Hlavně klid a nohy v teple

Petr Havlík

Od voleb nás dělí již více než půl roku. Za tu dobu jsme byli svědky mnoha dohod a nedohod. Nejprve vládla vláda dosluhující. Teď již více než sto dní vládne vláda, která nezískala ani poloviční důvěru parlamentu. Přesto tato vláda činí, koná a rozhoduje s vehemencí a razancí, která občas překvapí či dokonce zamrazí. Premiér v demisi je zároveň premiérem nové neexistující vlády. Téměř denně se z médií dovídáme o tom, který model budoucí vlády je momentálně na pořadu dne. Ale zítřejší zprávy nás přesvědčí, že včerejší varianta již neplatí. Dříve zatracované slovo reforma se stalo univerzálním zaklínadlem. A tak to jde pořád dokola. Hrzánský palác, Kramářova vila, Strakova akademie, Parlament, Jánský vršek, Lidový dům, hospoda na Malé Straně, … Lídr X nemá rád lídra Y a naopak. A aby toho nebylo málo, kromě pěti politických stran v parlamentu se rodí neformální klub, a sice klub potenciálních přeběhlíků. Ostatně nás na to nedávno upozornil jeden populární tajemník.

Nafouknutý deficitní rozpočet se ještě navýší o další miliardy, aby si jednotliví poslanci zasloužili přízeň svých voličů a svůj plat. Průzkumy veřejného mínění naznačují to, co soudní lidé vědí dávno. Možnost patového skóre je pravděpodobná i v příštích volbách. S tím, že je třeba si uvědomit, že je dosti odvážné řadit Čunkovu KDU-ČSL a Bursíkovu stranu Zelených mezi pravici, ale budiž.

Nedostatek elementární slušnosti, státnického nadhledu, ale i politické kreativity a sebekázně je u naší současné politické elity patrný v míře vrchovaté. Pánové by si měli uvědomit, že jejich dnešní pozice nejsou dány žádnou osudovou vyvoleností, ale spíše souhrou různých okolností a náhod. Rozhodně si nedělám iluze o tom, že jsou politici vždy vyjímečně schopní a slušní lidé, ale zároveň by neměl platit ani protipól tohoto kritéria. Pokud občan, volič, sleví ze svých nároků na politiky a celou veřejnou sféru, kterou platí ze svých daní, pak si zadělává na nemalé ztráty v budoucnu. Obávám se, že jsme nabrali tento směr. Kroutíme sice hlavou u televizních zpráv, remcáme v hospodě, ale jinak se držíme tradiční české pozice nezúčastněného pozorovatele v závětří, přesně podle úsloví – ono to nějak dopadne, hlavně klid a nohy v teple.

Obávám se, že se naše stále mladá demokracie dostala 17 let po změně režimu do pasti. Máme nedokonalou ústavu, která nenabízí návody na řešení složitých povolebních situací, neboť pravděpodobně předpokládala určitou úroveň politické kultury, které, jak je vidno, se nám žalostně nedostává. Důsledkem tohoto stavu je půlroční bezvládí, respektive vládnutí bez mandátu parlamentu, které je de facto a asi i de jure za hranicí legitimity. Velmi mne mrzí, že pan prezident tento stav sleduje z uctivé vzdálenosti svých dalekých cest.

Obávám se, že si málo uvědomujeme, že máme volební systém, který neumožňuje vznik programově silné vlády. Obávám se, že naše extrémně rozhádaná politická elita věnuje příliš energie bitvám vně i uvnitř politických stran a přispívá k vyhraněnému antagonismu celé společnosti. Obávám se, že máme do značné míry poplatnou mediální sféru. Obávám se, že máme příliš přebujelý neproduktivní státní aparát, který v mnoha případech vykazuje příznaky začínající destabilizace institucí.

Vždy se říká, že má každý národ takovou vládu, jakou si zaslouží. Pokud by to mělo platit beze zbytku, pak jsme asi jako národ v této době příliš neobstáli. Nesmíme si myslet, že si okolní svět nevšiml podivností české politické současnosti. Svědčí o tom například článek Craiga S. Smithe v International Herald Tribune z 12.12. tohoto roku, který přesně popisuje náš dnešní stav a také varuje před možností brzké recidivy současné pasti.