Ideální vláda? Ta, která nic nedělá

Benjamin Kuras

MF Dnes 10.10.2006

Mezi těmi všemi spekulacemi okolo povolební krize si zřejmě nikdo nevšiml jedné pozoruhodnosti: během čtyř měsíců faktického bezvládí český stát, český národ, česká ekonomika, kultura a vzdělání fungují dál, stejně jako za té nejlepší vlády. Z čehož se dá vyvodit, že pro blaho českého národa by bylo nejlepší nemít vládu žádnou.

Vláda pizzerií a špagetáren

Tak odjakživa přemýšlejí Italové.
Není tedy vyloučeno, že všude po celém Česku viditelná invaze italských restaurací, pizzerií, špagetáren a kaváren už na českém politickém myšlení zanechala stopu.

Vyplývá z toho pár věcí k zamyšlení. Úplně bez vlády být nemůžeme, nějaká vláda všude musí být, každý stát jakousi má a zůstane to povinné dokonce i v té Evropské unii, která by jinak neměla komu diktovat, jakou politiku musí provádět.

Rovnoměrným rozložením voličských preferencí mezi levici a pravici, které se však mezi sebou nakonec domluví, protože oběma nejde o nic jiného než o rozdělení korýtek, dávají Češi najevo, že je jim opravdu lhostejné, kdo sedí ve vládě, pokud se jim nesnaží vládnout.

Vláda, parlament, prezident a všechny státní instituce tudíž pro Čechy mají význam ryze dekorativní a teatrální - což ostatně Václav Havel věděl od samého začátku. Jejich veřejné performance a happeningy dosahují tak vysoké zábavní kvality, že bude brzy hrozit krach profesionálních divadel a bavičů. Ti známější politici si určitě zaslouží, aby se jejich příjmy rovnaly příjmům takového Jana Krause nebo Petra Novotného. I těm nakonec nezbude než jít do politiky, budou-li si ještě chtít zahrát, jak už se poučil Tomáš Töpfer. A pak teprve ta politika začne být zajímavá.

Nejefektivnější - a taky nejlevnější - vládní systém by tedy byl takový, v němž by se nemusely nikdy konat žádné volby, nechalo by se na politicích, aby si role rozdělili podle svých vlastních pravidel a třeba i s pomocí profesionálních režisérů. Zároveň by se však vymezilo, co smějí a co nesmějí dělat. Kromě pravidelného vystupování v televizi a rozhazování peněz daňových poplatníků v rozumné míře by směli dělat pokud možno co nejmíň.

Celý národ by se tím emocionálně uklidnil, přestal by na politiku nadávat, začal by se jí ve volných chvílích lehce bavit a jinak by se v klidu věnoval tvůrčí práci, studiu exotických kulinárií a taoistickému sexu. Politologové by se přeškolili na divadelní kritiku, restaurace, víno, sexuologii, hokej nebo dostihy.

To by byl stav ideální. Jenže na ten se těšit nemůžeme, protože politici se od bavičů liší potřebou žít v iluzi, že své role dostali díky lásce a důvěře lidu, či přinejmenším voličů. A že k nim tudíž mají jakousi seriózní odpovědnost.

Předseda j. h.

Takže nám asi zbývá ta méně ideální alternativa. Tou je co nejdříve propustit z angažmá ty herce, kteří politiky dnes hrají, a jejich režiséry a inspicienty, kteří je řídí, protože jejich repertoár už začíná být příliš omletý, předvídatelný a nudný, a vyměnit je jinými, kteří by uměli hrát něco zajímavějšího. Otřepala se už i ta poměrně důmyslná zápletka, že kdo prohrál volby, ten je vlastně vyhrál, a kdo ztratil důvěru, ten ji vlastně získal.

V tomto kontextu je možný nástup zkušeného oblastního herce Evžena Tošenovského do čela ODS nejlepší zprávou v české politice za poslední nejméně desetiletí.

Benjamin Kuras
Od roku 1974 britský občan. Autor 15 anglických divadelních a rozhlasových her, které se hrály v šesti zemích. Přispívá do českých periodik: Respekt, Bajt, Český deník, Týden, Lidové noviny, Profit, Marianne, MFDnes, Xantypa.