O fazoně a (v mnohém) přijatelných komunistech

Sylva Vaněček Šauerová

„Je přímo mučivé sledovat, jak se bezpochyby inteligentní Čechoameričan ztrapňuje podlézáním komunistům“, napsal dne 20. prosince 2007 v LN Martin Weis v reakci na rozhovor profesora Švejnara pro Rádio Impuls.

Co přesně tedy Jan Švejnar řekl ?

Moderátor (Václav Moravec):
Když jsme se bavili o tom nediskriminačním přístupu ke KSČM, což KSČM považuje za jednu z podmínek pro to, aby pro někoho komunističtí volitelé zvedli ruku, počítáte s tím, že pokud by se ČSSD a KSČM dohodly na příští vládě a navíc teď aktuální průzkumy veřejného mínění jasně ukazují vzestup možných preferencí u ČSSD i u KSČM, že by obě dvě levicové politické strany získaly v České republice většinu v Poslanecké sněmovně, téměř 110 mandátů, alespoň podle dnešních údajů STEMu, tak vy byste neměl problém se jmenováním možných ministrů za KSČM.

Host (Jan Švejnar):
Já myslím, tady to závisí na tom, jaký vývoj by byl mezi dneškem a právě tou dobou, kdy by k tomu došlo. Samozřejmě ty podmínky, které si ČSSD vytyčila, to znamená, že KSČM musí odsoudit zločinnost minulého režimu, že se musí jasně identifikovat s naší přítomností v Evropské unii, v NATO, že nesmí, musí se postavit za soukromé vlastnictví, já bych k tomu dal ještě, že se musí zříci samozřejmě násilí jako nástroje prosazování svých cílů, to jsou vlastně ty věci, které umožnily bývalým komunistickým stranám v Maďarsku, v Polsku a v jiných zemích se vyrovnat a stát normálními státotvornými stranami. Pak to samozřejmě též požaduje, aby se tím společnost vlastně s tím vypořádala a prošla tou katarzí, kterou je potřeba projít, aby se tato strana stala přijatelnou. Musíme si uvědomit, že už vlastně je přijatelnou v mnohém, to znamená, je na radnicích, je zastoupena v Parlamentu, v mnohých věcech má svého místopředsedu Poslanecké sněmovny, čili nezačíná se od nuly, ale je to důležitý krok, kterým země téměř 20 let po revoluci bude muset projít a zde bych jako prezident se snažil pomoci k tomu, aby tento vývoj pokračoval, protože máme slabé vlády posledních 10 let, částečně z toho důvodu, že zde máme jednu velice silnou, poměrně silnou stranu, která vlastně má nulový potenciál co se týče tvoření vlády a ve zbytku světa se situace vyvíjí tak, že jak politicky, tak ekonomicky nastává mnohem větší konkurence a je potřeba, abychom byli v situaci, kdy budeme moci vytvářet silné vlády, které budou vytvářet prostředí pro Českou republiku, aby se stala více konkurenční v celém světě (přepis pořadu Česká média, 18. 12. 2007).

Podívejme se teď na chvíli ke komunistům, abychom viděli, jak jsou „v mnohém“ přijatelní a jaký pokrok směrem k demokracii od r. 1989 učinili. Za příklad jejich současného uvažování by nám mohl posloužit jeden z posledních oficiálních dokumentů strany, stanovisko Výkonného výboru ÚV KSČM k 90. výročí VŘSR ze dne 19. října 2007. Co nevidíme ? Výrazy jako „imperialistická válka“, „vládnoucí vrstvy“, „záškodnická činnost“, „ideologická válka“, „síly reakce“ se to zde jen hemží, dozvídáme se (opět), že „na základě VŘSR se zformoval společenský systém, který byl ... životaschopnou alternativou ke kapitalismu, která významně ovlivnila vývoj kapitalismu a blokovala jeho tendence k válce, agresi a sociálnímu útlaku“, ale také, pozor, že „společenský systém, který vznikl na základě VŘSR, trpěl ... i mnoha nedostatky a deformacemi“ a že „došlo ke zbytečné perzekuci (sic !) mnoha nevinných lidí“. „Kapitalismus zvítězil ve studené válce“, píše dále Vojtěch Filip (anebo snad Jaroslav Kojzar ?), „a na toto své vítězství ihned reagoval tím, že se postupně zbavuje všech mechanismů zmírňujících procesy agrese a vykořisťování. Pád bipolárního světa otevřel cestu ke globální dominanci imperiálních USA a k obnovení procesů intenzivní militarizace. Za podpory nadnárodních monopolů začal triumfující kapitalismus odbourávat i pozůstatky sociálního státu ...“. Zkraťme to. Pojednání celé je zakončeno slovy : „Idea socialismu je nadále živá a je jedinou reálnou pespektivou lidstva“ (pramen : www.kscm.cz).

Nepřipadá vám, milí čtenáři, že jste otevřeli Rudé právo začátku 70. let minulého století ? S těmito lidmi že by chtěl americký občan Jan Švejnar sestavovat vládu, resp. jmenovat je ministry ? Škoda, že jej jeho současní poradci v kampani – třeba Jozef Zieleniec – neinformují o podobných materiálech, nemusel by vypadat jako spadlý z Měsíce. Aby bylo jasno : čeští komunisté nic nezapomněli a nijak se nepoučili. Pokud by snad přijali Švejnarovy podmínky, přestali by být sebou samými a voličský potenciál by se přesunul do sociální demokracie (čehož jsou si samozřejmě vědomi). Nic takového se tedy ani z daleka nechystá.

„Přání otcem myšlenky“, nadepsal Weis již citovaný komentář. To si nemyslím. Nemám ani za to, že by byl prof. Jan Švejnar idealistou. Jistě, směrem ke komunistům napřahuje ruku, neboť na nich stojí jeho (ne)úspěch. Jeho výroky však přesto opět svědčí více o tom, že toho o České republice ví pramálo. Gesto se navíc jeví jako zbytečné, neboť komunisté amerického profesora volit spíše nebudou. Nikoliv však proto, že je občanem „imperiálních USA“, nýbrž proto, že by to bylo do budoucna proti jejich vlastním zájmům, jak hezky popsal Bohumil Pečinka (Jaké jsou prezidentské zájmy KSČM ?, MfD, 20. 12. 2007). V souvislosti s Pečinkovým textem se pak opět neodbytně vtírá myšlenka, zda Švejnar není figurkou sloužící k prosazení zájmů někoho úplně jiného. Zdá se, že autoři tohoto scénáře výběr vhodné osoby nepodcenili a využili jedné profesorovy osobnostní vlastnosti, již tak hezky popsaly HN : „Kdykoliv se objevila příležitost rychlého katapultování bez zdlouhavého stoupání kariérním žebříčkem, tam se objevil i prof. Švejnar“ (HN, 5. 11. 2007).

Pozor na fazonu, varovaly před několika dny profesora Lidové noviny. Je, bohužel, zjevné, že právě té Janu Švejnarovi s každým dalším veřejným vystoupením nezadržitelně ubývá. Abychom byli spravedliví, dodejme, že to není jenom jeho vina.