Václav Klaus: Zápisky z americké cesty

Zápisky z americké cesty – č. 4

Václav Klaus

Probudit se ve 45. patře hotelu, který je na křižovatce 45. ulice a Broadway, je něco úplně jiného než včerejší ráno u moře v kalifornské Santa Barbaře. Hotel si pečlivě vede evidenci hostů a po roce, na stejné akci, Vám dá přesně stejný pokoj. Je to milé, máte pocit, že se vracíte.

New York vypadá stejně jako kdykoli jindy. Krize tu vidět není. Proudí tu po ulicích stejné zástupy lidí (zejména ve včerejší „horečce sobotní noci“), z obchodů se valí stejné hromady zboží až na ulici jako dříve, ulice jsou stejně plné aut, do restaurací je obtížné se dostat. Jediný rozdíl pozorovatelný je – obrovské výprodeje za nesmírně snížené ceny. Že by tržní ekonomika zareagovala?

Krize třicátých let podle jedné z nejvlivnějších teorií vznikla proto, že převládla rigidita cen směrem dolů (omlouvám se za tento příliš odborný ekonomický termín) a že tedy ceny (a s nimi mzdy) neklesly tolik, kolik bylo třeba, aby byla na trhu nastolena nová rovnováha. I teď je jedině toto řešením. Obrovské finanční injekce státu, což znamená daňových poplatníků, tento základní vyrovnávací mechanismus nikdy nenahradí, ač si to myslel Keynes a s ním i dnešní ekonomové naší sociální demokracie. S nimi si to ovšem myslí i část nové americké administrativy.

Návštěva velkého knihkupectví na 5. avenue je zážitkem. Mají tu všechno. Nicméně, zvláštní místo mají dva pulty s knihami. První je věnován desítkám knih o novém prezidentovi a druhý vyjadřuje radikálně pozměněný duch doby. Tabulka nad pultem říká: Keynes on Economic Stimulus (Keynes o stimulování ekonomiky), což odráží to, že prezident Obama přišel se svým, keynesiánsky laděným „stimulačním balíčkem“. Je téměř neuvěřitelné, jak se za pár dní či týdnů knihy vyměnily.

Obědval jsem s vedením SVU (Společnosti pro vědy a umění), což je velmi milé a příjemné krajanské sdružení. Dává dohromady vědce, výzkumníky, pány profesory i lidi z oblasti umění, neboli skupinu lidí, kteří se v Americe prosadili do akademických institucí. Je to velmi pozitivní a sebevědomá skupina, která navíc udržuje těsný kontakt s našimi akademickými institucemi. I letos jsem poskytl záštitu na jejich kongres, který bude počátkem června v Texasu. Jeden z nich popisoval problémy svého desetiletého syna, který na dotaz paní učitelky ve škole řekl, že by volil za prezidenta McCaina. Zcela levicově naladěný učitelský sbor na veřejných školách se s takovým názorem neumí vypořádat. Paní učitelka se pořád vyptávala, kdo to dítě takto naočkoval.
Večer začala konference o klimatických změnách, sdružující oponenty globálně oteplovacího alarmismu. Vystoupil jsem na zahajovací večeři s úvodním projevem, který jsem nazval „V debatě o klimatu není žádný pokrok“ a chtěl jsem tím říci, že chybí vzájemné naslouchání. Převládají monology, chybí skutečný dialog. Druhých řečníkem večera byl profesor MIT Richard Lindzen, původně člen panelu OSN o klimatických změnách za USA, který však na protest proti praktikám IPCC na tento post rezignoval. Je to jeden z velkých klimatologů, který nepatří do údajného „vědeckého konsensu“, který je založen na tom, že CO2 způsobuje a bude způsobovat bezprecedentní zvyšování globálních teplot. Přesvědčivě ukazoval, že je to všechno daleko složitější.

P.S. Nebyl jsem schopen ocenit zvláštní poetiku Shreka, když jsem viděl tento film. Oknem v hotelu mi ve dne v noci bliká reklama na Shreka jako muzikál. To už si nedovedu představit vůbec.