Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Je to člověk plný hran

Milan Uhde

MF Dnes 23.2.2007

Ze všech charakteristik, které mě v souvislosti se současným prezidentem České republiky napadají, kladu na první místo charakteristiku Václava Klause jako vyhraněného politika. Původně jsem chtěl napsat, že je vyhraněná osobnost, ale to slovo stálým a mylným užíváním ztratilo na hodnotě. Za osobnost se dnes považuje každý široce známý člověk i navzdory tomu, že osobnostní rysy nikdy neosvědčil, naopak se snažil všem se zalíbit, s nikým se nepřít, o bolavých společenských tématech nemluvit nebo se vyjadřovat mlhavě, obecně moralisticky, pro všechny přijatelně, a tedy zaobleně.

Vyhraněný muž naproti tomu oplývá hranami. Jedné ze svých podstatných hran vděčí Václav Klaus za to, že – na rozdíl od velké většiny českých vzdělanců – nikdy ani v nejmenším nepodlehl pokušení uvěřit v utopické představy o radikální změně společnosti pod heslem jejího konečně spravedlivého a rovnostářského uspořádání. Nebyl kolektivistou a socialistou ani v onom kritickém mladém věku, kdy cit pro slabé a utlačované žene hlavně studenty mezi revolucionáře. Někdejší spolužáci, kteří znají Klause dlouhá desetiletí, svědčí o jeho dokonalé odolnosti vůči sociálně inženýrskému blouznění.

Konec Československa
Hrany měl i Klausův československý federalismus. Vzpomínám si, že v rámci kampaně k volbám v roce 1992 odmítal byť i jen teoretickou úvahu o rozdělení státu. Byl upřímným stoupencem zachování Československa. Ale když po volbách vyslechl neoblomný záměr vládního autora slovenských ekonomických koncepcí, podle nichž příští československá konfederace sice měla mít například společnou měnu, avšak odlišný systém daní laděný ve prospěch hospodářsky slabší slovenské složky, projevilo se jiné Klausovo vyhranění, nabyté znalostmi ekonoma: „Mluvíte nikoli o jednom státě, ale o dvou.“

Ve srovnání s politiky, kteří se z pochopitelných důvodů obávali sáhnout převratným gestem na dědictví po Masarykovi, jednal potom vyhraněně a rázně. Přípravnými rozhovory mezi oběma nejsilnějšími politickými stranami dosáhl toho, že rozdělení státu schválily parlamenty obou republik a uskutečnilo se bez větších komplikací. Oplakávání zaniknuvšího Československa pak bylo podle mě laciným prostředkem, kterým se opozice pokoušela získat ohlas u starší generace, jíž byla masarykovská demokracie právem drahá a jíž chyběla klausovsky asentimentální hrana.

Vůle k moci Hranatý byl Václav Klaus téměř od začátku vůči vlivné kastě novinářů. To se nesluší – a on to věděl. Přesto otázku, kterou mu v Londýně položil cizí žurnalista, komentoval hlasitě jako hloupou. Kritikové tohoto komentáře pominuli, že byla opravdu, ale opravdu hloupá. Tato hrana Klause trvale připravovala o body. Přesto se ji nesnažil obrousit, naopak se v tom směru dopouštěl nadsazených výroků o zločincích. Byl tvrdohlavý, přesněji řečeno neuměl se přemoci. S tím souvisel i jeho častý ironický a posměvačný přístup ke spolupracovníkům. Trvale je zahanboval – ale i inspiroval – příslovečnou pracovitostí.

Zkrátka měl a má talent získávat přátele – slyšel jsem, jak na velkém shromáždění ve Znojmě trpělivě zodpovídal starší paní naivní dotaz na tvorbu cen českých a francouzských jogurtů – ale stejně talentovaně si uměl a umí dělat nepřátele. Když řídil schůze Občanského fóra, neváhal odejmout slovo žvanivým řečníkům. Spěchal, měl ještě před sebou cestu na venkov na setkání s občany. Aktivisté Občanského fóra po jeho odchodu zůstávali sedět a radili se, co proti němu podniknou. Odehrál se i pokus odstranit ho z vlády, v níž prý svými nelítostnými polemickými poznámkami kazil přátelskou atmosféru.

Usiloval o moc
Nechtěl se nechat přemístit do funkce guvernéra České národní banky. Těmi promyšlenými cestami na venkov si vybudoval takový věhlas, že při volbách předsedy Občanského fóra drtivě porazil oficiálně kandidovaného, záměrně nevýrazného uchazeče. Už nebylo myslitelné vyloučit ho z exekutivy. Potřeboval být mocný, aby prosadil zásadní ekonomickou reformu. Měl totiž nemálo oponentů, kteří se snažili zachovat některé rysy předlistopadového hospodaření ve jménu jeho prý dobrých stránek. Klausovská hrana – „Nezachraňujme nezachranitelné“ – odpuzovala mnohé jako krutá.

Co jsem ocenil Intelektuálům nemohl prominout dětinský poměr k ekonomickým zákonitostem, zaslepenou nechuť vůči trhu s jeho „neviditelnou rukou“ a osobivé elitářství. Tím si u nich vytvořil pověst nekulturního technokrata, jenž míní trhem léčit všechny společenské neduhy. Ta pověst se úspěšně šířila a šíří a Klausovu hranu značně zkresluje. Z té hrany ostatně rostlo i Klausovo podcenění disentu. Přiznávám, že mě mrzelo, dokud jsem nepochopil, že Klaus je bytostný nedisident se všemi klady a zápory tohoto poznamenání. „Vzdělával jsem se,“ řekl mi, „zatímco vy jste chodil k výslechům.“
Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že ostrá kritická střetnutí nepromítá do osobních vztahů. Šermuje obrazně míněno do krve, ale když utkání skončí, počíná si jako sportovec a je překvapen, narazí-li u protějšku na záštiplnou reakci. Podílel jsem se aktivně na druhém pokusu odstranit jej z politiky. Tak aspoň rozumím tomu, co někdo označuje jako sarajevský atentát. Podle mě Klaus v polovině devadesátých let brzdil reformy. Ale dřív než jsem svůj postup domyslil jako nejhrubší politický omyl, hájil mě před soudem bulvární novinářky o zrádcích. Mluvil o mně uznale i jako o dramatikovi. Neumím zapřít, že jsem to ocenil.

Nesdílím názor, že má prezident ztělesňovat národní jednotu. Mým ideálem není prezident-tatíček, který si rodinným atributem zajišťuje nekritizovatelnost. Václav Klaus kritizován je a bude. Vůbec mi nevadí, že ani já nepřijímám vstřícně všechny jeho hrany. Chápu například jeho kritická stanoviska vůči Evropské unii – všímá si na ní socializujících kroků v ekonomice a jejich nebezpečí spjatého s hrozící federalizací – ale nikdy bych je tak tvrdě nevyhranil. Proto jsem rád, že máme prezidenta, který se umí vyslovit bez falešného diplomatizování. Všecko, co člověk myslí a dělá, může být předmětem sporu. Někdy i musí.
Mít za prezidenta výrazného muže, který kromě široké důvěry v průzkumech budí i nesouhlas, je podle mě přednost. Kdybych to v příštím roce prezidentských voleb mohl projevit, dám mu bez rozpaků hlas.



Milan Uhde
 
  Přístupy: 6550 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA