Člověk versus lidé státu

Josef Mlejnek, Martin Vadas

Rozhovor s dokumentaristou Martinem Vadasem





Martin Vadas (1953) je český dokumentarista, režisér a kameraman, který se angažuje v poznání věcí spojených s působením nacistické a komunistické totality v minulosti naší země a s jejími následky v její současnosti. V letech 1982-2002 pracoval jako odborný asistent Katedry dokumentární tvorby FAMU, nyní je ve svobodném povolání. Kromě řady jiných je autorem filmu Země bez hrdinů, země bez zločinců… (ČT 1996), v současné době hledá financování pro projekt „Zpřístupnění procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou dr. Milady Horákové z roku 1950“.



Dokumentaristika pracuje s realitou jinak než filmová fikce. Co vás přivedlo k rozhodnutí se věnovat tomuto oboru?

Před listopadem jsem se k natáčení vlastních věcí dostal dost pozdě. Když jsme s Petrem Nýdrlem končili FAMU celovečerním hraným filmem Evžen mezi námi, stalo se naše absolventské dílo obětí cenzury - letos jsme měli pětadvacáté výročí.

Jaký si našla cenzura důvod?

Původně jsme s Petrem dělali kameru, ale nakonec cestou mimořádných cvičení jsme obhajovali celovečerní hraný film. Když ho profesor A. M. Brousil promítal na celoškolní projekci v kině Klub v Klimentské ulici, bylo to 6. listopadu a on na úvod řekl, že slavné výročí oslavíme v jeho předvečer prací našich studentů. Na konci filmu celé kino povstalo a začalo skandovaně tleskat. Užili jsme si prvních a posledních pět minut slávy a šli domů. Za týden po projekci na škole svolali schůzi SSM, na které vystoupil Ludvík Ráža a prohlásil že Evžen mezi námi by na zahraničních festivalech získal cenu za protisocialistický film. Jiří Sequens to ještě vylepšil tvrzením, že film je rafinovaný a tím nebezpečnější, a že se tudíž promítat nebude. Na příštích deset let tak byl zameten pod koberec.

V čem měla spočívat jeho „protisocialistická podstata“?

Šlo o příběh mladého kluka přicházejícího z malého města do Prahy. Rozhlíží se a hledá uplatnění, která nakonec najde v tom, že začne vyrábět texty k písničkám. A píše ty nejpříšernější „angažované“ hovadiny, které se hrály od sedmi do osmi ráno v rádiu: Auto veze z pole sklizeň /, matka volá máte žízeň? / Život, to jsou dlouhé schody, někdy stačí hrnek vody apod.

Kdo z vás je vymýšlel?

Většinu dialogů filmu napsal Jan Kraus, který hrál též hlavní roli Evžena. Ale texty písní nemusel nikdo vymýšlet, našli jsme je v archívu Čs. rozhlasu. Když přišel listopad, profesor Kališ, který umožnil natočení filmu, ale pak se ho celá léta bál promítat, najednou přišel za mnou: Martine, teď je ten správnej čas, teď s tím půjdeme ven.¨

A šli jste ven?

Šli, ale nikoho už nezajímalo, že někdo kdysi psal hloupé „angažované“ texty. Nedávno po mnoha letech si film promítali někde na filozofické fakultě někdo pak o něm prohlásil, že jde o nejhutnější obraz normalizačního dusna.

Po listopadu jste se mohl také už dostat k vlastním věcem.

Už krátce před listopadem jsem se začal zabývat dlouhodobou proměnou města. Dosti pracným a ekonomicky přímo smrtelným způsobem jsem se snažil zachytit proměnu různých míst v Praze…

Vaše práce v Československé televizi, to byla jenom epizoda?

Byl jsem nešťastný z toho, jak vypadá zpravodajství v roce 1991. Ze zoufalství jsem se přihlásil do konkursu na šéfredaktora zpravodajství, ve kterém jsem vyhrál.Působil jsem tam od 1. dubna do 31. prosince 1992, celých devět měsíců.

Proč jen tak krátkou dobu?

Bylo to hodně vyčerpávající období. Nikdy bych si nepomyslel, že budu něco takového dělat, ale opravdu jsem se už nemohl koukat, jak filozofující prezident moderuje ekonomické diskuse v ČST. Říkal jsem si, že se snad i televize dá dělat normálním způsobem. Když jsem 1. dubna nastoupil, měl jsem na stole štos výpovědí, protože začal platit lustrační zákon, takže málem nebyl nikdo, kdo by vysílal. Hned ten první den jsem vyhlásil veřejný konkurs, nabírali jsme nové lidi a učili je dělat zpravodajství za pochodu. Bylo dva měsíce před volbami a na Deník ČST se koukalo každý den 8 milionů lidí…

A po volbách?

To už víceméně byla jen taková federální postupná likvidace. Vzpomínám si, jak Mečiar na jednom z předvolebních mítinků prohlásil, že se nemůže dočkat, až si na Kavčí hory pro ty federální redaktory přijde. Když to Mirka Všetečková, nyní Čejková, hlásila v Deníku ČST, nezdržela se dodat: Už se na vás těšíme.

Dostal jste se potom konečně k vlastní práci?

Natočil jsem více filmů, také dokument o skupině bratří Mašínů Země bez hrdinů, země bez zločinců - soustředil jsem se na jejich odbojovou činnost na našem území do doby, než se rozhodli odejít na Západ. Film se vysílal v roce 1996, ani po letech se již nikdy nereprízoval, od té doby mi Česká televize žádné „moje“ téma nevzala.

Proč?

Když jsem film o Mašínech dotočil, domlouval jsem se s tehdejším šéfem programu, že bych v tématu rád pokračoval. Chtěl jsem pojednat celé minulé století na pozadí příběhu rodu Mašínů, protože vždycky nějakým způsobem byli u důležitých událostí, nebo ty události je nějakým způsobem semlely. Chtěl jsem udělat seriál pěti zhruba hodinových dílů, který by vyústil v současnosti, kdy je téma bratří Mašínů stále jablkem sváru. Česká společnost dlouho nevěděla, co dělali, čeho se dopustili nebo nedopustili, zač by měli být vyznamenáni atd. Na konec jsem chtěl vyprávět rozpravu o tom, co se s jejich případem dělo po roce 1989.

Proč jste s Mašíny neuspěl?

V televizi se střídali různí lidé a jedna vedoucí dramaturgyně mi rovnou řekla: Mašíni ne. Na ty já mám svůj názor. Odpověděl jsem jí, že jí její názor neberu, ale chtěl bych film udělat podle toho, jak jsem si všechno načetl. Další dramaturgové tvrdili, že „minulost nikoho nezajímá“.

Četl jste i v archivech?

V roce 1995 jsem se jako jeden z mála lidí dostal ke spisu, který byl dlouho utajovaný. Zpřístupnil mi ho městský zástupce JUDr.Kredba. Bylo to předtím, než vyhlásil usnesení, kterým případ odložil. Ještě nedávno, když se o spis zajímala Barbara Masin, autorka knihy Odkaz, sdělil nám státní zástupce JUDr.Stahl, že „odkládám“ neznamená meritorní rozhodnutí ve věci a jde tedy už padesát let o živý trestní spis uložený v tajné spisovně Městského státního zastupitelství v Praze. Věci se pohnuly až po veřejném slyšení v senátu, po otevření archívů a v době, kdy Jan Novák napsal o Mašínech svůj bestseller Zatím dobrý a vyšel Odkaz od Barbary Masin.

Co vás vedlo k tomu, že jste se začal věnovat případu Hučín? Když jsem projížděl Olomoucí, zastavoval jsem se často u Zdeny Mašínové, která se tam přestěhovala. Upozornila mě, že tam mají jeden „místní problém“: Zaručili jsme se tu za Vladimíra Hučína a myslíme si, že to je dobrý a bezúhonný člověk, ale má nějaké potíže. Potíže se táhly strašně dlouho, až věci vyústily ve spektakulární zatčení. Dlouho mi nebylo jasné, proč bych právě já musel točit film, když je všechno spojené s BIS a zdálo se, že nebude co točit. Dlouho jsem nevěděl jak na to. Ale v roce 2002 za mnou přišel dramaturg ČT Jan Gogola a zeptal se mne, jestli nemám nějaké náměty pro televizi. Tehdy jsem mu dal námět „Člověk versus lidé státu“. Měl různé připomínky, chtěl pořád nové a nové verze a tak jsem pořád psal a psal, materiál měl celkem asi sedmdesát stran, ale z televize mi pořád nedávali žádnou smlouvu. Gogola nakonec řekl, že o tom nemůže rozhodnout sám, že musíme za šéfem. Tím byl jistý Rudolf Růžička, který poměrně dost rychle řekl: Tenhle film se v ČT točit nebude!

Ale film přesto vznikl.

Všechno se mi jevilo čím dál tím víc zajímavé, tak jsem točil sám na koleně. To trvalo až do letošního jara, kdy jsme se po delší době potkali opět s Janem Gogolou, který se mezitím stal šéfem programu v Brně. Zeptal jsem se, jestli by neměli v Brně zájem o regionální téma. On myslel, že mu film nabídnu, až bude hotový. Kdybych měl peníze na dokončení, tak bych film nenabízel vám, odpověděl jsem mu. Jediné, co podle něho bylo z jejich strany možné, byl aktuální dokument v rozsahu 28 minut. Mám víc než sto deset hodin materiálu, takže jsem věděl, že nepůjde o konečnou verzi dokumentu a krácení bude trochu šílené, ale bral jsem příležitost jít s tím ven.

Jiné možnosti neexistovaly?

Žádali jsme o podporu z projektu Democracy, neúspěšně. Já jsem průběžně oslovoval různé lidi okolo BIS, různé pamětníky a politiky, aby mi k tomu něco pověděli, ale oni se ke mně jako nezávislému dokumentaristovi, který nemá kde vysílat, chovali tak, jako kdybych nebyl. Vůbec mi neodpovídali.

Je velký handicap pracovat bez institucionálního krytí?

Je to zdejší folklór, protože jinde ve světě se věci mají trochu jinak. U nás žijí politici ze dne na den. A když se večer nevidí v televizi, tak přemýšlejí, kde se stala chyba. Oslovil jsem mimo jiné i Františka Stárka, jestli by mi k Hučínově případu něco řekl na kameru. Na Filosofické fakultě tvrdil, že Vladimír Hučín žádný disident ani nebyl a podobné perly, ale když jsem mu zavolal, kdy bychom měli natáčet, tak mi odpověděl: Ale já jsem vám nic neslíbil…

Měl jsem radost z upřímného rozhovoru s poslankyní Táňou Fischerovou. Okolo případu se vytvářelo velké podmračnové dusno a nikdo nebyl ochoten se k čemukoliv vyjádřit. Dramaturgyně Kamila Zlatušková z Televizního studia Brno oslovila BIS, pak Františka Bublana - nic. Petr Uhl se odmítl vyjádřit, přestože psal v Právu články jako Suďte Hučína! A podobně. Pak jsme na poslední chvíli získali rozhovor s poslancem Janem Klasem, který se omlouval, že věta: „Terorista před listopadem je totéž co terorista po listopadu.“, byla hloupá. Hloupá byla o to víc, že ji po zatčení Vladimíra Hučína doslova převzal od komunistické poslankyně Rujbrové.

Tam by mě to nepřekvapilo.

Jan Klas byl patnáct let členem Komise pro kontrolu BIS a osm let jejím předsedou. Před asi dvěmi roky byla v Senátu tisková konference o tajných službách, kde poslanec Klas pronesl úžasnou větu o tom, že vždycky, kdykoli se pokusil trošku něco okolo BIS zkontrolovat, zvedla se proti němu desinformační kampaň, takže už nad tím zlámal hůl a už se o nic podobného ani nepokouší. Ale peníze za funkci každý měsíc bral. To mi připadá dost problematické - myslím si, že největší kámen úrazu spočívá v nefungující kontrole těchto služeb. Je tam spousta malérů a Vladimír Hučín je jeden takový kanárek v dole, který zapípal a „umřel“.

Naštěstí zapípal, ale „umřít“ ho se nikomu nepovedlo.

Profesionálně umřel. Deset let nejlépe hodnocený důstojník BIS byl vyřazený, zlikvidovaný. A dneska žije ve strašných podmínkách. Sociálně zničená rodina. Má asi tisíc korun sociálního příspěvku na měsíc. A říkají mu, že když prodá papoušky coby majetek, kterého se může zbavit, dostane možná o stovku víc. Je to úplně absurdní, absurdní, absurdní! Nikdo se nehlásí k odpovědnosti za oslabení BIS. Teď se rozjela kampaň proti bývalému ministru spravedlnosti, že podával moc stížností pro porušení zákona v rámci mimořádných opravných prostředků, ale kdyby ji nepodal v Hučínově případě, tak ten Vladimír v tom lítá pořád. Ministerskou stížností pro porušení zákona se musel Ústavní soud zaobírat a konstatovat, že tady byl nějaký zákonodárce, který v roce 1993 schválil při plném vědomí jistý Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a že ten zákon platí dodnes. Soudci to dlouhé roky nebrali na vědomí a tím pádem tady Vladimíra Hučína vláčeli patnáct let po soudech se zbytkovými tresty.

Ale mezi soudci už po těch letech snad působí mladá, nezatížená generace?

Mnozí mladí soudci, které jsem viděl v akci, se chovají čistě pragmaticky „manažersky“. Vědí, že jsou doživotně v nějaké struktuře, a že to lepší příští jim kyne z úrovně krajského soudu. Jestli si jich všimne nějaký činovník vyššího soudu a pozve je ke kariéře, budou mít ještě o dvacet tisíc víc. Chovají se proto jako dobří vazalové. V našem právním řádu jsou navíc vázáni právním názorem vyššího soudu. Což je úplná katastrofa, která je v rozporu se zásadou nezávislosti rozhodování soudce. Vladimír Hučín měl smůlu zejména v tom, že se na krajskou a vyšší úroveň dostali státní zástupci a soudci, kteří ho soudili dávno před rokem 1989 na okresní úrovni. Oni jenom povýšili a Vladimír Hučín se v podstatě třicet pět let potkává se stále stejnými lidmi, kteří dnes mají navíc doživotní krytí, generální pardon, i královský plat od nového „demokratického“ režimu. Soudcovským doživotím a slušnými platy jsou dokonale zkorumpováni.

Co by se muselo stát, aby takovým sítem prošlo nějaké veřejnosti srozumitelné - a spravedlivé - rozhodnutí?

Nevím. Všichni říkali, že se Hučínův případ měl převést z Moravskoslezského kraje, kde jsou všichni v těchhle složkách proti němu nastartovaní, protože on je mimořádně ohrožoval.

Když byl důstojníkem BIS, tak nebyl ochoten přistoupit na fikci, že oni nepředstavují bezpečnostní riziko a že by tudíž neměli dostat bezpečnostní prověrky. A oni ty prověrky potřebovali, tak se prostě semkli, aby ho zničili. Vladimír Hučín setrval v přímém střetu s nimi v rámci severomoravské justice.

V čem mají podle vás původ všechny ty tahanice kolem vašeho filmu v ČT? Hrála v tom nějakou roli vaše televizní „minulost“?

Myslím, si, že v tomto případě skutečně všechno souvisí se vším a já v České televizi opravdu nemám na růžích ustláno. Ať už tam přijdu s tématem daleko starším, jakým je například rekonstrukce procesu s Miladou Horákovou, nebo s filmem o Hučínovi, tak se - teď budu hovořit jako poslanec Klas - proti mně vzedme dezinformační kampaň. Mluvčí ČT beztrestně prohlásí do novin, že Vadas lže, když říká, že ČT nemá zájem o projekt o Horákové atd. Přesto rok a půl pro něj nic neudělali. Nebo že v případě filmu o Hučínově případu určitě nejde o cenzuru, ale v pozadí je nějaká rafinovaná dramaturgická idea České televize, která zjistila, že není vhodné film vysílat 7. listopadu.

Asi by to neladilo s lampiónovým průvodem.

Jenomže já jsem film dokončil 14. srpna. Film schválili a zařadili někam do říjnového programu. Když v ČT zjistili že Vladimír Hučín kandiduje do senátu, tak to přehodili na 7.listopad. Požádali mě, abych jim dal fotografie, oni pak rozeslali do časopisů moje fotky s tiskovou zprávou. Najednou to na poslední chvíli stáhli z vysílání a v časopisech se objevila fotka Old skauta Albiho, bývalého politického vězně Františka Cigánka a Vladimíra Hučína s titulkem „Nesmírně talentované děti“.

Jak tohle skončí?

Zatím mě pohnali před Etický panel, jakože jsem údajně neetický autor. Generální ředitel Janeček řekl, že se musí poradit, potřebuje metodický návod, jak s takovým neetickým projektem a neetickým Vadasem naložit. Pěkně „eticky“ - v nepřítomnosti obžalovaného.



V úvodu jsme hovořili o tom, že dokumentarista pracuje s realitou jinak, než autoři fikce, ale pak jsme to nějak zamluvili.

Když točím dokument, zaznamenávám skutečnost takovou, jaká se jeví před kamerou a pak se snažím všechno dávat do patřičných souvislostí, nebo kontrapozic. Tím nechci říkat, že si já myslím tohle a tohle, vyprávění se snažím stavět tak, aby si potom něco mohl myslet hlavně divák. A aby si to nemyslel jen na základě nějakých fiktivních scének. Zpravidla nepoužívám hodnotícího komentáře. Věci, které předkládám divákům k uvěření nebo odmítnutí, se prostě takhle dějí.



Praha 6. prosince 2006



(Vychází v 51PRO)

Josef Mlejnek