Čechům chybí možnost volby
Irena Válová
Většina Čechů peníze má. Nemají jich ale tolik, abych jim stálo za to vážně se rozhodovat o jejich využití jinak, než nepromyšlenou spotřebou. To je překvapivý výsledek tříměsíčního průzkumu chování zákazníků soukromé firmy, tváří tvář těmto zákazníkům, od října do prosince. Průzkum prokázal mnohdy naprosto nehospodárné chování zákazníků: ukázalo se například, že po trojnásobném zvýšení ceny téhož výrobku se nezměnila či dokonce zvedla jeho prodejnost. Nutno dodat, že původní cena byla nižší, než to, čemu se v reklamě říká „příznivá cena“. Přesto toto chování nelze nazvat iracionálním či dokonce jej připisovat „bolševikem odchovaným Čechům“, kteří jako národ procházejí stádiem obžerství, jak napsal pan Jeroným Klimeš v článku Jak naučit synáčka hospodařit (MFD 5.1.2004). Doba sametového hlasování o mikrovlnných troubách totiž dávno skončila (Zbygniew Brzezinski, Bez kontroly. Jeden z největších světových politologických mozků tvrdí, že v revolucích ve východním bloku šlo zejména o „mikrovlnné trouby“. Což se potvrdilo oním boomem spotřeby v počátku 90. let. Toto období samozřejmě dávno skončilo.)
Nám je to jedno, my peníze nemáme
Nehospodárné chování mnoha Čechů má logický a racionální důvod: chovat se hospodárně nestojí za to. Naprostá většina občanů této země jsou totiž námezdní pracovní síla s takovým průměrným příjmem, že stačí pokrýt jejich základní životní náklady – a ještě zbude „něco navíc“. Za toto něco navíc si však ani dům ani auto nekoupí, šetřit se vyplácí minimálně a platit školu nebo nemoc není třeba. Logicky tyto peníze mizí ve spotřebě. A když spotřeba, tak přece na úrovni – myšleno „Nám je to jedno, my peníze nemáme!“ Ostatně co jiného znamenají reakce na tzv. reformu veřejných financí těch, kteří ji rezignovaně přijímají slovy: Nelíbí se mi to, ale nedá se nic dělat, když je kasa prázdná.
Problémem tedy je, že většina Čechů sami nerozhodují o tom, kolik peněz vydělají (všichni státní zaměstnanci, ale i většina ostatních) a jak s nimi naloží. To se týká všech zaměstnanců a nově i živnostníků, kteří jsou podmínkami nově kladeni na úroveň námezdní pracovní síly. Lidé sami rozhodují jen o velmi malé části svého příjmu, o všem ostatním rozhoduje stát. Důsledkem tohoto je takřka nemožnost vzniku tolik citované páteře každé země – střední třídy. Proto mnoho lidí chodí do supermarketů a nepotřebuje seriózní noviny, neboť nepotřebuje informace nutné k rozhodování o vlastním životě a svojí zemi, jak správně řekl Karel Hvížďala v televizním pořadu Média. Oni se totiž nepotřebují o ničem rozhodovat a rozhodnutí, to nejtěžší, co činí život životem, činí jen málokdy.
Lidé se rozhodli nerozhodovat se, neboť rozhodovat se nevyplatí.
Ani za tisíc dolarů
Autor článku Jak naučit synáčka hospodařit se dále obsáhle dotýká skupiny těch, kteří nedokáží vyžít z výplaty a navrhuje zavést denní sociální dávku. Měla jsem možnost studovat jeden z nejrozšířenějších jevů v USA – bezdomovectví a chudobu. Některé státy USA takovou praxi mají, vydávají kupony na potraviny atd. Většina z těch, kteří nedokáží vyjít s výplatou, nedokáže vyjít ani se sociální dávkou – i kdyby činila tisíc dolarů denně. Taková skupina lidí existuje všude a vždy. Pravice je obvykle ponechává napospas sobě, zatímco levice je finančně podporuje s oddůvodněním, že tím chrání pokojný život a majetek těch ostatních. Oba systémy se většinou střídají.
Jak tedy naučit lidi hospodařit? Neučit je to, ale vrátit jim svobodu a možnost volby. Z historie i z ekonomie víme, že rozhodovat se velmi rychle naučí sami. A velmi často – ať již vědomě či nikoli – ku prospěchu ostatních.
Irena Válová