Ráda kočka ryby jí, ale do vody se jí nechce

Petr Havlík

Jedno moudré latinské přísloví říká, že pokojná vláda zmůže to, co nezmůže zuřivý boj. Já si to myslím také, a bez nadsázky to i platí o naší současné politické situaci.

Veřejnost projevila mimořádnou dávku trpělivosti. Místo normální, plnohodnotné správy země je vystavována permanentním pozičním a mocenským bojům politických stran. Měli bychom mít vždy na paměti, že daňoví poplatníci platí své politické reprezentanty na to, aby dbali o veřejné blaho. My jsme už půl roku svědky procesu hledání toho, co to to veřejné blaho vlastně je a kdo by měl tuto vůli veřejnosti následně spravovat v exekutivních funkcích ve vládě. Je zřejmé, že výchozí pozice k hledání shody mají parlamentní strany odlišné, a tím pádem oslovují jiné voličské skupiny. Ovšem i voliči z protichůdných táborů se shodují na jednom – tak už ty hrátky nějak ukončete a začněte racionálně konat. Absence plnohodnotné vlády škodí této zemi. Jednak vysíláme podivné signály mimo republiku, ale samozřejmě i uvnitř země to způsobuje nemalé ztráty. Srozumitelnou vládu s jasným a legitimním mandátem potřebuje i komunální politika, podnikatelská sféra a vlastně všichni. Nemohu se zbavit dojmu, že uzavřený svět parlamentních kuloárů a stranických sekretariátů je jakýsi virtuální skelet, přes nějž se ztrácí reálný pohled na normální život.

ODS nevyhrála parlamentní volby s dostatečným náskokem. Základem dnešní situace je tedy velmi těsné skóre mezi ODS a ČSSD. Voliči vlastně volili mezi dvěma nabídkami. Ano, máme tady i dvě řekněme středově orientované strany, a pak české specifikum – relikt minulosti s nulovým koaličním potenciálem. Při stávajícím volebním systému je více než pravděpodobné, že těsný výsledek nás může potkat i v příštích volbách. Příčina tohoto stavu je pak úměrná důsledkům. Já si myslím, že je chybou, že nevedeme vážnou a odbornou debatu o úpravě či změně volebního systému, jakož i o revizi ústavy. Dokonce mám pocit, jako by byla tato latentní debata předem tabuizována. Teď se prý hledá model, který má být postaven na dočasnosti, což je termín u nás velmi nebezpečný. Má být postaven na kolektivním alibismu, tedy principu všichni můžou za všechno a nikdo za nic. Má být postaven na apriorním kompromisu všech vůči všem. S tím dovětkem, že i když se všichni dohodnou na všem, není jisté vůbec nic. Zkušenosti z minulých let nám totiž ukazují, že vedle složité vládní dohody si parlament žije svým vlastním životem. Obávám se, že i případná duhová vláda, byť vzletně pojmenována, by čelila parlamentním obstrukcím a patovým hlasováním.

Malé strany říkají, že se přidají, ale chtějí garantovat naplňování vlastního programu. A protože jsou si vědomy své pozice jazýčku na vahách, tak přihazují další a další podmínky. Přesně podle úsloví „ ráda kočka ryby jí, ale do vody se jí nechce“. Ať tak či onak, se tedy musí nějak na něčem dohodnout ODS a ČSSD. A je to obtížné. Není to ani tak o velkých stranách, programech, ale o konkrétních lidech. S němým úžasem jsme asi všichni sledovali vystoupení Jiřího Paroubka v den vyhlašování výsledků voleb. Byla to klasická ukázka nezvládnutých emocí, která bohužel přeurčila povolební dialog na několik měsíců dopředu. Další nepochopitelný veletoč předvedla dvojice Paroubek – Kalousek. Paroubek v sérii chyb pokračuje vesele dál, naposledy to byl nepromyšlený útok na Zemana. A to už vůbec nehovořím o naší největší obavě, a sice zatažení komunistů do reálných politických pozic. Na druhou stranu taktika předsedy ODS – vyzkouším všechno a když to nepůjde, pak budu vládnout bez mandátu, jak jen dlouho to půjde - není příliš prozíravá. Znovu tedy opakuji, že podle mého názoru by dnes byla nejlepší varianta menšinové vlády ODS s mandátem do podzimu 2008. Potom by byla šance na sestavení silné programové vlády již v roce 2009, kdy budeme předsedající zemí EU. Tato vláda do listopadu 2008 by byla tolerována ČSSD. Pravděpodobně kromě rovné daně a školného by byla šance prosadit a uskutečnit mnoho pozitivního, včetně změny volebních pravidel.

Vždy platí, že „time is money“. Dnešní ztráty času vyčtou dnešním politickým lídrům nejenom jejich nástupci, ale obávám se, že i příští generace. Týká se to mnoha oblastí veřejného zájmu – fiskální politiky, daňového systému, důchodové reformy, zdravotnictví, školství, ale také pozice ČR v mezinárodních vztazích. A to nejenom vůči EU, kde jsme větším plátcem než příjemcem, ale i našeho vztahu k Rusku, bezpečnostním strukturám, asijským trhům atd. Mělo by přece platit, že pokud mají lidé stejný zájem, pak nemusí mít na všechno stejný názor, a přesto mohou spolu komunikovat i kooperovat. Tím společným zájmem by měla být co nejlepší správa země a její další rozvoj. Pokud tomu tak není, pak nevím za co své reprezentanty platíme.