobnější znalostí detailů, která mu dovoluje sledovat diktátorovu dráhu takřka den po dni. Historik je tentokrát vyzbrojen prameny, jaké představují zápisky Josefa Goebbelse a dalších Hitlerových spolupracovníků. Z nich Kershaw střízlivými a věcnými odhady zkreslení daného vědomým zaujetím i nevědomým falešným nazíráním buduje obraz Hitlerova osobního působení i systému, který pomáhal ustavit.

V prvním dílu nazvaném 1889-1936: Hybris zachycuje Kershaw Hitlerovu cestu k moci. Aniž propadá představě, která by nacistického vůdce démonizovala, rozpoznává přesvědčivě, čím se na jeho vzestupu podílela na jedné straně osobní vloha, a na straně druhé příznivý souběh historických okolností. Zaznamenává sice veškeré Hitlerovy podivnosti a výlučné rysy - samotářství, neschopnost stát se životním partnerem, zamilovat si protějšek a toužit po dětech -, ale nevyvozuje z toho domněnku o tom, že to byl průvodní jev geniality. Hitler se vyhraňoval a rostl postupně. Silně se na jeho povaze odrazilo neradostné dětství, touha po vyniknutí kontrapunktovaná slabými studijními výsledky a prožitek první světové války a porážky Německa, který posléze přeinterpretoval v teorii o zradě v německém táboře a ve výklad o vině Židů na německém utrpení a na veškeré bídě světa a Evropy.

Ti, kdo později na Hitlerovy první politické kroky vzpomínali, mohli být samozřejmě pod vlivem diktátorova triumfu v třicátých letech, ale nemohli si podle Kershawa od základu vymyslit povahové prvky, které byly netuctové: přísný a nesmlouvavý moralismus, sklon k patosu, který se projevoval řečnickým nadáním a sklonem k barvotiskovému podání, šovinistické stranění německému národu a diletantský přístup ke vzdělání, jenž nepřekážel určité píli a určitému soustředění na několik utkvělých témat. Systematická a hluboká nenávist k Židům se objevila podle všeho teprve po válce a přerostla ve vizi genocidního postupu proti příslušníkům jejich národa a rasy a nakonec v obludné naplnění této vize v podobě masově vyhlazovacích továren na smrt. Několik málo stálých komponent svého programu dovedl Hitler podle Kershawa snoubit s pohotovou improvizací.

Poválečné Německo v Kershawově zobrazení bylo ideálním polem pro uplatnění Hitlerových snů. Základní charakteristikou poraženého státu byla postupně sílící nedůvěra v demokracii. Císařskému režimu byla demokracie ordinována jako důsledek porážky. Po demokracii však nevolala ani šlechtická vrstva, ani byrokrati symbolizující státní správu. Přijali demokratická pravidla jako plod katastrofy - a rádi slyšeli, když ji Hitler začal zpochybňovat. Přesvědčenými stoupenci demokracie nebyly ani křesťansky orientované strany, natož strany radikálně a extrémně pravicové, mezi nimiž zaujímali nacisté krajní pozici. Ze spousty podobně zaměřených politických subjektů, příznačných stejně tak ostrými názory a sklonem k pučistickým pokusům o uchopení moci jako nízkým počtem členů, vynořila se pozdější NSDAP jako nejperspektivnější. V tom tkvěl kus Hitlerovy zásluhy.

Téměř jediným soustavným zastáncem demokracie byli němečtí sociální demokrati. Ačkoli poměrně rozsáhlou členskou základnou i širokým elektorátem patřili k vlivným složkám německé politické scény, ocitli se nakonec v osamocení a svůj zápas prohráli dokonce téměř potupně: jejich reprezentanti zůstali několik měsíců sedět v parlamentu po zákazu a likvidaci ostatních politických stran, když už bylo zjevné, že parlamentní systém v Německu skončil a jeho zbytek připomíná loutkový horor. Zato politické křídlo vedené maršálem a prezidentem Hindenburgem se poměrně dlouho předtím zabývalo myšlenkou na diktaturu. Zároveň však hodlalo učinit všechno pro to, aby se nastolený nedemokratický režim obešel bez Hitlera, na jehož odpudivosti se prakticky všechny německé politické špičky třicátých let shodovaly a ze všech sil se jej pokoušely izolovat a k moci nepustit.

Kershaw se ani vzdáleně neuchyluje k formulacím historicky poučným. Jeho líčení, jak Hitler dosáhl úspěchu navzdory vůli převážné většiny tehdejších vedoucích německých politiků, přesto promlouvá srozumitelnou řečí i k našim soudobým sporům o kvalitu polistopadové demokracie. Jakkoli dnešní česká situace ničím nepřipomíná německá třicátá léta, existuje přece jen určitý analogický pocit: zklamání z demokracie, která byla nastolena na troskách řádu, jenž havaroval a vyústil ve všeobecný rozklad. Myšlenka návratu k němu jako k lepší alternativě chaosu a rostoucímu protikladu mezi bohatými a chudými, jímž byl nahrazen, je vlastní nejen mnoha voličům komunistické strany, která zaujala třetí místo na volebním žebříčku, ale není proti mysli ani některým voličům sociální demokracie, jimž komunismus nevadil nebo vadil míň než soudobé uspořádání.

K nim se připojují současní čeští hledači nové, lepší, skutečné, autentičtější demokracie, spoléhající na její pozitivní proměnu prostřednictvím rozvoje občanských iniciativ jako náhradníka zdiskreditovaného parlamentu, mezi jehož demoralizovanými politickými stranami si mravně náročný Čech nemůže vybrat favorita k volbám. Proto se jich neúčastní a čeká na vznik politické síly, jejíž program bude spočívat v mravní obrodě společnosti. Takovou silou byl v Německu třicátých let Hitler, a to přinejmenším pro třetinu tamějších voličů. Byli připraveni přeslechnout výzvy, které v jeho v provoláních zněly děsivě právě v mravním smyslu. Jeho soudy nad dobovým marasmem totiž lákaly k souhlasu a jeho sociální kritika a výhledy obecenstvo upoutávaly, ba občas fascinovaly. Hitler jako vášnivý řečník nebyl směšný. Karikaturu z něho učinila teprve jeho válečná porážka.

Dovedu si dobře představit, že se při ohrožení světové stability extremistickým terorismem může nespokojenost se stavem demokracie, přesněji řečeno zklamání nad tím, že neodstranila všechny rozpory a obtíže, projevit jako povážlivě rozkladná síla, která na rozdíl od soustavné, střízlivě a přísně kritické společenské reflexe uchvátí mesianistickými a mravně utopickými výhledy. Nezapomeňme, že i výhrady krajních islámských mluvčích vůči demokratickému světu jsou slovně zakotveny v oblasti morální. Ale zpět ke Kershawovi a jeho otřesnému hrdinovi: když se mu podařilo stanout v čele Německa jako vůdce, který převzal odpovědnost za všechna rozhodnutí, jimiž se stát pod jeho bezvýhradným vedením bude řídit, vycítil, že mu vycházejí vstříc i mezinárodní okolnosti. Tuto vstřícnost odhadl dřív než jeho spolupracovníci: svět třicátých let nebyl s to účinně a včas čelit nacistické agresi.

Druhý díl Kershawovy monografie se jmenuje 1936-1945: Nemesis. Autor pronikavě rozebral iluze, které napovídaly, že se nacistická diktatura vnitřně zhroutí v okamžiku, kdy narazí na hmatatelný odpor. Německá generalita podle Kershawa opravdu pochybovala o tom, že vpád do Československa proběhne pro nacisty bez negativních následků. Podobné pochyby, jenže už podstatně slabší, zazněly nad Hitlerovým plánem přepadnout Polsko: Hitler improvizátor, vzpírající se zasvěcenému studiu situace a jejímu racionálnímu rozboru a vyznávající napůl iracionální vnuknutí a intuici, vystihl příznivé vyhlídky pro zahraniční vojenskou expanzi líp, a získal tím na přesvědčivosti. Upevnila se víra v jeho geniální předvídavost a zakořenil se spoleh na to, že vůdce myslí v souladu se záměry Prozřetelnosti a je rozumné nerušit jej námitkami. Stal se autoritou jednou provždy.

Neobyčejně pronikavé jsou Kershawovy charakteristiky principů, na nichž byl nacistický řád-neřád založen. Hitler jen velmi zřídka udílel konkrétní pokyny. Zásada "Jednat s vůdcem v duši" vyjadřovala však i po praktické stránce nedotknutelné postavení, kterým Hitler uprostřed svých podřízených oplýval. Každý z nich měl povinnost odhadnout, jaké osobní povinnosti pro něj plynou z Hitlerových obecných výroků. Vůdci to umožňovalo kdykoli se distancovat od nevydařených mocenských kroků a kárat a odvolávat jejich vykonavatele. Nacistická státní organizace byla nepřehledným jevištěm: měla vládu, vedle ní a nad ní stranické orgány, vlivná však byla policie a armáda a nade vším trůnil vůdce, který zaujímal stanoviska ke konkrétním problémům jen tehdy, když konflikty přezrály. Silně však ovlivňoval vojenská rozhodnutí: bývalý desátník se pokládal za skvělého velitele.

Kershaw si všímá, jak s narůstajícími válečnými nezdary slábla Hitlerova pozornost vůči konkrétní skutečnosti vůbec. Hustota jeho veřejných projevů, na nichž si zakládal a v něž ukládal politická poselství adresovaná příslušníkům státu, znatelně řídne. Vůdce se přestává objevovat na veřejnosti, ale nikoli snad proto, že by přestal věřit ve vítězný konec války, nýbrž proto, že konkrétní jevy rušivě zasahují do jeho neochvějného obrazu vnějšího světa. Žije čím dál hlouběji ve své vizi, kterou považuje za realitu, a případné prvky reality zuřivě prohlašuje za neexistující, je-li s nimi konfrontován. Podřízení se starají, aby k takové konfrontaci nedocházelo. Teprve v obleženém Berlíně vezme na vědomí, že válka je prohrána, ale stále hledá možnost protiútoku a úniku z obklíčení. Himmlerovy kapitulantské pokusy hodnotí jako zradu. Sebevraždu volí jako záchranu před zajetím a soudem.

Kershawova monografie kromě jiných zodpovídá i otázku, kterou kladli svým německým krajanům emigranti a kterou Bertolt Brecht ve své Antigoně vyhrotil ve výčitku: Proč jste se ani v poslední fázi nevzbouřili? - Nacistický totalitní systém soustředěný se vším donucovacím důrazem na mysticky pojímaného vůdce neskýtá prostor k vnitřnímu odporu. Na rozdíl od komunismu, neméně násilného a krvavého, který se však nakonec vzdal svého světovládného cíle a po povraždění desetimilionů obětí zanikl, aniž vyprovokoval světovou "poslední bitvu", nebyli nacisté pod Hitlerovým vedením s to dospět k jinému činu než k desperátskému boji do posledního výstřelu. Atentát úzké skupiny se nepodařil. O to tíž se Němci smiřovali s uznáním viny na hromadných vraždách. Měli dojem, že si je nepřáli. O to důsledněji přilnuli posléze k demokracii. Kershaw popisuje lekci, kterou předtím prodělali.