Vrána vráně oči nevyklove

Jana Dědečková

Snad mi Jiří Chuchma promine, že jsem si z pohodlnosti, abych nemusela líčit celý smutný příběh, trapnou to ukázku dnešních dní, vypůjčila jeho sobotní komentář. I já budu velmi osobní. S Chuchmovým bývalým spoluhráčem fotbalu Jiřím mě nepojí sportovní výkony, ale právě jeho bratr René Matoušek, od jehož tragické smrti právě uplynulo 15 let. S Reném a jeho rodinou jsem se seznámila u libereckého soudu někdy v polovině roku 1989, kde byl souzen za rozšiřování textu Několik vět. O Rendově soudním jednání jsme se dověděli od Václava Bendy, na kterého jsme se nakontaktovali po podpisu manifestu Hnutí za občanskou svobodu, a který nás vzhledem k poměrně malé vzdálenosti soudu od našeho bydliště požádal, zda bychom Reného nejeli morálně podpořit, což jsme velmi rádi splnili.

Trapné jednání, trapné kupčení s lidskou důstojností, trapné výmluvy svědků (od opilosti až po neschopnost pochopit text), které je vedly k podpisu textu, byl odročen. Shodou okolností pokračoval právě v den, kdy začala sametová revoluce. Soudce (Černý?, pokud mi slouží paměť) byl buď první odvážný z té soudní přisluhovačské mafie, nebo – což je s odstupem času poměrně děsivé - měl velmi dobré informace. Téměř v poledne 17. listopadu 1989 vynesl osvobozující rozsudek s tím, že Renda se ničeho nedopustil, protože Československá socialistická republika podepsala Deklaraci lidských práv a bla, bla, bla… Byli jsme v šoku a v euforií jsme se domlouvali, zda jedeme do Prahy. S manželem jsme návrh zamítli, protože jsme nepřipravili rodinu na naši delší nepřítomnost, což bylo nezbytné po tom, kdy nás 28. října zatkli, vyvezli do Mělníka a do ranních hodin prováděli výslechy. Ostatní nakonec usoudili, že při povolené studentské manifestacii se pravděpodobně nic nebude dít a dali jsme si sraz v Praze 10. prosince. Nemohla jsem tušit, že se s Rendou už neuvidíme.

Hektická porevoluční doba nás rozdělila. My jsme odešli na hory a začali podnikat, René pracoval ve vězeňské vyšetřovací komisi, které vznikaly po celé republice. Dnes je tomu 15 let, kdy spáchal sebevraždu - oběšením na středním pantu dveří! Snad "zklamání z nového režimu" , říkali někteří, kteří chtěli aby uvěřili i ti, kteří ho znali a měli pochybnosti. Odešel by ze života bez jediného slova rozloučení a tak podivným způsobem člověk, zvyklý bojovat? Takto neodchází extrovert, zvyklý vykřičet a vypsat své pocity. Mnohem více jsme věřili tomu, že mu někdo pomohl. A otázky, které provázely jeho případ, ať již na adresu policie, posmrtného ohledání, patologa, atd., jsou dodnes nezodpovězené. Nemám ráda konspirace, ale ve světle dnešních znalostí, událostí a významných postavení některých lidí, v té době i poznámka z jeho pracovních dokumentů „Vondruška? Prošel!! „ nabývá děsivý význam.

Renda nebyl černobílou osobností jak jsem měla možnost zjistit od jeho bratra Jiřího a především matky, kterou jsem na Rendově pohřbu pozvala k návštěvě Krkonoš, kde jsme provozovali penzion. Návštěva, během níž se Rendova matka stala naší rodinnou přítelkyni a tetou Blankou pro mé děti, se protáhla na téměř čtyři roky. Dost času na to, abych Rendu poznala, dost na to, abych mu dnes věnovala vzpomínku, když to odmítla média žijící z placené inzerce. J. Chuchma píše „Odmítnutí tohoto inzerátu je možná právně vyfutrovanou pojistkou před sebemenšími problémy, avšak lidsky je to krok nechutný, protože nahrává těm typům lidí, jako je ta povedená trojice právníků.“ Pan Chuchma má pravdu, píše-li, že je tento krok lidsky nechutný. Hluboce se však mýlí, hovoří-li o právně vyfutrované pojistce. Žádná pojistka. To judři z vydavatelského domu Vltava- Labe- Press vědí moc dobře. Ale vrána vráně prostě oči nevyklove.

Jana Dědečková
Bývalá členka Rady ČT v období tzv. televizní krize. Šéfredaktorka Virtually a místopředsedkyně a mluvčí Občanského sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů