Věděl jsem, že spolupracovat nechci … svědectví zločinců pro mne nemá cenu (aneb Komici v české politice)

Sylva Šauerová

Předseda vlády ČR Jiří Paroubek pro Právo :

“Velice dobře si pamatuji jen na první setkání s příslušníkem StB, na kterém mě šokovalo, když mi ukázal nějakou placku a vyzval k dalšímu setkání. Šel jsem na něj, ale věděl jsem, že spolupracovat nechci. Asi by nebylo dobré, kdybych ho poslal rovnou kamsi, tak jsem s ním hrál určitou hru. … Byl to jeden z prvních momentů, kdy jsem pochopil, že je (národofrontovní Čs. strana socialistická – pozn. zprac.) prakticky takovou expoziturou StB. A když jsem po listopadu 1989 viděl seznamy nejrůznějších agentů, dalo mi to za pravdu. Nechci to nějak přeceňovat, ale myslím si, že významná část funkcionářů té strany byla s StB spojena buď přímo, nebo jinak řízena. Já jsem v roce 1986 také z toho důvodu odešel. Abych byl ve straně, která sbírá starý papír a kosti, nesnaží se nic změnit a ještě je prolezlá agenty StB? Na to jsem nechtěl utrácet čas… Nebyla to ale žádná kategorie, která by vypovídala o nějaké spolupráci. Takže to byli lidé, kteří se mohli spolupracovníky stát, stejně tak mohli skončit úplně jinde, třeba v disentu. Na tom, že jsem se s někým sešel, je důležité to, co z toho vzešlo. A nevzešlo z toho nic. … Upřímně řečeno, pokud beru StB jako zločineckou organizaci - a jinak ji brát nemohu - jakou cenu má jakékoli svědectví zločinců? Pro mě žádnou” (Právo, 28. 4.). “Tvrdím a říkám, že jsem odmítl spolupracovat”, uvedl Paroubek v ČT (ČT 1, Události, 26. 4.).

Pomiňme zvláštní skutečnost, proč Jiří Paroubek (podobně jako ovšem už v minulosti řada jiných občanů, vedených v evidencích StB) pociťuje nutkavou potřebu opakovaně vysvětlovat věc – podle mnohých - tak jednoznačnou : být veden komunistickou tajnou policií jako kandidát tajné spolupráce přece naprosto neznamenalo SPOLUPRACOVAT ! Jiří Paroubek navíc věděl, že “spolupracovat nechce” a “důležité je, že z toho nevzešlo nic”. Kandidáti nespolupracovali, nikomu nic nepodepsali, nikoho neudali (Paroubek možná opravdu ne) a koneckonců, již Jaroslav Bašta v roce 1992 pravil, že přítel Roko je (stejně jako přítelkyně Pavla) čistý. Proč tedy opakovaná a tolik naléhavá utvrzování veřejnosti ? A proč Jiří Paroubek opustil Čs. stranu socialistickou, “prolezlou agenty StB”, když “svědectví StB – této zločinecké organizace – nemá žádnou cenu” ? Nepřijde vám to, milí čtenáři, poněkud nelogické ?

“Během schůzky byla předestřena otázka, zda by nám mohl pomoci při dokreslení přehledu dění v ČSS. Na tuto otázku reagoval ROKO s tím, že co budeme na něm požadovat a bude to v jeho možnostech, tak nám to sdělí”, citovala ČT zápis zpravodajského důstojníka. “Uvedl, že zná a často přijde do styku s osobami z Městského výboru. Vzhledem k přihlédnutí ke stykům a postavení “ROKA” lze ho použít pouze k agenturní kontrole a přehledu osob v Městském a obvodním výboru ČSS”, pokračovala dále v citaci televize s tím, že StB jeho spis v roce 1982 ukončila konstatováním, že “nemá takové možnosti a styky, které by splňovaly … potřeby při jeho využití ve zpravodajské činnosti” (ČT 1, Události, 26. 4.).

Zde se ovšem skrývá takzvané “jádro pudla”. Jiří Paroubek fabuluje : neodmítl totiž spolupráci (to by bylo ve spise zaznamenáno), ba naopak, slíbil, že co na něm budou požadovat a bude to v jeho možnostech, tak to sdělí. Ke spolupráci, jak vyplývá ze spisu, se stavěl naopak velmi pozitivně. A že s ním kontrarozvědka po třech letech spolupráci ukončila, protože “nemá takové styky a možnosti, které by splňovaly potřeby” StB, není jeho zásluhou, nýbrž nezájmem tajné policie (!). Jde nepochybně o komické, nikoliv však ojedinělé vyústění. Takových výtečníků, kteří se nabízeli ke spolupráci a StB o ně zájem neměla nebo jej po nějaké době ztratila (opuštění zájmového prostředí, nesplnění předpokládaných efektů, a j.), má ČSSD mezi svými prominenty více a vzorná administrativa jednotlivých složek resortu MV nám jistě i v budoucnu poodkryje nejedno milé překvapení.

Zdá se, že Jiří Paroubek k udavačské činnosti připuštěn nebyl. Otázkou zůstává, zda by výsledný efekt pro něj nebyl přijatelnější, kdyby předložil negativní lustrační osvědčení, k věci se dále nevyjadřoval a hlavně – nenechal ČT nahlédnout do spisu (předpokládám totiž, že ten uvolnilo se souhlasem příslušných orgánů MV). Další nezodpovězenou otázkou pak je, proč čeští politici často mlží tak průhledným a dětinským způsobem. Jako by nebyli schopni si uvědomit, že čím déle vysvětlují, čím více (často nelogických či dokonce protichůdných) informací poskytují, tím více se zaplétají a tím zřejmější je i jejich následná nedůvěryhodnost. Nepochybného mistrovství v takovém postupu dosáhl v uplynulých měsících Stanislav Gross. Jiří Paroubek, nepoučen, zatím v obdobném duchu pokračuje. Méně může být někdy více, pane premiére, chtělo by se doporučit. Nad tím, co radí svým nadřízeným štáby nejrůznějších poradců, prohlašujících se za odborníky, však zůstává rozum stát. Upřímně.

29. dubna 2005