Václav Klaus: 20 let poté: proč jsme nespokojeni

20 let poté: proč jsme nespokojeni

Václav Klaus

LN 22..8..2009

Nechci se přihřívat na znovu vznikající „blbé náladě“, ale je asi oprávněné říci, že nemalý počet lidí v naší zemi, dvacet let po vysněném pádu komunismu, prožívá jednu z dalších opakujících se vln deziluze, pesimismu a rozčarování. Svět prostě není takový, jak by si přáli a zejména jejich osud v něm je – podle jejich názoru nezaslouženě – horší, než by měl být.

Již delší dobu se zmiňují důvody tohoto stavu. Patří mezi ně zhrubnutí a znevěrohodnění naší politické scény, byrokratizace našich životů, na první pohled sobecké chování politiků, nárůst nejistoty sociální, ale – díky mediálnímu zdůrazňování trestných činů a nehod i katastrof všeho druhu – i ztráta pocitu elementárního osobního bezpečí, veřejná adorace popstar a VIP všeho druhu, narůstající pocity individuálního, sebou samým nezpůsobeného neúspěšného průběhu života, nepochopitelné bohatnutí těch, kteří nevypadají, že by si to zasloužili nebo že by se o to zasloužili vlastní prací, atd., atd. Nyní se k tomu přidala ještě aktuální finanční krize a ekonomická recese se svými nepříjemnými průvodními jevy.

Z toho všeho se v části naší společnosti rozmáhá pocit – patřičně živený a přibarvovaný nejen mnohými médii, ale i vždy do nadřazenosti nad obyčejností nás ostatních se stylizujícími intelektuály a v neposlední řadě i politiky všech barev a odstínů – že jsme naši dvacetiletou cestu za svobodou a demokracií nezvládli. S touto interpretací našeho konečně svobodného dvacetiletí nesouhlasím a nechci se s ní mlčky smiřovat a to ze dvou základních důvodů. Prvním z nich je to, že dochází ke směšování světa iluzí, snů a neživotných expektací se světem skutečnosti a druhým je to, že se spokojujeme s nepozorným hodnocením skutečnosti a s přejímáním její zkarikované podoby jako věrné reflexe skutečnosti samotné. Je smutné, že právě o vytvoření tohoto stavu někteří naši profesionální vyvolávači deziluzí téměř programově usilují.

Pokusím se k tomu - v politicky poklidném létě, byť se nás snaží meteorologové svými katastrofickými předpověďmi stále zneklidňovat – učinit pár poznámek a tím přispět k vyvolání diskuse na toto téma. Více není možné.

Vycházím z empiricky podmíněného – a věřím, že i základními fakty ověřitelného – přesvědčení, že jsme už dávno integrální součástí západního světa a tudíž nikoli oázou postkomunismu. Opak se nám snaží namluvit především ti, jejichž vize světa, jaký měl následovat po komunismu a zejména jejich představa o své vlastní roli v něm, se nerealizovala. Ti pak z vlastní frustrace a neukojení stále mluví o postkomunismu, jakkoli je to více a více úsměvné.

Západní svět je takový, jaký je. Není perfektní realizací nějaké utopie, nějakého „slunečního státu“. Má mnoho „lidských“ defektů. Většinou jsme po něm v dobách komunismu toužili a přáli si ho, neboť jsme měli mnoho důvodů být v tehdejším režimu hluboce nespokojeni. Přes ostnaté dráty jsme „teleskopicky“ (moc se mi líbí tento termín Charlese Dickense v románu „Ponurý dům“) viděli spotřební ráj, volné cestování, svobodu příležitostí, vyjadřování a demokratického rozhodování a z toho pramenící bohatství jednotlivců i celé tamní společnosti. Nemohli jsme to vidět jinak než poněkud zjednodušeně, chyběl nám autentický prožitek a znalost tisíců drobných (a někdy i větších) nedokonalostí, nespravedlností a nefunkčností tohoto, velmi reálného systému a už vůbec se jen málokdo zamýšlel nad tím, jaké jsou náklady všech těchto výhod a možností, resp. jaké jsou jejich předpoklady a jak jsou ve skutečnosti křehké a zranitelné. Teprve nyní hlouběji ochutnáváme i z této sklenice, teprve nyní mnozí z nás vidí i onu druhou stránku věci. Navíc současná, poměrně hluboká celosvětová recese leccos obnažuje a tím pomáhá dovysvětlit. Je v podstatě moc potřebnou připomínkou všech plusů a mínusů, výhod i nevýhod, efektů i nákladů jakékoli reálné lidské společnosti, včetně společnosti západního světa, k níž dnes už jednoznačně náležíme. Jak jsem již řekl, tento západní, tedy i náš svět není žádnou modelovou utopií. Je imperfektním výsledkem lidského hemžení. Lidské chování – diktované vlastními zájmy a z minulosti nahromaděnými a ze současnosti posbíranými idejemi – je vším jiným, než realizací nějaké vnější vyšší ideje, koncepce či smyslu, jakkoli se o to leckteří v dějinách s hrůznými výsledky snažili.

Platí to i pro tržní hospodářství, které se od nepaměti pohybuje v periodických křivkách mezi konjunkturou (kdy se všem daří, roste zaměstnanost i platy, firmy prosperují, odvádějí státu daně a bohatne také stát) a recesí (jejíž jednu variantu právě prožíváme). Ta za normálních okolností, to znamená v situaci, kdy není uměle oddalována a „vykupována“ žitím na úkor budoucnosti, srovná různé chyby a „rozmařilosti“ předchozí prosperity (což vede k nemalým nepříjemným důsledkům pro většinu lidí).

To však současně znovu nastartuje hospodářství (i další oblasti života společnosti) novými impulsy, novými myšlenkami, novými příležitostmi – a cyklus se opakuje. Jde o proces přirozený jako život sám, a pokud do něj politici příliš nevstupují (což se dnes v míře větší než kdykoliv v minulosti bohužel děje) a nezmenšují prostor pro individuální aktivitu a lidskou tvořivost, vyřeší se evolučně nejdokonaleji sám. Ekonomická krize – jako dočasný a periodicky se opakující fenomén – by se proto neměla stát příčinou našich deziluzí či nedůvěrou k systému jako takovému.

Takový cyklický vývoj je pravým opakem toho, co jsme poznali ve čtyřech desetiletích „reálného socialismu“. Tehdy sice všichni nebo skoro všichni, alespoň formálně, měli různé sociální jistoty, byli přiměřeně a většinou „snesitelně“ chudí, ale bylo to výměnou za nesvobodu, za prakticky totální řízení všech dějů ve společnosti shora a za povinnost respektu k tomu, že a jak za nás rozhodovali jiní. Ve skutečnosti se takto řízený systém pohyboval v téměř permanentní krizi. Pouze spotřebovával své, jak se tehdy eufemisticky říkalo „extenzivní“ zdroje, což ho nakonec – a to zcela logicky – přivedlo ke zhroucení. Jenomže tuto banální pravdu si již dnes mnozí neuvědomují. Cítí proto různé typy resentimentu za „starými dobrými časy“, což je nesmírně krátkozraké a – v neposlední řadě – demobilizující a ničivé.

Jak už jsem řekl, západní svět, jehož součástí jsme se na počátku devadesátých let opět stali, má – a to nevyhnutelně, jako jakákoli lidmi vytvořená konstrukce – řadu problémů. V současnosti asi nejvíce kvůli tomu, že se i tento svět stále rychleji a dramatičtěji vzdaluje ideálům svobody, volného trhu zboží, myšlenek a možností. Je tomu proto, že tak trochu – byť stále ještě pro mnohé přijatelným způsobem – přejal, „objevil“, a proto opakuje mnohé nectnosti „reálného socialismu“ a mixuje je s dosavadním pojetím svobody, jediného skutečného motoru lidské spokojenosti a prosperity. Mezi ideálními modely (prototypy) komunismu a kapitalismu, kterými se zabývá komparativní ekonomie či politologie, je rozdíl nebetyčný, reálné systémy jsou si však leckdy daleko bližší, než se vykřikuje na politických mítincích. (Lehkovážné a vždy připravené kritiky upozorňuji, že tento výrok ani v sebemenším není pozitivním výrokem o našem minulém systému, ale není ani apologetikou či naopak zničující kritikou současnosti.)

Mám pocit, že nemalá část nedobrých pocitů našich některých spoluobčanů odráží více z toho, že realita není totožná s perfektním ideálem, než ze samotného hodnocení oné fakticky existující, mnohovrstevnaté reality. Asi tomu nemůže být jinak, střet snu (ideálu) s realitou musí být vždy znovu a znovu prožit. Nedá se asi teoreticky naučit.

Druhou věcí, podobně komplikující naše současné pocity, je odlišnost reality a reality virtuální či – jinak řečeno – reality a subjektivního pocitu z ní. A právě zde je vina těch, kteří tyto mezery „pěstují“, nafukují a snaží se je maximalizovat, největší.

Protože média neexistují mimo společnost, ale z různých důvodů (také marketingových) spíše jen opisují její postoje, nálady a rozpoložení, na prohlubování této mezery spolupracují, namísto aby ji reflektovala či analyzovala. Tím „verifikují“ všeobecný pocit neúspěchu – a kruh se uzavírá. Je například nepochybné, že kdyby média v době, kdy začínala finanční krize (bez ohledu na její daleko hlouběji jdoucí skutečné příčiny), nestála v prvních řadách alarmismu, ekonomický propad by zdaleka nebyl tak velký, jaký dnes je. To by se za komunismu, v totálně řízených a kontrolovaných médiích, určitě stát nemohlo. Máme ale kvůli tomu volat po větší kontrole médií? Paradoxně naopak: Měla by být daleko svobodnější, daleko pestřejší, daleko méně stádní a uniformní, mnohem nezávislejší na „hlavním proudu“, v němž většinově tak snadno plují.

Musíme vzít konečně na vědomí to, nač upozorňuji celých posledních dvacet let: Západ není ráj, Západ není místo, kde pečení holubi přilétají sami od sebe na naše talíře. Je to svět namáhavý a velmi konkurenční. Je to svět, kde o své zájmy usilují jak jednotlivci, tak i různé sociální či jinak vymezené skupiny, ale i celé státy a soustátí. A je to boj tvrdý, mnohdy dramatický a pokud v něm člověk chce uspět, vyžaduje to od něho stálé a plné nasazení. Nebo spíše – mělo by to tak být. Současná snaha mnoha politických sil a vlád západního světa „uklidňovat“ (z krátkodobých politických a mocenských zájmů aktuálních politických elit) veřejnost obrovskými, ničím nekrytými finančními injekcemi, spíše jen prohloubí současný stav a stane se příčinou dalších – a možná mnohem větších – hospodářských problémů v budoucnosti.

Zažíváme Západ takový, jaký je. Neznamená to však, že když právě není slunečno, ale když nám letošní „rozmarné léto“ bere náladu, že bychom kvůli tomu měli zanevřít na počasí jako takové. Ostatně, příliš bychom si tím nepomohli. „Blbá nálada“ a z ní pramenící trudnomyslnost je program nejen ničivý, ale především neproduktivní. Když už se stane, že nám rozvodněná voda vstoupí do domů, zaplaví sklepy či nadělá jiné velké škody, je lépe začít intenzivně pracovat na účinných protipovodňových opatřeních. Nikoli snažit se „poručit větru a dešti“, ale s umem, pracovitostí a tvořivostí svobodných lidí nalézat řešení. Na individuální i veřejné úrovni. Právě to vždycky patřilo k největší naději a síle Západu. Plné obchody a vysoká životní úroveň byly důsledkem, nikoli příčinou jeho svobody. Před dvaceti lety si to mnozí neuvědomovali. Dnes na to mnozí zapomínají.